Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 52/2009 - 96

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 2008/869/FOL/FTV, č. j. fol/7461/08, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, č. j. - 74,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2008 žalovaná udělila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč pro porušení ustanovení , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „ “), neboť ve sponzorském spotu nebyl v označení sponzora pořadu (sponzor Radio Kiss, mutace 28) odvysílaném v premiéře dne 26. 2. 2008 ve 21:19:36 hodin na programu Prima televize identifikován sponzor.

Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud přisvědčil námitce žalobkyně, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné v části týkající se stanovení výše pokuty, neboť uložení konkrétní výše pokuty je odůvodněno nepřezkoumatelnými konstatováními, že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem komerčního televizního vysílání a že porušení zákonné povinnosti žalobkyní je v tomto případě méně závažné. Městský soud proto rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutí městského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítá, že soud nesprávně posoudil ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, když uvedl, že její rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatelka má totiž za to, že skutečnost, že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem komerčního vysílání v České republice, je obecně známá, je tzv. notorietou, již není třeba ve správním řízení dokazovat. K tvrzené nepřezkoumatelnosti závěru, že porušení zákonné povinnosti žalobkyní bylo méně závažné, stěžovatelka uvedla, že tento závěr nelze hodnotit samostatně, nýbrž v souvislosti s ostatními kritérii pro stanovení pokuty zvažovanými stěžovatelkou, z nichž pak tento závěr jasně vyplývá.

Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru je kasační stížnost nedůvodná, a proto navrhla její zamítnutí. Žalobkyně souhlasí se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti tvrzení vedoucích ke stanovení výše pokuty. Podle názoru žalobkyně stěžovatelka nezjistila, jaké je postavení žalobkyně na mediálním trhu, neboť tvrzení, že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem komerčního vysílání, o jejím skutečném postavení na trhu nic nevypovídá. Z tohoto tvrzení není ani patrné, zda jím stěžovatelka mínila postavení z hlediska příjmů, zisků, efektivity hospodaření, sledovanosti či hlediska jiného. Žalobkyně dále souhlasí i se závěrem městského soudu ohledně nepřezkoumatenosti závěru stěžovatelky, že porušení zákonné povinnosti žalobkyní je méně závažné, neboť není zřejmé, na jakém základě k němu stěžovatelka dospěla v situaci, kdy takový závěr nevyplývá ani z ostatních kritérií, která stěžovatelka při ukládání pokuty zvažovala.

Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo ( ). V kasační stížnosti, kterou podala včas ( ), uplatňuje přípustný důvod podle a jedná za ni osoba se vzděláním podle

Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost v rozsahu stěžovatelkou uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatelka svojí kasační stížností napadá rozhodnutí městského soudu, dle kterého jsou některé závěry, na nichž stěžovatelka postavila odůvodnění výše žalobkyni uložené pokuty, nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatelky nesouhlasí, musí naopak konstatovat, že část rozhodnutí stěžovatelky odůvodňující stanovení výše pokuty je skutečně nepřezkoumatelná. Výše pokuty v tomto případě byla sice stanovena na základě správního uvážení stěžovatelky, toto její uvážení se však musí vždy uskutečnit v zákonem stanovených limitech. Tyto limity nalezneme v § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání. Z těch je patrno, že správní uvážení správního orgánu ohledně pokuty se má opírat o kritéria vedoucí ke zjištění míry škodlivosti jednání pachatele porušujícího zákonnou povinnost v konkrétním případě.

Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, nebylo nutné, aby se stěžovatelka ve svém rozhodnutí obsáhle vypořádala se všemi kritérii uvedenými v § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, neboť všechna kritéria nemusí být pro posuzovanou věc důležitá a vypovídající. Co však stěžovatelka při vypořádávání se s nimi musí uvést, je, které kritérium považuje pro posouzení věci za klíčové a v čem jeho relevanci pro stanovení výše pokuty v konkrétním případě spatřuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. - 129, a rozsudek ze dne 23. 4. 2009, č. j. - 100, oba dostupné na www.nssoud.cz). Tuto skutečnost však stěžovatelka ve svém rozhodnutí neuvedla, byť se zabývala všemi kritérii, které ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání stanoví. Nelze však než konstatovat, že tak učinila velmi povrchně, čímž dospěla k velmi obecným závěrům. Z rozhodnutí stěžovatelky tak není patrné, ze kterých konkrétních skutečností při stanovení výše pokuty vycházela.

Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá závěr městského soudu, jímž označil její tvrzení, že v tomto případě jde o méně závažné porušení právní povinnosti, za nepřezkoumatelné. Stěžovatelka se proti tomu bránila tím, že uvedla, že tato skutečnost jasně vyplývá z ostatních kritérií, ze kterých při udělování pokuty vycházela. Nejvyšší správní soud však v tomto se stěžovatelkou nesouhlasí. Již jen ze znění zbylých zákonných kritérií je zřejmé, že skutečnost o nižší závažnosti porušení zákonné povinnosti z jejich posouzení nelze zjistit. Nejvyšší správní soud proto nemůže než souhlasit s městským soudem, že takové tvrzení, pokud není nijak odůvodněno, což v tomto případě není, je nepřezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že se dle názoru Nejvyššího správního soudu v tomto případě jedná právě o jedno ze zásadních kritérií, které na rozdíl od zbylých vede k podstatné konkretizaci případu (čímž ho odlišuje od jiných skutků stejného porušitele), bylo na místě, aby se jím stěžovatelka zabývala a svůj závěr k němu řádně odůvodnila. Tedy zvážila minimálně povahu závadného jednání, jeho případnou nebezpečnost a míru veřejného zájmu na tom, aby k takovému jednání nedocházelo.

Nejvyšší správní soud tak nemůže než konstatovat, že vzhledem k výše uvedenému shledal část rozhodnutí zabývající se uložením pokuty za nepřezkoumatelnou jako celek, neboť z ní není patrné, jakou úvahou byla stěžovatelka při svém rozhodování o pokutě vedena. Především není ani zřejmé, které kritérium považovala za klíčové, a jak tedy ke konečné výši pokuty vlastně dospěla.

Ostatně ani druhá z námitek, jíž stěžovatelka brojila proti rozhodnutí městského soudu, není důvodná. Ačkoliv Nejvyšší správní soud může souhlasit se stěžovatelčiným označením tvrzení, že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem komerčního televizního vysílání v České republice, za notorietu, musí nicméně konstatovat, že jde o informaci, ze které žádné konkrétní skutečnosti, natož pro stanovení výše pokuty, nevyplývají. Druhý provozovatel na trhu, pokud není jeho pozice specifikována, totiž může být současně posledním s nízkou sledovaností a mizivými zisky. Ačkoliv by i bylo obecně známo, že televize Prima je druhá na trhu komerčních televizí, ještě to neznamená, že je i obecně známo, jak si skutečně na trhu i vzhledem ke konkurenčním provozovatelům vede.

Na okraj Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ve svém rozhodnutí ze dne 2. 9. 2009, č. j. - 92, v obdobné věcí konstatoval, že povinnost označit sponzorovaný pořad známkou služeb identifikující sponzora vyplývající z , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění , je splněna i tehdy, pokud je sponzorovaný pořad označen odkazem na produkt či službu; povinnost uvedení obchodní firmy právnické či fyzické osoby, která pořad sponzoruje, nelze z citovaného ustanovení dovodit.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji zamítl v souladu s ustanovením in fine

Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( a contrario ve spojení s ) Žalobkyně, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( ve spojení s ), je neuplatnila. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu