Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Komp 5/2009 - 5

- 7

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Petra Příhody, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, proti žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem náměstí Svobody 471, 160 00 Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: A. M., v řízení o kompetenční žalobě,

t a k t o :

I. Žaloba s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně Česká správa sociálního zabezpečení se návrhem na zahájení kompetenčního sporu podaného u Nejvyššího správního soudu dne 27. 4. 2009 domáhá určení, že pravomoc vydat rozhodnutí ve věci žádosti osoby zúčastněné na řízení o náhradu škody způsobené úrazem utrpěným v průběhu 2. světové války, je Ministerstvo obrany.

Žalobkyně dne 10. 11. 2005 zamítla žádost osoby zúčastněné na řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, neboť osobě zúčastněné na řízení nebylo vydáno osvědčení podle ustanovení § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Poté osoba zúčastněná na řízení přípisem ze dne 17. 7. 2007 požádala žalobkyni o přiznání náhrady škody ve výši 2 000 000 Kč, jelikož jí nebylo vystaveno výše zmiňované potvrzení, přestože byla jako příslušník československé armády dne 6. 11. 1944 těžce raněna do hlavy, a v důsledku tohoto zranění nemohla vystudovat vysokou školu. Žalobkyně tuto žádost postoupila k vyřízení Ministerstvu obrany, které jí přípisem ze dne 5. 3. 2009 věc vrátilo zpět s tím, že se jedná o žádost, o níž je nutné rozhodnout podle zákona č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce. Žalobkyně se nicméně domnívá, že osoba zúčastněná na řízení se domáhá náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, z důvodu, že jí Ministerstvo obrany nevystavilo osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb.

Soud, vycházeje z vymezení kompetenčního sporu v ustanovení , (dále též „ “), se v prvé řadě musel zabývat řešením otázky, zda se ve shora uvedené právní věci vůbec jedná o žalobkyní tvrzený záporný kompetenční spor.

V souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu byla v tomto ohledu na prvém místě k řešení otázka, zda žalobkyně a žalovaný jsou stranami kompetenčního sporu. Podle ustanovení stranami kompetenčního sporu jsou: správní úřad a orgán územní, zájmové nebo profesní samosprávy; orgány územní, zájmové a profesní samosprávy navzájem; ústřední správní úřady navzájem. Žalobkyně ani žalovaný především nejsou samosprávnými orgány, proto prvé dva případy kompetenčních sporů nepřipadají v úvahu. Nemůže jít ale ani o třetí případ kompetenčního sporu uvedený v ustanovení , neboť ústředními správními úřady jsou jen ty ústřední orgány státní správy, které jsou zákonem za takové prohlášeny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2004, čj. Komp 1/2004 - 70, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2003, čj. Komp 1/2003 - 27; obě usnesení dostupná na www.nssoud.cz).

Pojem „ústřední správní úřad“ nevymezil ani nepoukázal na jiný právní předpis, který by takové vymezení obsahoval, nicméně jde o výraz obsahově totožný s pojmem „ústředního orgánu státní správy“ ve smyslu , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále též „kompetenční zákon“). V současné době platí ve znění četných novel, naposledy byl změněn , kterým se mění , o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony.

K tomu je vhodné poznamenat:

Starší pojem „orgán státní správy“ je od účinnosti y v textech právních předpisů postupně a stále častěji nahrazován pojmem „správní úřad“ (arg. y: „Ministerstva a jiné správní úřady…“). To lze dokumentovat - i ohledně náhrady pojmu „ústřední orgán státní správy“ pojmem „ústřední správní úřad“ - na desítkách případů (srov. např. , o státní statistické službě, , o ochraně utajovaných skutečností, , krajského zřízení, , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a mn. j.). Neděje se tak ovšem bez výjimek a nejednotného označování (srov. „ústřední správní orgán“ v , o pojišťovnictví).

Zejména v důsledku toho, že přes třicet let starý kompetenční zákon (i přes několik pokusů o jeho nové zpracování a přes několik desítek novelizací) svou terminologií setrvává v době vzniku československé federace (stejně tak ovšem základní termín „správní orgán“ ve z roku 1967), tu může docházet k záměnám pojmů, nicméně jejich obsahové vymezení i stabilní judikatura správních soudů chápe shodně v tom smyslu, že „ústředním správním úřadem“ jsou jen ty správní úřady (orgány), které jsou výslovně jako „ústřední orgány státní správy“ vypočteny v kompetenčním zákoně (srov. k tomu dále č. 11/1993 Sbírky rozhodnutí ve věcech správních nebo Soudní judikatura ve věcech správních č. 205/1998).

Z kompetenčního zákona vyplývá, že ústředním orgánem státní správy jsou ministerstva a dále některé jiné správní úřady výslovně vyjmenované. Mezi nimi však Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) uvedena není. Pokud by zákonodárce zamýšlel založit právní postavení ČSSZ jako ústředního orgánu státní správy, musel by ji v zákoně, jímž byla zřízena, takto označit, jako to ostatně učinil při zřízení některých správních úřadů, pokud při jejich zřízení takový úřad za ústřední orgán státní správy explicitně označil a současně novelizoval kompetenční zákon.

Česká správa sociálního zabezpečení je samostatnou organizační složkou státu, která je podřízena Ministerstvu práce a sociálních věcí. Byla zřízena , o změnách v působnosti orgánů České republiky a o změně , o péči o zdraví lidu, kterým byl novelizován , o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, s účinností od 1. 9. 1990. Proto k charakteristice ČSSZ jako ústředního správního úřadu ve smyslu nepostačuje, že vykonává státní správu na celém území republiky, je-li sama podřízena ústřednímu orgánu státní správy (v tomto případě Ministerstvu práce a sociálních věcí podle ustanovení ).

Není-li žalobkyně ústředním správním úřadem, nemohl mezi ní a Ministerstvem obrany vzniknout „kompetenční spor“ ve smyslu ustanovení , k jehož řešení by byl příslušný Nejvyšší správní soud.

Poznamenává se, že některá další hlediska, doktrínou občas traktovaná jako určující pro vymezení pojmu ústřední orgán (například pravomoc vydávat právní předpisy k provedení zákona nebo požadavek završení hierarchicky uspořádané soustavy orgánů), soud neakceptoval, a to nejen proto, že jsou praxí často vyvrácena, ale i proto, že zavedení podobných kritérií stojících mimo pozitivní právo by vedlo k tomu, že soudy by v každém konkrétním případě musely zkoumat, zda žalobce a žalovaný jsou či nejsou ústředními správními úřady. Takový postup by přivodil nejen stav právní nejistoty, ale byl by nutně základem nejednotné judikatury. Takový záměr zákonodárce nesledoval. Proto soud dospěl k závěru, že ústředními správními úřady ve smyslu ustanovení jsou jen ty ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou buď kompetenčním nebo zvláštním zákonem jako ústřední správní úřad nebo ústřední orgán státní správy výslovně označeny.

Soud proto žalobu jako nepřípustnou odmítl [ ve spojení s ].

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla žaloba odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 22. října 2009

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu