Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Afs 48/2009 - 62

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: TIBATEX, akciová společnost, se sídlem Riegrovo nám. 16, Semily, zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem CSc., advokátem se sídlem Anglická 4, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2008, č. j. 3850/08-1200-505700, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 1. 2009, č. j. - 35,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2008, č. j. 3850/08-1200-505700, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Semilech dne 16. 11. 2007 pod č. j. 46480/07/258920/7603.

Tímto platebním výměrem byla žalobci na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 dodatečně zrušena daňová ztráta ve výši 4 047 184 Kč, stanoven základ daně ve výši 2 627 000 Kč a dodatečně vyměřena daň 683 020 Kč. Důvodem bylo vyloučení úroků vyúčtovaných společností SAFIN Corporate Business Centre Limited, 4 th floor, Lawford House, Albert Place, London, Great Britain, č. 4198017 (dále jen „SAFIN LTD“) ve výši 6 674 937,40 Kč, které správce daně označil za neuhrazené.

Žalovaný pak v odvolacím rozhodnutí označil dohodu ze dne 25. 4. 2001 o započtení pohledávek, narovnání, uznání a splacení dluhu (dále též „dohoda“) za smlouvu o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků. Poukázal na určitou nejednoznačnost smlouvy, kterou proto posuzoval podle použitého způsobu účtování, při němž měly být placeny úroky z prodlení vztahující se k původní pohledávce věřitele, ovšem fakticky v roce 2005 uhrazeny nebyly.

Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že úroky vyúčtované společností SAFIN LTD v daném zdaňovacím období hrazeny nebyly a úplatu za odklad splatnosti dluhu za takové úroky považovat nelze. Dohoda uzavřená mezi žalobcem a věřitelem nesplňuje znaky smlouvy o půjčce podle a násl. , ani smlouvy o úvěru podle a násl. obchodního zákoníku. Naopak pojednává o původních pohledávkách věřitele vůči žalobci po vzájemném započtení dalších pohledávek a závazků, resp. se jedná o konsolidaci již existujících závazků. Při určité nejednoznačnosti smlouvy žalovaný vycházel i ze způsobu, jakým žalobce o těchto závazcích účtoval. Hodnotil proto správně jak smlouvu, tak i způsob účtování ve vzájemné souvislosti. Z účetnictví přitom vyplývalo, že žalobce účtoval pouze o zápočtu pohledávek, nikoliv o zrušení závazků do výnosů a splácení nové pohledávky. Účtoval tedy pouze tak, jakoby se fakturované částky „úroku“ jako příslušenství vztahovaly k původní pohledávce věřitele, která nebyla započtena celá a která již byla po lhůtě splatnosti. Krajský soud dále odkázal na své předchozí obdobné rozhodnutí, které již bylo posouzeno v kasačním řízení.

Stěžovatel v kasační stížnosti opřené o ust. , písm. a) namítá, že v řízení před finančními orgány i před krajským soudem tvrdil a nadále tvrdí, že uvedený výklad právní povahy předmětných úroků je nesprávný. Tyto úroky jsou podle stěžovatele inominátním závazkem ( ., obchodního zákoníku) podobným úroku z úvěru či půjčky, neboť byly, jak plyne z čl. V. odst. 2, 3 označené dohody sjednány v souvislosti s odkladem platby stěžovatelových závazků a fakticky jako odměna za tento odklad. O úroky z prodlení se nemůže jednat již proto, že nárok na zaplacení úroků vznikal podle týchž ujednání již ode dne, kdy byla dohoda uzavřena, a tedy i za dobu před nově sjednanou splatností dluhů. Stěžovatel poukazuje na to, že dohoda je v tomto směru zcela jednoznačná a na jejím výkladu nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel o předmětných úrocích nesprávně účtoval. Pro zaúčtování předmětného úroku do nákladů snižujících základ daně z příjmů neplatí podmínka uhrazení stanovená v i) , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Jde nepochybně o náklad podle odst. 1 tohoto zákona, neboť předmětné úroky byly sjednány ve vazbě na odklad splatnosti stěžovatelových dluhů a jako podmínka tohoto odkladu, což mělo sloužit k zajištění stěžovatelovy finanční stability nutné k dosažení zdanitelného příjmu v témže zdaňovacím období. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí vyjádření a na správní spisy. Plně se ztotožňuje s posouzením věci krajským soudem. Při posuzování právní podstaty věci žalovaný vycházel nejen z účetnictví daňového subjektu, ale i z jeho zaprotokolovaného vyjádření. Argument, že se nejedná o úroky z prodlení, ale o zcela specifický závazek - odměnu za odklad splatností dluhu - vznesl stěžovatel až v průběhu odvolacího řízení. Právě proto žalovaný podrobně zkoumal obsah uzavřené dohody ze dne 25. 4. 2001 a svůj rozhodující závěr nevztahoval pouze k dílčímu zaúčtování úroků, ale k účtování o celé transakci. Označení smlouvy nebylo skutečně jednoznačné, takový však byl způsob účtování. Proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( , 3 ). Kasační stížností je výslovně uplatněn důvod podle , tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

Krajský soud vycházel při svém rozhodnutí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. - 54, jímž byla zamítnuta kasační stížnost téhož stěžovatele ve věci skutkově a právně obdobné, kdy bylo předmětem posouzení placení tvrzené smluvní pokuty ve zdaňovacím období roku 2001 a 2003. Shodně jako v předchozím případě stěžovatel namítá, že žalovaný nesprávně vycházel pouze ze způsobu účtování; oproti předchozí kasační stížnosti ovšem argumentuje jinak ve vztahu k charakteru smluvních ujednání a z toho vyplývajícím důsledkům při posouzení plateb úroků.

Krajskému soudu je třeba přisvědčit v tom, že pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je rozhodný nejen obsah uzavřené smlouvy, ale současně i faktické účtování o provedených platbách.

Dohoda o započtení pohledávek, narovnání, uznání a splacení dluhu uzavřená mezi stěžovatelem a firmou SAFIN LTD. dne 25. 4. 2001 konstatuje v článku I, že strany mají vzájemné pohledávky, které hodlají touto smlouvou započítat. Tyto pohledávky jsou dále vymezeny v čl. II a III. V čl. IV je provedeno toto započtení, z něhož je zřejmé, že po započtení dluhu věřitele vůči dlužníkovi ve výši 16 034 310, 56 Kč se mění výše dluhu dlužníka vůči věřiteli z částky 103 034 310,56 Kč na částku 87 000 000 Kč. V čl. V (splácení dluhu) pak je uvedeno, že se věřitel s dlužníkem dohodli na nahrazení pohledávek uvedených v čl. II částkou 87 000 000 Kč a dlužník se zavázal ke splátkám ve výši 1 000 000 Kč měsíčně počínaje měsícem lednem 2003. Současně byl sjednán úrok z této částky ve výši 140% diskontní sazby ČNB. Dne 10. 12. 2002 byl mezi smluvními stranami uzavřen „Dodatek č. 1“ k uvedené dohodě ve vztahu k nesplacené části dluhu ve výši 80 300 000 Kč, podle něhož budou splátky v měsíční výši 1 000 000 Kč hrazeny od ledna 2004 a byla změněna výše úroků na 140% diskontní sazby ČNB plus 9 % p. a.

Spis správce daně pak obsahuje předpis úroků za období leden - říjen r. 2005 včetně likvidačních listů. Podle vyjádření daňového subjektu do protokolu o jednání ze dne 15. 11. 2007, č. j. 46392/07/258930/8325, se jednalo o specifický závazek blížící se svou povahou úrokům z půjčky nebo úvěru, k níž byl zavázán od okamžiku uzavření dohody, ačkoliv jistina se měla stát splatnou až později. Ve zprávě o výsledku daňové kontroly č. j. 38796/07/258930/8325 je popsán způsob účtování, při němž nebylo účtováno o zrušení závazků do výnosů a splácení nové pohledávky, jak by odpovídalo dohodě o narovnání, ale bylo účtováno pouze o zápočtu pohledávek. Účtováno tedy bylo podle čl. IV dohody a fakturované částky se týkaly původní pohledávky věřitele, která nebyla započtena celá a která je již po lhůtě splatnosti. O těchto fakturovaných částkách pak bylo účtováno jako o úrocích neuhrazených a stejně tak byly evidovány v inventurním soupise závazků vyhotoveném ke dni 31. 12. 2005. Shodně situaci posoudil i žalovaný v odvolacím rozhodnutí, který se pouze k odvolacím námitkám blíže zabýval obsahem smlouvy, vyhodnocením jejího obsahu a konfrontací tvrzení daňového subjektu se způsobem účtování.

Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.

Podle § 24 odst. 2 písm. zi) téhož zákona jsou výdaji (náklady) smluvní pokuty, úroky z prodlení, poplatky z prodlení, penále a jiné sankce ze závazkových vztahů, jen pokud byly zaplaceny; a dále úroky z půjček a úroky z úvěrů v případě, kdy věřitelem je poplatník uvedený v § 2, který nevede účetnictví, jen pokud byly zaplaceny. Rozhodné přitom není to, jak předmět úhrady označil daňový subjekt, ale o jakou platbu se skutečně jedná.

Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že dohoda uzavřená dne 25. 4. 2001 byla zcela jednoznačná a nebylo důvodu odstraňovat nějaké pochybnosti přihlížením ke způsobu účtování, resp., že platby byly posuzovány pouze podle způsobu účtování. Charakterem předmětné dohody a závěry z toho plynoucími se Nejvyšší správní soud zabýval v již označeném rozsudku č. j. - 54, kde uvedl: „Z textu této dohody nevyplývá, že by splňovala zákonné znaky smlouvy o půjčce podle a násl. nebo smlouvy o úvěru ve smyslu a násl. obchodního zákoníku. Z jejího obsahu lze naopak dovodit, že pojednává o původních pohledávkách věřitele vůči stěžovateli (dlužníkovi) po vzájemném započtení dalších pohledávek a závazků, resp. že se jedná o konsolidaci již existujících závazků. Žalovaný, jehož postupu krajský soud přitakal, dospěl k závěru o určité nejednoznačnosti smluvních ujednání, proto přihlédl i ke způsobu, jakým stěžovatel o závazcích účtoval. Závěr, podle nějž žalovaný vycházel pouze z účetnictví stěžovatele a opomněl ke smlouvám přihlédnout, není důvodný. Žalovaný totiž vycházel z účetnictví stěžovatele právě při posuzování předmětných smluv. Žalovaný i krajský soud tak nejen neopomněli hodnotit některé skutečnosti, ale naopak veškeré důkazy správně hodnotili v jejich vzájemném kontextu. Námitka, podle níž žalovaný i krajský soud vycházeli pouze z účtování stěžovatele a opomněli přihlédnout ostatním skutečnostem, zejm. obsahu smluv, proto není případná.“ Od tohoto hodnocení nemá Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzovaném případě. Pokud jde o námitku nepřípadné pozornosti správce daně způsobu účtování, je třeba poukázat na ust. zákona o daních z příjmů, podle něhož se pro zjištění základu daně z účetnictví naopak vychází.

V této věci ovšem stěžovatel dále tvrdí, že se jednalo o platby plynoucí z inominátního závazku, jehož důvodem byl odklad splatnosti dluhu, a tudíž svou povahou odpovídaly úrokům či je třeba je považovat za jiný náklad směřující k zajištění jeho ekonomické stability. Poukazuje-li přitom stěžovatel na ustanovení obchodního zákoníku, či na ustanovení , které obdobně umožňují uzavřít i smlouvy zvláště neupravené, nic to nemění na jeho právní situaci. I smlouvy zvláště neupravené (nepojmenované) musí být jednoznačné co do předmětu své úpravy. Tvrdí-li stěžovatel, že dohodou z 25. 4. 2001 byla sjednána zvláštní odměna obdobná úrokům za poshovění s platbou dluhu, nic takového z ní nevyplývá. Naopak způsob započtení i dohoda o splatnosti nasvědčuje tomu, že se jednalo o úroky z původního dluhu. Předpokladem jejich daňové relevantnosti však je, že se musí jednat o úroky uhrazené; v daném případě uhrazenými nebyly.

Stěžovatel tedy v daňovém řízení neprokázal, že byly hrazeny úroky ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů a stejně tak ani neprokázal, že se jednalo o jinou obdobnou platbu, která by měla charakter nákladů podle § 24 odst. 1 tohoto zákona. Naopak veškerá jeho tvrzení byla rozporná s obsahem dohody i se způsobem účtování. Stěžovatel tedy neunesl své důkazní břemeno, k němuž byl podle § 31 odst. 9 daňového řádu povinen. Důsledkem toho je důvodné dodatečné vyměření daně.

Nejvyšší správní soud neshledal právní názor krajského soudu nesprávným a nebyla tak naplněna kasační námitka podle Proto kasační stížnost podle věty druhé kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle za použití Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. září 2009

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu