Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 55/2009 - 45

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. M., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2009, č. j. KUOK 18774/2009, sp. zn. KÚOK/9685/2009/ODSH-SD/310, o přestupku, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2009, č. j. - 19,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 24. 2. 2009, č. j. KUOK 18774/2009, sp. zn. KÚOK/9685/2009/ODSH-SD/310. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl jako opožděné odvolání podané žalobcem proti prvostupňovému rozhodnutí o přestupku.

Krajský soud dospěl v řízení o žalobě k závěru, že stěžovatel nesprávně posoudil běh desetidenní lhůty dle , , v platném znění (dále jen „ “), v důsledku čehož dospěl i k nesprávnému závěru o opožděnosti odvolání. Žalobci bylo v dané věci prvostupňové rozhodnutí doručeno dle nového , přesněji po deseti dnech ode dne, kdy byla doručovaná písemnost uložena, neboť adresát nebyl při pokusu o doručení zastižen, nastala fikce doručení. Desátý den ode dne uložení připadl na den 25. 12. 2008, což je státní svátek. Žalobce za použití nového dovodil, že k doručení došlo až první následující pracovní den, což bylo pondělí 29. 12. 2008, a od tohoto dne počítal patnáctidenní lhůtu pro podání odvolání. Takto stanovená lhůta skončila dne 13. 1. 2009, kdy žalobce odvolání podal k poštovní přepravě. Stěžovatel však jeho odvolání posoudil jako opožděné, neboť dle jeho názoru došlo k doručení prvostupňového rozhodnutí žalobci v souladu s nového dne 25. 12. 2008, posledním dnem lhůty k podání odvolání byl tedy den 9. 1. 2009. Ve vyjádření k žalobě stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru koncipuje počítání času a běhu lhůt odlišně nežli , o správním řízení (dále jen „ “). Rozdíl spatřoval ve formulaci starého a nového . Ustanovení nového neupravuje běh jakéhokoliv časového úseku určeného novým či správním orgánem, ale lze ho aplikovat pouze na lhůty, po jejichž uplynutí má být učiněn určitý úkon. O takovou lhůtu se v případě nového nejedná, neboť zde jde o pouhé uplynutí doby, aniž by k tomu účastník musel učinit jakýkoliv úkon. Z tohoto důvodu stěžovatel neaplikoval v daném případě nového a dnem doručení mohl být i den státního svátku.

Krajský soud však přisvědčil žalobci, který s výše uvedeným názorem stěžovatele nesouhlasil. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, který dospěl ve svých nálezech ke stejnému závěru. Přestože se tento závěr týkal určení dne doručení dle ustanovení starého , dle krajského soudu je plně použitelný i v podmínkách nového . Běh lhůt je v novém upraven v ustanovení , jehož úvodní návětí: „Pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu“ se obsahově neliší od starého , dle něhož: „Je-li to třeba, stanoví správní orgán k provedení úkonu v řízení přiměřenou lhůtu ...“. Mezi citovanými ustanoveními tedy není zásadního rozdílu, proto by měla být konstantní judikatura respektována a v souladu s ní lze uzavřít, že nového upravuje obecná pravidla pro počítání lhůt, včetně lhůty stanovené nového . Připadl-li den doručení na státní svátek 25. 12. 2008, byl posledním dnem této lhůty nejbližší příští pracovní den, což bylo pondělí 29. 12. 2008. Posledním dnem patnáctidenní odvolací lhůty byl den 13. 1. 2009, kdy žalobce odvolání podal k poštovní přepravě. Z hlediska běhu odvolací lhůty je toto odvolání nutno posoudit jako včasné, rozhodnutí stěžovatele s opačným výrokem bylo proto zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatel proti zrušovacímu rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, ve které označil za důvody skutečnosti uvedené v ustanovení a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dle jeho názoru se krajský soud nevypořádal se zcela zásadním problémem spočívajícím v přípustnosti využití ustanovení nového pro počítání lhůty stanovené nového . Ustanovení nového lze dle názoru stěžovatele použít pouze v případě, kdy má být úkon v řízení proveden v určité lhůtě. Krajský soud tuto otázku zcela pominul a jeho závěr je nepřezkoumatelný pro absenci právního závěru. Tento nedostatek nebylo možno zhojit odkazem na judikaturu. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením, že mezi ustanovením starého a nového není zásadní rozdíl. Tento rozdíl spočívá právě v podmínce vyslovené v nového , že na lhůtu je vázán určitý úkon v řízení. Z tohoto důvodu nelze dříve publikované judikáty na novou právní úpravu použít.

Dle stěžovatele na rozdíl od předchozí právní úpravy jednoznačně vyžaduje, aby adresát byl v oznámení o uložení zásilky dle nového písemně poučen o právních důsledcích, které mohou dle nového nastat. Žalobce byl výslovně poučen o tom, že nevyzvedne-li si zásilku ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Na rozdíl od předchozí právní úpravy byla tato lhůta prodloužena z třídenní na desetidenní. Žalobce byl též nově poučen o možnosti požádat odesílatele o prominutí zmeškání úkonu. Zákonodárce v novém zvýšil ochranu práv účastníků řízení, a tedy není nutno za tímto účelem extenzivně vykládat nového . Stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, že vyzvednutí uložené písemnosti je úkonem v řízení vázaným na lhůtu, neboť desetidenní lhůta není lhůtou k vyzvednutí. Lhůtu k vyzvednutí uložené písemnosti stanoví nového , a to v délce 15 dnů.

Na základě uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti označil výklad nového provedený stěžovatelem za formalistický a restriktivní. Poukázal na pojem „úkon“, který nemusí být naplněn pouze aktivním jednáním, ale také zdržením se určité činnosti, pokud vyvolá určitý, právem předvídaný, účinek. V případě nového se jedná o účinek doručení zásilky, aniž by došlo k jejímu fyzickému převzetí. Stěžovatel by dle názoru žalobce měl dodržovat základní zásady činnosti správních orgánů a šetřit práva nabytá v dobré víře a oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správních orgánů týká. Jestliže je možno připustit, že určité ustanovení nového umožňuje dvojí výklad, pak by měl být použit ten, který je pro účastníka řízení výhodnější.

Kasační stížnost je dle a násl. přípustná, podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení a d) , tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem kasační stížnosti a zde uplatněnými důvody, přičemž neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po takto provedeném řízení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

V prvé řadě byl Nejvyšší správní soud povinen posoudit důvodnost námitky poukazující na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Vadu nepřezkoumatelnosti zjišťuje v každém řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti, neboť se jedná o zcela zásadní vadu rozhodnutí, která ze své podstaty vylučuje provedení meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí, či jeho nepřezkoumatelné části. Dle může být rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost. V případě nepřezkoumatelného rozhodnutí pro nedostatek důvodů nejsou pochybnosti o tom, jak krajský soud rozhodl, není však zřejmé, na základě jakých důvodů ke svému závěru dospěl, z jakého skutkového a právního stavu při rozhodnutí vycházel. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost způsobují obecně vady srozumitelnosti výroku rozhodnutí, tj. z výroku nelze bez pochybností určit jeho přesný obsah či rozsah. Nejvyšší správní soud se otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zabýval opakovaně ve své judikatuře, lze odkázat například na rozsudek ze dne 19. 5. 2009, č. j. - 68, či rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44 (tato a veškerá zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

Dle stěžovatele je rozsudek krajského soudu „nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost spočívající v absenci právního závěru“. Z obsahu tohoto tvrzení vyplývá, že stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a z této vady dovozuje nesrozumitelnost odůvodnění. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v posuzované věci je stěžejní, zda se v případě běhu desetidenní lhůty stanovené pro fikci doručení v nového aplikuje nového . K tomu vyslovil názor, že je nutno pravidla běhu lhůt stanovená v nového použít i na lhůtu stanovenou v nového . Podpůrně krajský soud argumentoval judikaturou Ústavního soudu týkající se uvedené otázky a vzhledem k tomu, že se vztahovala ke staré úpravě správního řízení, zaměřil se na odůvodnění, proč není nutno mezi těmito úpravami činit rozdíl. Jednoznačně však ve svém odůvodnění uvedl, že pravidla uvedená v nového považuje za obecná, a proto je nutno je vztáhnout na ustanovení, která nemají vlastní pravidla pro počítání lhůt, tedy i nového . Toto ustanovení stanoví desetidenní lhůtu bez zvláštní úpravy pro její počítání. Aplikace obecných pravidel je tedy namístě. Dále krajský soud odkázal na komentář ke , z něhož doslovně citoval, že na běh úložní lhůty dle nového se vztahují pravidla pro počítání času dle nového , a to z důvodu kontinuity výkonu veřejné správy. Dle Nejvyššího správního soudu toto odůvodnění rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť je zřejmé, jakým způsobem krajský soud ke svému rozhodnutí dospěl, jaké skutečnosti považoval za relevantní a jak je posoudil. Obecně lze konstatovat, že každý účastník může mít jiný názor a nároky na kvalitu a rozsah odůvodnění rozhodnutí, avšak za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů lze označit pouze takové rozhodnutí, jehož odůvodnění absentuje či je z výše uvedených důvodů zcela nedostatečné. V dané věci je navíc zřejmé, že stěžovatel důvody rozhodnutí krajského soudu znal, neboť v kasační stížnosti argumentaci krajského soudu účinně zpochybňuje.

Stěžovatel dále učinil spornou správnost posouzení vztahu ustanovení a nového provedeného krajským soudem v odůvodnění napadeného rozsudku.

Dle Nejvyššího správního soudu spočívá zásadní příčina nastíněného sporu v nesprávném a nedůsledném používání a rozlišování právních pojmů „doba“ a „lhůta“ v novém . Z hlediska právní teorie je „lhůta“ časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby nastal či nenastal právním předpisem předpokládaný následek. „Dobou“ se rozumí časový interval, s jehož uplynutím spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v této lhůtě něco vykonáno. Z tohoto pohledu je nelogické rozlišovat mezi „lhůtou“ a „lhůtou k provedení úkonu“, neboť termín „lhůta“ v sobě již obsahuje podmínku, že se jedná o časový úsek stanovený k provedení úkonu. při vymezení časových úseků v úpravě doručování používá výhradně pojmu „lhůta“, s výjimkou ustanovení, která se týkají doručování veřejnou vyhláškou či povinnosti zveřejnění na úřední desce ( , , , nového ). V těchto případech ukládá správnímu orgánu písemnost vyvěsit na úřední desku po dobu určitého počtu dnů. Časový úsek uložení písemnosti, po jehož uplynutí nastává fikce doručení, však v opakovaně označuje lhůtou.

Z tohoto pohledu je pak nutno posuzovat spornou otázku v dané věci, tj. možnost aplikace nového , zejména jeho odst. 1 písm. c), také na lhůtu stanovenou v nového .

Je nesporné, že nového stanoví určitou lhůtu a neurčuje výslovně pravidla pro počítání jejího běhu. V souladu s obecnými výkladovými pravidly právních norem je tedy nutno aplikovat obecná pravidla stanovená v předmětné právní normě pro počítání času. V novém je obsaženo jediné ustanovení upravující obecně tuto problematiku, a to tohoto zákona, které je též nadepsáno „počítání času“. Pokud by obecná pravidla počítání času v nového neměla být v případě běhu lhůty dle nového použita, potom by jejich aplikace musela být vyloučena zcela jednoznačným, pro účastníky srozumitelným způsobem. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však návětí nového nepředstavuje takto jednoznačně formulovaný důvod pro neaplikování obecných a jediných pravidel počítání času v novém na lhůtu stanovenou téhož zákona. Právě z projednávané věci je zcela zřejmé, že tato otázka není jednotně pojímána účastníky řízení ani správními orgány. Zatímco účastník řízení zcela intuitivně a bez pochybností aplikoval na běh uvedené lhůty obecná pravidla počítání času, správní orgán toto ustanovení nového vyložil jinak. Při posuzování této otázky není nepodstatné, že stejné pochybnosti vznikaly a byly soudy projednávány již za předchozí platné úpravy, tedy starého , přičemž znění tehdy a nyní aplikovaných ustanovení se z tohoto pohledu nijak podstatně nezměnilo (viz dále). Za takové situace je ovšem nutno chránit princip právní jistoty účastníků jako jeden ze základních principů spravedlivého procesu, a lze též, jak to učinil i krajský soud, poukázat na judikaturu Ústavního soudu řešící tyto otázky.

upravoval z hlediska projednávané věci počítání času v porovnání s novým velmi podobně. V starého byly vymezeny lhůty, na které se vztahují v dalších odstavcích tohoto ustanovení zakotvená pravidla jejich počítání. Ustanovení starého vymezovalo tyto lhůty jako lhůty k provedení úkonu stanovené buď správním orgánem, nebo určené zákonem či zvláštním právním předpisem. V odstavci druhém tohoto ustanovení pak byla popsána pravidla počítání těchto lhůt, v podstatě v totožném znění jako nyní v , b), c) nového ( starého : „Do lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li takový den v měsíci, končí lhůta posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den.“). Z citovaného ustanovení vyplývá, že obecná pravidla počítání času i ve starém vycházela z předpokladu, že mají být aplikována na lhůty stanovené k provedení úkonu v řízení. Vzhledem k tomu, že tato úprava vzbuzovala stejné pochybnosti jako v projednávané věci, byla tato otázka předmětem soudních řízení, včetně řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. , dostupném na http://nalus.usoud.cz, zdůraznil nutnost aplikace obecných pravidel pro počítání lhůt, není-li výslovně stanoveno jinak, a dospěl k závěru, že pro nepoužití obecného pravidla počítání lhůt v případě běhu úložní lhůty stanovené starého není zákonný podklad; aplikaci obecných pravidel počítání času na úložní lhůtu označil za kogentní. Ustanovení starého upravovalo lhůtu uložení písemnosti, jejímž uplynutím nastane fikce doručení, a to v podstatě shodně s úpravou obsaženou v nového , pouze s rozdílem v délce této lhůty (původní třídenní lhůta byla novým prodloužena na lhůtu desetidenní).

Z výše uvedeného vyplývá, že obecná pravidla počítání lhůt byla ve starém v upravena v zásadě shodně jako v nového , a obdobně (až na konkrétní délku) byla oběma zákony upravena také lhůta uložení písemnosti s důsledkem fikce doručení. S přihlédnutím k citovanému nálezu Ústavního soudu je nutno akceptovat závěr, že podle starého byla na běh úložní lhůty dle starého aplikovatelná obecná pravidla stanovená pro běh času, opačný výklad byl Ústavním soudem označen za porušení pravidel spravedlivého procesu zakotvených v d. Jestliže se úprava obou vykládaných ustanovení v novém neliší, pak nelze nalézt zákonnou oporu pro závěr, že shodná ustanovení mají být po účinnosti nového vykládána odlišným způsobem. Z hlediska právní jistoty účastníků správního řízení by byl takový postup správního orgánu neakceptovatelný.

Stejný závěr je ostatně vyjádřen i v odborné literatuře. V komentáři k novému (Vedral J.: – komentář, 1. vydání, Praha, Bova Polygon, 2006) je výslovně uvedeno, že pro počítání lhůty dle nového platí stejná pravidla jako podle předchozí právní úpravy, tj. obecná pravidla počítání lhůt dle nového . Citovaný komentář zmiňuje možný rozpor gramatického výkladu návětí nového („Pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu, ...“), avšak poukazuje na princip kontinuity výkonu veřejné správy a nutnost přijetí výkladu, že na běh úložní lhůty dle nového se vztahují pravidla pro počítání času dle nového (viz str. 191, 192 výše uvedené publikace). V podstatě totožná otázka pak byla řešena i na zasedání poradního sboru ministra vnitra ke , konaném dne 9. 5. 2005 (dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/zavery-poradniho-sboru-ministra-vnitra-ke-spravnimu-radu.aspx). I zde bylo konstatováno, že znění nového navozuje možnost aplikace stejného zákona, mohou však vzniknout pochybnosti ohledně posouzení, zda se jedná o úkon v řízení vázaný na lhůtu. Dle účastníků poradního sboru je jednoznačný závěr k této otázce zpochybněn „terminologickou rozvolněností, kterou zákon trpí v případech ustanovení o dobách či lhůtách“, a zákon tedy připouští dvojí výklad. Dále je konstatována nutnost zohlednit předchozí právní úpravu a její výklad. V závěru poradní sbor uvedl, že vzhledem k zásadě obsažené v nového je nutno zvolit řešení, které zajistí lepší ochranu práv dotčených osob, a proto doporučil počítat lhůtu uvedenou v nového podle pravidel pro počítání času dle , zejména nového .

Nejvyšší správní soud se s citovanými závěry ztotožnil. Jak bylo uvedeno výše, z pohledu právní teorie ustanovení nového formálně neupravuje lhůtu, ale dobu. Jestliže však sám zákon v tomto ustanovení explicitně používá pro označení tohoto časového úseku termín „lhůta“, pak nelze tuto legislativní nedůslednost napravovat výkladem provedeným v neprospěch účastníků. Nejedná se o marginální záležitost, ale o frekventovanou a pro účastníky velice podstatnou skutečnost mající závažné důsledky v oblasti jejich procesních práv. Jestliže otázka vztahu ustanovení a nového není zákonem upravena jednoznačně, a zákonodárce tak dokonce učinil opakovaně (i po sporech ohledně shodného problému za předchozí právní úpravy), nelze trvat na výkladu formálně odpovídajícím právní teorii, která nebyla důsledně promítnuta do zákona. Ustanovení nového je uvozeno nadpisem „počítání času“, avšak při formulaci pravidel je používán pouze termín „lhůta“. Jestliže pojmu „lhůta“ je zákonodárcem užito i v nového , bez stanovení speciální úpravy jejího běhu, pak účastník řízení odůvodněně očekává, že se pro posouzení jejího běhu použijí obecná pravidla pro počítání lhůt.

Z hlediska naplnění principu právní jistoty a předvídatelnosti veřejné správy též není bez významu, že i v procesních předpisech upravujících soudní řízení je doba uložení písemnosti označována za „lhůtu“ a její běh je standardně počítán dle pravidel pro počítání ostatních lhůt. Lze odkázat například na , (dále jen „ “): „Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem).“ V uvození obecných pravidel pro počítání času jsou v shodně jako v nového zmíněny pouze lhůty stanovené k provedení úkonu. v obecných pravidlech pro počítání času nezmiňuje přímo lhůtu k provedení úkonu, ale při stanovení obecných pravidel pro počítání času používá též pouze pojem „lhůta“.

Nejvyšší správní soud se z výše uvedených důvodů ztotožnil se závěrem krajského soudu, který považuje za správný a v souladu se zákonem, a proto neshledal námitku nesprávného právního posouzení dle jako důvodnou. Rovněž nepřisvědčil námitce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů dle .

Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění žádného z důvodů uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením , ve spojení s , podle kterého stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalobci dle spisového materiálu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Mgr. Daniela Zemanová

předsedkyně senátu