Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 17/2010 - 88

- 90

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: B. F., zast. Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009, č. j. - 57,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 1. 2008, č. X, podle , o důchodovém pojištění a nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. 6. 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, přiznala žalobkyni od 1. 6. 2007 starobní důchod ve výši 3738 Kč měsíčně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro výši důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového pojištění v délce 5264 dní a v slovenském systému důchodového pojištění v délce 10 711 dní. Nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že žalovaná při výpočtu starobního důchodu nesprávně postupovala podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb., když za sídlo jejího zaměstnavatele ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (dále též „ČSFR“) nedůvodně považovala Správu přepravních tržeb Bratislava, ačkoliv ta byla zřízena toliko jako účelová organizační jednotka státní organizace Československé státní dráhy (dále též „ČSD“) a neměla právní subjektivitu. K rozhodnému dni byly tedy ve skutečnosti jejím zaměstnavatelem Československé státní dráhy, jejíž sídlo bylo na adrese Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, tedy na území České republiky.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. - 19, uvedené rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že v úplném výpisu z obchodního rejstříku je uvedena obchodní firma ČSD se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, s datem zápisu 1. 7. 1989 a s datem výmazu 25. 3. 1993. Dále je v něm zapsána organizační složka Kontrola přepravních tržeb Bratislava, jejíž sídlo se nacházelo postupně na dvou adresách ve slovenském hlavním městě. Tato organizační složka však byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 26. 4. 1991 a Správa přepravních tržeb Bratislava v něm nebyla vůbec uvedena. Za této situace nelze dovodit jiný závěr než ten, že ke dni rozdělení ČSFR bylo sídlo zaměstnavatele žalobkyně na území České republiky, a to na adrese Praha 1, Na Příkopě 33.

Toto rozhodnutí však ke kasační stížnosti žalované Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. - 41, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že pro rozdělení dob zabezpečení získaných přede dnem rozdělení ČSFR je podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. a Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. m. s. ve vztahu k státní organizaci Československé státní dráhy rozhodné sídlo příslušné organizační jednotky ČSD ke dni rozdělení ČSFR, která byla zapsána do podnikového (obchodního) rejstříku, a nikoliv sídlo organizační složky organizační jednotky ČSD či sídlo ČSD. Organizační útvar právnické osoby je pak podle uvedených ustanovení mezinárodní smlouvy a správního ujednání vymezen pro potřeby rozdělení dob zabezpečení získaných přede dnem rozdělení ČSFR územně, a nikoliv funkčně, a proto z hlediska určení sídla zaměstnavatele ke dni rozdělení ČSFR není významné, že organizační jednotky ČSD zapsané do podnikového (obchodního) rejstříku neměly právní subjektivitu. Žalobkyně přitom ke dni rozdělení ČSFR pracovala u Správy přepravních tržeb Bratislava, se sídlem Bratislava, Klemensova 8, která byla organizační jednotkou ČSD zapsanou v obchodním rejstříku. Sídlo zaměstnavatele žalobkyně se tedy k rozhodnému dni nacházelo na území Slovenské republiky, a proto dobu pojištění získanou přede dnem rozdělení ČSFR je zapotřebí považovat za slovenskou dobu pojištění.

Tímto právním názorem byl krajský soud v souladu s ustanovením (dále jen „ “) v dalším řízení vázán, a proto dospěl k závěru, že žalovaná postupovala správně, když při stanovení výše starobního důchodu žalobkyně započetla českou dobu pojištění jen v rozsahu 5264 dní a slovenskou dobu pojištění v rozsahu 10711 dní. Z tohoto důvodu novým rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. - 57, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodů podle a d) V ní namítla, že krajský soud, byť vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, zcela nesprávně vyřešil právní otázku, na území kterého státu měl sídlo její zaměstnavatel. Ustanovení Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení i Správního ujednání totiž hovoří o sídlu zaměstnavatele. Navíc podle mohla být organizační jednotka organizace zaměstnavatelem za předpokladu, že tak stanovil zvláštní předpis. Takový předpis však neexistoval, a proto organizační složky ČSD nemohly vystupovat v pracovněprávních vztazích vlastním jménem. Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud ignoroval nálezy Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , které se na projednávanou věc vztahovaly.

Kasační stížnost je podle nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Taková situace nastala i v projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. - 41, zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008, č. j. - 19, přičemž v novém rozsudku ze dne 12. 11. 2009, č. j. krajský soud zcela řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a učinil závěr, že sídlo zaměstnavatele žalobkyně se ke dni rozdělení ČSFR nacházelo na území Slovenské republiky. Nutnost aplikace shora uvedených nálezů Ústavního soudu na danou věc pak stěžovatelka v původním řízení o žalobě nenamítla, takže Nejvyšší správní soud v tomto směru nemohl krajský soud ve zrušovacím rozhodnutí zavázat žádným právním názorem.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009, č. j. - 57, je nepřípustná, a proto ji podle a odmítl. S ohledem na tento výsledek pak podle a věty první téhož zákona nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. června 2010

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu