Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 41/2009 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: T. U., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti žalované: Policie České republiky, Správa Severočeského kraje, se sídlem Lidické náměstí 9, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2009, č. j. - 36,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2009, č. j. - 36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Policie České republiky, Okresní ředitelství v Mostě, Inspektorát pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, vydala dne 31. 7. 2008 rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu č. AL 048748 vydaného dne 19. 11. 2007 žalobci s odůvodněním, že žalobce byl v souladu s § 23 odst. 1 písm. b) zákona o zbraních v posledních třech letech opakovaně uznán vinným z přestupku na úseku zbraní a střeliva. Správní orgán prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalobce přestal splňovat podmínky spolehlivosti dle , o střelných zbraních a střelivu a o změně , o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně , o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění , a , o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (zákon o zbraních), neboť mu byla dne 27. 12. 2006 uložena bloková pokuta ve výši 100 Kč pro přestupek dle , o přestupcích (dále jen „ “), za ztrátu zbrojního průkazu a dne 5. 2. 2008 mu byla uložena další bloková pokuta ve výši 200 Kč pro stejný přestupek za ztrátu dvou zbrojních průkazů.

Proti rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu se žalobce odvolal k Policii České republiky, Správě Severočeského kraje, Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy. Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2008, č. j. PSV - 8532 - 2/ČJ - 2008 - , však bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem; ten svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. - 36, žalobu jako nedůvodnou zamítl a postup i rozhodnutí žalovaného shledal jako zákonné. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že žalovaný správně vyložil § 23 odst. 1 písm. b) zákona o zbraních; žalobcova námitka, že nebyl pravomocně uznán vinným za spáchání dvou předmětných přestupků, neboť oba tyto přestupky byly projednány pouze v blokovém řízení, je zcela nedůvodná. Stejně tak krajský soud označil za nedůvodnou námitku, že z rozhodnutí žalované vyplývá, že žalobci byla udělena pokuta za přestupek na úseku všeobecné vnitřní správy a nikoli na úseku zbraní a střeliva, jak to požaduje zákon o zbraních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které uplatňuje kasační důvod dle , (dále jen „ “), neboť namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné. Stěžovatel rozhodnutí vytýká především to, že soud nesprávně vyložil ustanovení zákona o zbraních, ze kterého vyplývá, že za spolehlivého se nepovažuje ten, kdo byl v posledních třech letech pravomocně uznán vinným z přestupku na úseku zbraní a střeliva. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho případě nedošlo ke splnění podmínek vyžadovaných tímto ustanovením, neboť nebyla splněna podmínka pravomocnosti a stěžovatel ani nebyl uznán vinným z přestupku. Podmínku pravomocnosti by bylo možno považovat v souladu s , (dále jen „ “), za splněnou pouze u rozhodnutí, které bylo oznámeno. Stěžovateli však žádné rozhodnutí oznámeno nebylo, obdržel pouze pokutový blok, což však nelze považovat za oznámení rozhodnutí, jehož následkem by rozhodnutí nabylo právní moci ve smyslu . Co se týče druhé podmínky, ani ta nebyla splněna, neboť stěžovatel nebyl správním orgánem výslovně uznán vinným z přestupku na úseku zbraní a střeliva nebo na úseku používání výbušnin. K tomu by bylo totiž nutné, aby byl vydán správní akt, ve kterém by bylo uvedeno, že správní orgán shledal stěžovatele vinným ze spáchání konkrétního přestupku, k čemuž nedošlo. Konkludentní vyslovení viny (předání pokutového bloku), které dovodil krajský soud, je dle názoru stěžovatele nepřípustným rozšiřujícím výkladem práva.

Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se neztotožňuje s důvody uvedenými v kasační stížnosti, nýbrž své rozhodnutí a stejně tak rozhodnutí krajského soudu považuje za zákonné a správné.

Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo ( ). V kasační stížnosti, kterou podal včas ( ), uplatňuje přípustný důvod podle Podmínka povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.

Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost v rozsahu stěžovatelem uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že na jejich základě sice kasační stížnost důvodná není, přesto ji však důvodnou shledal.

K výše uvedeným námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že výklad § 23 odst. 1 písm. b) zákona o zbraních, jak ho uvádí stěžovatel, není správný. Postup podle tohoto výkladu by totiž vedl k absurdní situaci, kdy by za naprosto stejný skutek byl jeden obviněný, který nesouhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení, uznán vinným z přestupku, a tím by mohl přijít o zbrojní průkaz, a druhý, který s projednáním v blokovém řízení souhlasil, nebyl de facto uznán vinným, a tak by nehrozilo ani nebezpečí, že o zbrojní průkaz přijde. Smyslem blokového řízení (tedy formy zkráceného řízení) není ukládat pokuty nevinným, nýbrž v situaci, kdy je přestupek spolehlivě zjištěn (tedy jak do skutku, tak do viny obviněného), věc projednat rychle a hospodárně. Je zřejmé a vyplývá to i z judikatury Nejvyššího správního soudu, že posoudí-li se charakter uložení blokové pokuty z hlediska přímého dopadu do subjektivních práv stěžovatele, nelze než dospět k závěru, že uložení blokové pokuty v blokovém řízení představuje akt vydaný příslušným správním orgánem s cílem autoritativně zasáhnout do právních vztahů osoby obviněné z přestupku jako účastníka řízení o přestupku. Jde tedy o rozhodnutí mající podobu individuálního správního aktu (srov. rozsudek ze dne 29. 12. 2004, č. j. - 46, publikovaný pod č. NSS). Rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení pak je v souladu s ve spojení s ihned pravomocné, neboť rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení se neoznamuje a současně proti němu není přípustné odvolání ( ). Názor stěžovatele, že rozhodnutí nemůže být pravomocné, neboť nebylo oznámeno, tedy neobstojí.

Stěžovatelovy námitky uvedené v kasační stížnosti neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými. Přesto však kasační stížnosti vyhověl, i když na základě jiné argumentace než uváděl stěžovatel.

Nejvyšší správní soud v projednávané věci totiž shledal zásadní pochybení krajského soudu, který ve svém rozhodnutí vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že v době, kdy rozhodoval, již byla velice obecná úprava přestupků na úseku zbraní a střeliva z přestupkového zákona (§ 42 odst. 1 písm. c/ platný do 31. 1. 2009) odstraněna a přenesena v jiné podobě do zákona o zbraních. V zákoně o zbraních tak jsou od 1. 2. 2009 vyjmenovány konkrétní přestupky, kterých se může osoba na úseku zbraní a střeliva dopustit. Dle této úpravy již přestupek způsobený stěžovatelem není nadále přestupkem, neboť ve výčtu přestupků vyjmenovaných v zákoně o zbraních není uveden. Zmíněným postupem krajského soudu tak mohla být porušena povinnost použít pozdější právní úpravu, jestliže je pro pachatele příznivější ( d, ).

K otázce, zda je možné k výše uvedené argumentaci přihlížet ve chvíli, kdy nebyla stěžovatelem v kasační stížnosti použita a současně je zřejmé, že tento případ nelze podřadit pod některé z pochybení vyjmenovaných v , k nimž Nejvyšší správní soud přihlíží z moci úřední, se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve, např. ve svém rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. - 77, publikovaném pod č. 1684/2008 Sb. NSS, kde uvedl, že „Situaci je tedy nutno řešit s vědomím a pochopením zákonodárce, po němž nelze spravedlivě požadovat, aby dokázal zakotvit všechny možné modality jednání, k nimž v praktickém životě může dojít. Ostatně to není ani jeho úkolem. Za situace, kdy je vnitrostátní právní řád koncipován na zásadě vnitřní souladnosti a hierarchického uspořádání, není nezbytné, aby všechny ústavní normy byly přímo provedeny v normách podústavního práva, příp. aby na ně bylo přímo odkazováno. Systém práva je totiž třeba vidět - poněkud obrazně řečeno - i jako plastickou množinu vzájemně se doplňujících tvarů a rovin. Smysl normotvorby spočívá ve vymezení obecných pravidel chování a úkolem aplikačního procesu je tato obecná pravidla uplatnit tak, aby byla nalézána spravedlivá řešení. Jestliže tedy v daném případě Nejvyšší správní soud dospěl k přesvědčení, že nemůže vydat rozhodnutí, které by obstálo v testu ústavnosti za přímého použití jednoduchého práva, a zároveň k vytčenému cíli nedospěje postupem podle y ČR ani ústavně konformním výkladem zákona, je namístě přímo aplikovat normu ústavní. To konkrétně znamená, že z y Nejvyšší správní soud dovozuje rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti nad jejich rámec zakotvený v ustanovení Jakkoliv totiž nelze přehlédnout, že citované ustanovení představuje normu procesněprávní a y má povahu hmotněprávní, je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy tedy nelze vnímat jako samoúčelné (samonosné) a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto Nejvyšší správní soud přímo aplikoval y, a to i za situace, kdy stěžovatelka tuto námitku v kasační stížnosti vůbec neuplatnila. Smysl zásady koncentrace a dispozitivnosti řízení totiž nemůže být vykládán takovým způsobem, aby vyvolal protiústavní důsledky.“

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu došlo k porušení principu retroaktivního působení zákona v prospěch pachatele (zde stěžovatele). Vyplývá to i z výše citovaného rozsudku sp. zn. , který k otázce retroaktivity ve prospěch pachatele dále konstatuje, že „princip možného retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele je pro účely trestního řízení zakotven na ústavní úrovni v d a na úrovni mezinárodního práva v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navíc, o výslovné akceptaci principu retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele v oblasti správního trestání, jednoznačně svědčí také ustanovení , . Podle něj se odpovědnost za přestupek posuzuje nikoli podle zákona účinného v době spáchání přestupku, nýbrž podle pozdějšího zákona tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Nejedná se tedy o nic jiného než o průmět a konkretizaci citované ústavní zásady do běžného zákona, tj. do .“

Napadený rozsudek krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud podle zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu