Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 99/2009 - 46

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: N. Z., zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2009, č. x, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2009, č. j. – 22,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2009, č. x. Tímto rozhodnutím upravila Česká správa sociálního zabezpečení žalobkyni starobní důchod od 27. 12. 2004 podle , o důchodovém pojištění (dále jen „“), a podle Nařízení Rady 1408/71 (dále jen „Nařízení“) na 1500 Kč měsíčně. Tato částka byla následně navýšena dle vládního , vládního , vládního , vládního , vládního a vládního na výsledných 2119 Kč měsíčně.

Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu:

Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2007 přiznala žalovaná žalobkyni starobní důchod ode dne 27. 12. 2004 podle a podle Nařízení v částce 1369 Kč. Pro výši důchodu byla započtena doba v českém důchodovém pojištění 6788 dní, v německém důchodovém pojištění 7916 dní, celkem 14 704 dnů pojištění. Nárok na starobní důchod vznikl pouze s přihlédnutím k německým dobám pojištění ( Nařízení).

Napadeným rozhodnutím byla následně provedena úprava výše starobního důchodu, resp. jeho procentní výměry, a to na podkladě podání žalobkyně. Na základě jejího podnětu a předloženého důkazu byla pro výpočet osobního vyměřovacího základu vyloučena doba od 22. 7. 1979 do 1. 4. 1980.

V souladu s a Nařízení se doba pojištění získaná na území Německa staví na roveň českým dobám pojištění, ovšem toliko pro nárok na důchod. Přičtením německých dob pojištění již žalobkyně splnila podmínku potřebné doby pojištění v délce 25 roků. Co se týká výpočtu výše starobního důchodu, postupovala žalovaná podle , provedla výpočet podle , jakož i podle s tím, že vyšší starobní důchod – v daném případě podle – byl žalobkyni přiznán. V souladu s Nařízení byla provedena úprava výše procentní i základní výměry starobního důchodu a sice tak, že procentní výměra činila 895 Kč měsíčně, základní výměra 605 Kč měsíčně, celková výše starobního důchodu tedy činila 1500 Kč měsíčně.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl krajský soud k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Krajský soud se v plném rozsahu ztotožnil s výpočtem tak, jak byl žalovanou v daném případě proveden. V rámci ochranného ustanovení bylo prokázáno, že výhodnější je pro žalobkyni výpočet podle odpovídající výši 1937 Kč měsíčně, na rozdíl od výpočtu podle odpovídajícího výši 1604 Kč měsíčně.

Podle čl. 46 odst. 2 písm. a) Nařízení vypočte kompetentní instituce teoretickou výši dávky, na kterou by dotyčná osoba mohla uplatnit nárok, pokud by všechny doby pojištění získané podle právních předpisů členských států, které se na ni vztahovaly, byly získány v dotyčném státě a podle právních předpisů uplatňovaných institucí v době přiznání dávky. Pokud podle těchto právních předpisů výše dávky není závislá na délce dob pojištění, potom se tato částka považuje za teoretickou výši uvedenou v tomto pododstavci.

Na základě této teoretické částky je pak skutečná částka dávky stanovena v poměru doby pojištění získané v dotyčném státě k celkové délce doby pojištění získané ve všech členských státech. To znamená, že doba pojištění získaná na území Německa se staví na roveň českým dobám pojištění, ovšem pouze pro nárok na důchod. Žalobkyně tedy splnila podmínku potřebné doby pojištění podle , přičemž výše dávky činila 1500 Kč měsíčně.

Námitce, ve které žalobkyně nesouhlasila s výší vyměřovacího základu, jak byl vypočten ze stanoveného příjmu v roce 1979 a následně rozmělněn dobami po roce 1995, soud nepřisvědčil. Naopak ztotožnil se s vyjádřením žalované k této otázce, podle kterého činí úhrn ročních vyměřovacích základů žalobkyně ( ) 115 602 Kč (=vyměřovací základ za rok 1979 ve výši 17 831 Kč vynásobený koeficientem nárůstu 6,4832). Počet kalendářních dnů rozhodného období let 1979 až 2003 představuje 9131 dnů, počet vyloučených dob v tomto období činí 7815 dnů. Osobní vyměřovací základ žalobkyně – tj. podíl 115 602 a rozdílu mezi 9131 a 7815 vynásobený 30,4167 činí tedy 2672. Krajský soud proto žalobu zamítl.

Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů vymezených v , b) a d) , (dále jen „“). Podle jejího názoru nebyl důvod k zamítnutí žaloby, neboť v souladu s d má každý občan právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Je toho názoru, že by neměla být za současných společenských poměrů diskriminována za svůj pobyt na území Německa po roce 1979.

Soud měl podle jejího názoru vycházet z výpočtu osobního vyměřovacího základu tak, jak jej uvedla v bodě II. žaloby. Tento činí 17 168 Kč, a nikoliv pouze 2170 Kč. Stěžovatelka se domnívá, že žalovaná při výpočtu dávky nedodržela čl. 47 Nařízení, který upravuje pravidla pro výpočet teoretických a poměrných částek uvedených v čl. 46 odst. 2 Nařízení, zejména v bodě d), e) a f).

Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 21. 8. 2009. Podle y se lze práva zakotveného v domáhat pouze v mezích zákonů, které tento článek provádějí. Ze pak vyplývá, že pojištěnec má nárok na „zaručenou“ výši důchodu, jen pokud jde o základní výměru ve výši 1310 Kč měsíčně a procentní výměru ve výši 770 Kč měsíčně ( ). Námitka porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je tedy podle žalované nepřípadná.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Kasační námitky lze podřadit , tj. vytýkanému nesprávnému posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

Podle je rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu, pokud se dále nestanoví jinak. Do rozhodného období se nezahrnují kalendářní rok, ve kterém pojištěnec dosáhl 18 let věku, a kalendářní roky předcházející.

Podle se do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li však v takovém rozhodném období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (), prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.

Klíčové pro posouzení věci je podle názoru Nejvyššího správního soudu určení rozhodného období pro výpočet výše stěžovatelčina starobního důchodu, resp. jeho procentní výše. Jelikož stěžovatelka neměla po roce 1986 žádný započitatelný příjem, bylo nutné vrátit se v souladu s před rok 1986 k roku 1979. S ohledem na důchodový věk stěžovatelky vypočtený podle a 2 tak bylo rozhodné období stanoveno na dobu mezi lety 1979 a 2003.

Výpočet výše procentní výměry tak, jak jej stěžovatelka prezentovala v žalobě, by pak platil pouze za situace, kdyby se rozhodné období omezovalo jen na rok 1979. Vzhledem k tomu ovšem, že rozhodné období stanovené podle zahrnuje v případě stěžovatelky období 24 let, kdy se navíc v tomto časovém úseku nacházejí doby, které nejsou ani dobami pojištění ani náhradními dobami (v délce cca 33 měsíců), dochází skutečně k onomu namítanému rozmělnění výdělků, kterých stěžovatelka v roce 1979 dosáhla. Tato skutečnost však nic nemění na zákonnosti výpočtu výše starobního důchodu stěžovatelky podle tak, jak byl proveden žalovanou v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. Jelikož pak byla výše důchodu vypočtená podle nižší než podle , byl přiznán důchod podle posléze uvedeného zákona.

Námitka, podle níž byla procentní výměra důchodu podle vypočtena nesprávně, tedy není důvodná.

Odmítnout je pak třeba i další námitku týkající se nedodržení čl. 47 Nařízení žalovanou, resp. nesprávného stanovení poměrné výše důchodu, na který vznikl stěžovatelce nárok s ohledem na doby pojištění (náhradní doby) získané na území bývalé ČSSR. Při této příležitosti je možno poukázat především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č. j. – 116, kde byl řešen týž problém a kde soud vyslovil právní větu, která plně dopadá i na projednávaný případ. „Hodnocení dob, které nejsou dobami pojištění podle práva žádného ze zúčastněných členských států Evropské unie, nepodléhá při výpočtu výše dávek koordinaci podle Nařízení 1408/71 a je tudíž výhradně věcí vnitrostátních předpisů. Podle nejsou tyto doby vyloučeny z rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu s výjimkami zde uvedenými“. Rovněž v tomto ohledu tedy postupovala žalovaná naprosto standardně a jejímu výpočtu není čeho vytknout.

Pokud jde nakonec o argumentaci článkem 30 odst. 1d, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud v plném rozsahu s reakcí žalované tak, jak byla prezentována v jejím vyjádření ze dne 21. 8. 2009 a nepovažuje za nutné k tomu cokoliv dalšího dodávat.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí vadou podle a kasační stížnost proto podle jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( a 2 ve spojení s ust. ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 6. ledna 2010

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu