Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 35/2010 - 62

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: L. L., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2010, č. j. - 25,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2010, č. j. - 25, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět řízení

[1] Žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tímto rozsudkem krajský soud pro nezákonnost zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2009, č. j. , a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[2] Citovaným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce (pouze formulačně) změnil rozhodnutí Města Prostějov, komise pro projednávání přestupků ze dne 18. 3. 2009, č. j. , a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že dne 26. 1. 2009 na Městském úřadě Prostějov, odboru sociálních věcí při úředním jednání slovně napadl dávkové specialistky Mgr. M. Š. a D. M. tak, že je označil za rasisty, dále řekl, že „mají právo jen držet hubu a poslouchat, protože on může říkat, co chce“, a že jsou ve spiknutí se starostou a tajemníkem a podílejí se na „vytlačení“ romského etnika. Mgr. Š. navíc řekl, že „nemá ráda Romy proto, že ji asi někdy nějaký Rom odmítl jako ženu“. Za tuto urážku byla žalobci uložena pokuta ve výši 1000 Kč a dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1000 Kč.

[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností citované rozhodnutí stěžovatele zrušil. Vycházel z toho, že zjištěný skutkový stav nebyl účastníky řízení zpochybněn, jelikož i samotný žalobce výše uvedené výroky potvrdil. Při hodnocení jejich protiprávnosti bylo nicméně nutno zohlednit, zda k předmětnému jednání žalobce došlo v rámci správního řízení, resp. úředního jednání, tj. když jmenované navrhovatelky byly v postavení představitelek orgánu veřejné správy. Protože v daném případě skutečně šlo o úřední jednání (žádost žalobce o jednorázovou dávku), dospěl krajský soud k závěru, že jednání žalobce nebylo možno postihnout podle ustanovení zákona o přestupcích, nýbrž podle ustanovení , . Jakkoliv v tomto směru žalobce nevznesl námitku, přihlédl krajský soud k d, z něhož dovodil, že „žalobce nemůže být postižen v přestupkovém řízení za jednání, které v době jeho spáchání podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích jako tento přestupek posouzeno být nemohlo.“ V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. - 77 (in: č. 1684/2008 Sb. NSS).

II. Obsah kasační stížnosti

[4] Stěžovatel proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v ustanovení , (dále též „ “), když namítá jeho nezákonnost.

[5] Stěžovatel má za to, že v daném případě nešlo o úřední jednání, jelikož úkon žalobce (byť adresovaný vůči úředním osobám) postrádal vážnost projevené vůle. Cílem návštěvy žalobce na městském úřadu totiž nebylo učinit podání, leč „sdělit navrhovatelkám, co si o nich myslí“. Navíc, žalobce se předmětného jednání dopustil až při odchodu z kanceláře.

[6] Stěžovatel se dále domnívá, že osobě, jejíž čest je napadena, nelze upřít ochranu správním právem trestním ani proto, že se v rozhodnou dobu nachází ve svém zaměstnání. V tomto případě ostatně ani neprobíhalo žádné úřední jednání. Výroky žalobce prý představují porušení nejen norem morálních, nýbrž i norem právních. „Jiná varianta, a to včetně posouzení jednání pouze jako možného pořádkového deliktu, by dostatečně nevyjádřila nebezpečnost takového jednání pro společnost a vytvářela by nebezpečný precedens pro nepřijatelné chování občanů vůči osobám, které ve svém povolání vykonávají státní agendu.“

[7] K postupu krajského soudu, který přezkoumal rozhodnutí žalovaného krajského úřadu nad rámec žalobních bodů s odkazem na d, stěžovatel namítá, že nejde o problém retroaktivity, jelikož v rozhodnou dobu byly účinné oba zákony – i zákon o přestupcích. Protože pořádková pokuta zakotvená ve má zcela jiný účel než sankce za přestupek, porušil krajský soud ustanovení

III. Vyjádření žalobce

[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že „je neuvěřitelné, co si úředníci Olomouckého kraje o sobě myslí, a je zarážející jejich autoritativní postoj vůči krajskému soudu.“ Protože krajský úřad není oprávněn dělat výklady k zákonům, „nemá pravomoc měnit výklad a přitom nemá co pochybovat o rozhodnutí vyšší instance, což soud určitě je. Úředníci jsou uraženi tím, že pan soudce svým rozhodnutím urazil jejich ješitnost a jejich schopnosti chápání podstaty a smyslu zákonných norem, kterými by se měli řídit a především je znát.“

[9] Proto žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud k námitce žalobce, kterou fakticky zpochybňuje aktivní legitimaci krajského úřadu k podání kasační stížnosti, odkazuje na ustanovení , podle něhož je kasační stížnost oprávněn podat proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu „účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo“. Účastníky řízení před krajským soudem jsou podle ustanovení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni ( ). Zdejší soud má proto na základě citovaných zákonných ustanovení za nesporné, že krajský úřad, který v daném správním řízení rozhodl v posledním stupni, je oprávněn podat kasační stížnost.

[11] Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že jsou splněny všechny podmínky řízení pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ( , 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[12] Ve shodě s krajským soudem je předně třeba konstatovat, že mezi účastníky řízení není sporu o skutkových okolnostech případu. Žalobce svoje výroky nepopírá, když např. v žalobě ze dne 8. 6. 2009 uvádí, že jmenované úřednice označil za rasistky; podobně v odvolání ze dne 26. 3. 2009 píše: „Vůbec nelituji toho, že jsem nazval tyto ženy rasistky, neboť je to pravda jsou rasistky a nezmění to ani to, že mě dají ke komisi. ... Jsem si jist, že před soudem by měli stát jak správní orgány kraje, tak úředníci městského úřadu, neboť zneužívají své pravomoci k sociálnímu vylučování Romů.“

[13] Je tak zřejmé, že spornou se v projednávaném případě jeví výhradně otázka právního posouzení. Podstata napadeného rozsudku krajského soudu spočívá v tom, že správní orgány měly (případně) aplikovat ustanovení a nikoliv ustanovení zákona o přestupcích.

[14] Podle ustanovení zákona o přestupcích platí, že „přestupku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch“. Za tento přestupek lze udělit pokutu do výše 1000 Kč. Podle ustanovení „pořádkovou pokutu podle odstavce 1 lze uložit i tomu, kdo učiní hrubě urážlivé podání.“ Tato pořádková pokuta může být uložena až do výše 50 000 Kč.

[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížnostní námitkou, že krajský soud chybně vyložil ustanovení Podle tohoto ustanovení platí, že „soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.“ Stěžovatel tvrdí, že krajský soud překročil uplatněné žalobní body, ačkoliv pro to neměl zákonnou oporu.

[16] K tomu je třeba uvést, že z obsahu podané žaloby je zřejmé, že žalobce skutečně neuplatnil námitku, podle níž by jeho jednání mělo být postiženo namísto zákona o přestupcích . Krajský soud nicméně žalobní body překročil, a to přímou aplikací y.

[17] Jakkoliv zdejší soud trvá na obecné tezi o nezbytné přímé aplikaci ústavních norem tam, kde by použitím norem jednoduchého práva hrozil vznik protiústavního stavu, je v tomto konkrétním případě argumentace krajského soudu logicky chybná, a to ze dvou důvodů. Předně, y zakotvuje zákaz retroaktivity v trestním řízení a současně průlom do této zásady v případě, když by retroaktivní postup byl ve prospěch pachatele. O výslovné akceptaci principu retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele v oblasti správního trestání svědčí ostatně také ustanovení zákona o přestupcích, podle něhož se odpovědnost za přestupek posuzuje nikoli podle zákona účinného v době spáchání přestupku, nýbrž podle pozdějšího zákona tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. , mělo by být v souladu s alespoň minimálním společenským konsensem, zda určité jednání bude či nebude považováno za trestné, a pokud ano, jakým způsobem a v jaké míře by mělo být trestáno. Takto nahlíženo je zcela logické, že pokud určité jednání budoucí zákonná úprava „dekriminalizuje“, tzn. nadále ho již nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný důvod, aby v dobíhajících řízeních ještě trestáno bylo.

