Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 2/2010 - 57

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Elišky Cihlářové, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary Pořízkové, v právní věci žalobkyně: S. Z., zastoupené JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2009, čj. OAM-151/LE-BE02-BE03-2009, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, čj. - 37,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, čj. - 37, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2009, čj. OAM-151/LE-BE02-BE03-2009, žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

II.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 24. 11. 2009, čj. - 37, zamítl.

Krajský soud poukázal na povahu a smysl celého azylového řízení. To je do značné míry založeno na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat bezprostředně po vstupu na území státu, v němž má reálnou příležitost obdržet status azylanta a kde budou garantována jeho základní práva a svobody.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. - 46, č. NSS, krajského soudu dovodil, že pronásledovaný cizinec má o udělení mezinárodní ochrany požádat neprodleně poté, kdy k tomu má příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s výrazným časovým odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být mezinárodní ochrana udělena, lze předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusejí shodovat s důvody odchodu ze země původu, což může cizince z poskytnutí mezinárodní ochrany vyloučit. Tuto logiku ostatně sleduje . Pokud cizinec požádá o mezinárodní ochranu, protože mu hrozí správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná bez přezkumu, zda jsou dány důvody podle . Dřívější pronásledování či důvodná obava z něj budou z hlediska žádosti o udělení mezinárodní ochrany procesně nepodstatné.

V posuzované věci skutečnosti sdělené žalobkyní podle krajského soudu plně ospravedlnily postup dle . Žalobkyně totiž žádost o udělení mezinárodní ochrany podala po téměř roce a půl od vstupu na území České republiky. Dřívějšímu podání žádosti přitom nic nebránilo, snad s výjimkou lenosti žalobkyně cokoliv zařizovat, jak sama uvedla při pohovoru ve správním řízení. To ovšem není ospravedlnitelný důvod. S ohledem na skutečnost, že žádost o udělení mezinárodní ochrany následovala bezprostředně po zahájení řízení o udělení správního vyhoštění, krajský soud uzavřel, že žádost byla podána ve snaze legalizovat pobyt žalobkyně v České republice a vyhnout se správnímu vyhoštění.

Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že důvody pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany vznikly až během jejího pobytu v České republice. Ani za těchto okolností totiž žalobkyně nepodala žádost bezprostředně po vzniku uvedených důvodů. Přestože mělo k výhrůžkám dojít počátkem dubna 2009, žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany až dne 10. 5. 2009. Tato prodleva nebyla nijak opodstatněná.

Žalovaný podle krajského soudu zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a učinil tak v rozsahu, který je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nezbytný. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a výkladu právních předpisů.

Konečně krajský soud konstatoval, že se nezabýval skutečností, že žalovaný v rozhodnutí nehodnotil splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, protože žalobkyně tuto skutečnost neuvedla v podané žalobě mezi žalobními body.

III.

Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle , tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle , konkrétně pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, přičemž při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.

Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem stěžovatelka spatřovala v tom, že rozhodně splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, a to především podmínky uvedené v . Stěžovatelka prokázala, že má důvodné obavy, že jí v případě vrácení do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Stěžovatelka v České republice svědčila o trestné činnosti svého zaměstnavatele, který jí vyhrožoval, že se jí pomocí přátel na Ukrajině pomstí a zbijí ji, nebo zabijí. Ve věci však nebylo provedeno šetření, zda trestní stíhání zaměstnavatele stěžovatelky probíhá, případně s jakým výsledkem. Podle stěžovatelky nebylo ani prokázáno, že by žádost o udělení mezinárodní ochrany podala s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. O udělení mezinárodní ochrany přitom požádala kvůli již zmíněným výhrůžkám.

Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že podala žádost o udělení mezinárodní ochrany opožděně. Žádost totiž podala zhruba měsíc poté, co jí bylo vyhrožováno.

Dále stěžovatelka namítla, že v průběhu správního řízení uvedla dostatečné množství skutečností, na základě kterých jí měla být poskytnuta mezinárodní ochrana. Žalovaný nesprávně zhodnotil provedené důkazy, nedostatečně se vypořádal se všemi okolnostmi případu a nehodnotil je ve vzájemných souvislostech. Nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

Stěžovatelka také namítla, že se žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval tím, zda byly splněny podmínky udělení doplňkové ochrany podle , a s touto možností mezinárodní ochrany se nevypořádal. Stěžovatelka tak byla zkrácena na svých právech.

Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatelka spatřovala v tom, že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, protože důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany vznikly až v době, kdy pobývala v České republice, a nikoliv v době, kdy opouštěla svou vlast. Závěr o přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatelka opřela i o skutečnost, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, zda ve věci nejsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle .

IV.

Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly podle žalovaného vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný upozornil, že stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, přestože jí žádná překážka nebránila v dřívějším podání žádosti. Na území České republiky pobývala delší dobu a do řízení o udělení mezinárodní ochrany vstoupila až po svém zadržení policií a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. O azylové proceduře přitom věděla a potvrdila to v průběhu správního řízení. Do řízení o udělení mezinárodní ochrany vstoupila zřetelně účelově.

Ke stížní námitce, že se nevypořádal s otázkou splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, žalovaný uvedl, že otázku hrozící vážné újmy ve smyslu opakovaně zkoumal ve svých závazných stanoviscích k možnosti vycestování cizince, kde vycházel z totožného pojmu „vážná újma“, jak je vymezen v , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný tak dostál zásadě non-refoulement. Závazná stanoviska, v nichž byla konstatována možnost vycestování stěžovatelky, vytváří překážku res administrata, žalovaný by nemohl rozhodnout odlišně od svých závazných stanovisek. Posuzování doplňkové ochrany by bylo nejen překročením zákona, ale i nepřípustným formalismem.

V.

Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost odkazuje.

Stěžovatelka v posuzované věci opřela tvrzení o přijatelnosti podané kasační stížnosti mj. o skutečnost, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, zda byly v případě stěžovatelky splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle .

Jak je z dalšího odůvodnění zřejmé, Nejvyšší správní soud shledal v posuzované věci pochybení v postupu krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Kasační stížnosti je proto přijatelná.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 3 ).

Kasační stížnost je důvodná.

Stěžovatelka namítla, že se žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle , a s touto možností mezinárodní ochrany se nevypořádal.

Nejvyšší správní soud připomíná, že v odůvodnění rozsudku ze dne 11. 2. 2009, čj. - 78 (www.nssoud.cz), vyjádřil právní názor, podle nějž „ani naplnění těchto tří podmínek [odmítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné dle ] nemůže správní orgán zbavit povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí při návratu do země původu závažná újma ve smyslu . Jinými slovy i v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Nepostačí totiž pouhé zdůvodnění toho, že byly splněny podmínky – jestliže byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nedošlo ve smyslu k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany. Podle téhož ustanovení má v tomto případě správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu.(…) V projednávané věci žalovaný shledal naplnění , a proto vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu; v odůvodnění tohoto rozhodnutí se však nijak nezabýval otázkou možné závažné újmy, která by mohla stěžovateli hrozit v případě návratu do země původu. Z tohoto důvodu je nutné považovat rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedeným úvahám, pak Nejvyšší správní soud uzavírá, že jediným možným řešením zahájeného žalobního řízení byl postup krajského soudu podle , na základě kterého měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.“

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se nezabýval skutečností, že žalovaný v rozhodnutí nehodnotil splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, protože stěžovatelka tuto skutečnost neuvedla v podané žalobě mezi žalobními body. To je v rozporu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve shora citovaném rozsudku čj. - 78, podle kterého je žalovaný v souladu s povinen přesvědčivě se v odůvodnění vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany i v případě, zamítá-li žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou ( ). V opačném případě je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K této vadě je přitom krajský soud povinen přihlížet z moci úřední, tedy aniž by stěžovatelka nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítala (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS).

Nezrušil-li tedy krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatku důvodů, zatížil rozsudek vadou, pro níž Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud pouze na okraj podotýká, že krajský soud ve skutkově a právně obdobné věci rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, čj. - 18, zrušil pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného zatížené shodnou vadou jako v nyní posuzované věci, a to i s odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. - 78.

Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovanému nic nebránilo v tom, aby zahrnul odpovídající formou závěry obsažené ve vyjádření ke kasační stížnosti, pokud jde o naplnění zásady non refoulement, se zřetelem k právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku čj. - 78, do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Neučinil-li tak, nelze nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení zhojit podrobnějším rozborem učiněným ve vyjádření ke kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu nezákonným, proto jej zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení ( věta prvá ).

V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku ( ).

V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o této kasační stížnosti ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. března 2010

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu

- 63