[18] V nyní projednávaném případě se však jedná o situaci zcela odlišnou. Pořádková pokuta upravená ustanovením totiž představuje sankci za jinou skutkovou podstatu než přestupek zakotvený v ustanovení zákona o přestupcích. Obě citované normy v době spáchání předmětného činu žalobcem platily vedle sebe a vztah mezi nimi nelze označit ani za konkurující. Zatímco tedy ve věci řešené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. šlo o situaci, kdy určité jednání v minulosti bylo trestné a později v důsledku změny legislativy trestným přestalo být, a právě proto soud aplikoval princip obsažený v věta druhá y, šlo v nyní rozhodovaném případě výlučně o to vyhodnotit, (1.) zda vůbec se žalobce dopustil protiprávního jednání, a pokud ano, (2.) zda na tento případ dopadá citovaná úprava anebo zákona o přestupcích. První pochybení přímé aplikace y krajským soudem v daném případě je proto dáno tím, že se zde vůbec nejednalo o problém retroaktivity, kdy by pozdější zákon nahrazoval zákon dřívější. Tato hypotéza citované právní normy tedy nebyla naplněna.

[19] Chybnost postupu krajského soudu je jasně patrná rovněž z toho, že zatímco y hovoří o použití pozdějšího zákona „jestliže je to pro pachatele příznivější“, je ze srovnání obou skutkových podstat zřejmé, že postup podle nelze bez dalšího hodnotit jako pro žalobce výhodnější, a to již s přihlédnutím k výši možné sankce: u přestupku podle ustanovení zákona o přestupcích je to maximálně 1 000 Kč, zatímco podle ustanovení lze uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč.

[20] Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že výklad ustanovení , učiněný v daném případě krajským soudem, je skutečně protizákonný a prostor pro přímou aplikaci y dán nebyl. Krajský soud tedy neměl důvod překročit žalobní body a měl toliko posoudit jejich důvodnost. Již toto konstatování postačuje pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.

[21] Nejvyšší správní soud se nicméně dále zabýval i právní úvahou učiněnou krajským soudem o tom, že rozlišovacím kritériem postupu podle ustanovení zákona o přestupcích a je to, zda jednání žalobce bylo učiněno v rámci správního řízení či nikoliv. V daném případě pak krajský soud dovodil, že předmětné projevy učinil žalobce při úředním jednání a pojmově se proto nemohlo jednat o ublížení na cti, nýbrž bylo namístě posoudit toliko případné naplnění ustanovení .

[22] K tomu je třeba uvést, že pojem „hrubě urážlivé podání“, obsažený v ustanovení , z hlediska smyslu i jazykového znění nelze vykládat tak, že se vztahuje na jakékoliv výroky účastníka řízení, učiněné vůči zaměstnancům správního úřadu. Pořádková pokuta ve smyslu citovaného zákonného ustanovení totiž má sloužit za účelem zajištění co možná nejvíce plynulého a bezproblémového řízení. Jde tedy o ochranu zásadních zásad správního řízení, vymezených v úvodních ustanoveních : šetření práv nabytých v dobré víře, minimalizace zásahů do právní sféry účastníků řízení, rychlost a hospodárnost řízení, rovnost účastníků apod. Ze zásady, že veřejná správa je službou veřejnosti a každý zaměstnanec správního úřadu je povinen se k dotčeným osobám chovat zdvořile a vstřícně ( ) však určitě neplyne, že si musí nechat ze strany účastníka řízení vše nechat líbit. Jinak řečeno: primárním smyslem pořádkové pokuty podle citovaného ustanovení a jejím objektem je ochrana účelu správního řízení, nikoliv ochrana cti zaměstnance správního úřadu. Takto nazíráno nelze apriori vyloučit, že excesivní jednání, kterého se dopustí (byť i) účastník správního řízení, může spadat do věcné působnosti zákona o přestupcích.

[23] Při výkladu pojmu „podání“, obsaženého v ustanovení , je nutno vycházet rovněž z ustanovení stejného zákona, které obsahuje jeho legální definici. Podání je tak „úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.“

[24] Podle odst. 2 cit. ustanovení musí být z podání „patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování podle § 19 odst. 3. V podání souvisejícím s její podnikatelskou činností uvede fyzická osoba jméno a příjmení, popřípadě dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání vztahující se k této osobě nebo jí provozovanému druhu podnikání, identifikační číslo osob a adresu zapsanou v obchodním rejstříku nebo jiné zákonem upravené evidenci jako místo podnikání, popřípadě jinou adresu pro doručování. Právnická osoba uvede v podání svůj název nebo obchodní firmu, identifikační číslo osob nebo obdobný údaj a adresu sídla, popřípadě jinou adresu pro doručování. Podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí.“ Podle odstavce 3 pak platí, že „nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.“ Relevantní je dále odst. 6, dle něhož „podání se činí u správního orgánu, který je věcně a místně příslušný. Podání je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo.“

[25] Nejvyšší správní soud má proto za to, že podáním je právní úkon, který je adresován správnímu orgánu. Jakkoliv toto podání může být značně neformální a často i nejasné, je vždy podstatný jeho obsah, při jehož konkretizaci poskytuje správní orgán potřebnou součinnost. Takto viděno však za podání nelze považovat ústní invektivu, které se účastník řízení dopustí vůči zaměstnanci správního orgánu.

[26] Zdejší soud má proto za to, že ustanovení dopadá na zcela odlišné situace, než která nastala v nyní rozhodované věci a která spočívala v osobních atacích na některé zaměstnankyně správního orgánu. Typově se jedná o případy, kdy se např. v písemné žádosti, vyjádření či jiném úkonu účastník dopustí hrubé urážky jiného účastníka řízení anebo rozhodujícího úředníka. Podstatné je však, že toto podání má určitou relevanci z hlediska správního řízení. Naopak smyslu citovaného ustanovení by zjevně odporovalo, pakliže by tímto typem pořádkové pokuty byli trestáni účastníci za urážky ryze osobní povahy, činěné nikoliv v rámci a formou úkonu ve správním řízení.

[27] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že rovněž tuto výkladovou právní otázku posoudil krajský soud chybně. Jak ostatně judikoval zdejší soud již dříve (rozsudek ze dne 23. 4. 2010, č. j. - 69, in: www.nssoud.cz), „o poměru speciality lze hovořit tam, kde se jedná o právní ochranu týchž zájmů. Objektem ochrany v z roku 2004 je vlastní řízení, které probíhá u správního orgánu, tzn. řízení, v němž rozhoduje, resp. činí relevantní úkony směřující k vydání rozhodnutí oprávněná úřední osoba. Objektem, který je chráněn , o přestupcích, je čest jednotlivce napadená pachatelem přestupku. V tomto případě je dána mnohost chráněných zájmů, ustanovení vůči sobě nejsou a ani nemohou být ve vztahu speciality. ... Pouhá skutečnost, že se jedná o veřejného činitele, sama o sobě neznamená, že nelze použít , o přestupcích. Úřední osoba, resp. oprávněná úřední osoba z titulu výkonu své funkce neztrácí základní lidská práva a svobody, deklarovaná d (srovnej a ), a jakkoli je vztah občan - „úředník“ v mnohém asymetrický, i zde platí určitá všeobecně uznávaná pravidla slušnosti a občanského soužití; není proto důvod, aby byl „úředník“ z ochrany garantované citovaného zákona vylučován.“ Pro úplnost se sluší dodat, že tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. , na který krajský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku odkázal a zjevně z něj i vycházel.

[28] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná a proto napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení zrušil. Věc mu současně věc vrátil k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 3 téhož ustanovení vázán shora uvedeným právním názorem. Je pak věcí jeho samostatného posouzení, zda předmětné výroky žalobce založily skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití ve smyslu ustanovení zákona o přestupcích.

[29] Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne tento soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. června 2010

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu