Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
5 As 49/2009 - 138.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 As 49/2009 - 138
Legal thesis
[23] V těchto případech nutně bude i nadále dodavatel odpadu platit za jeho likvidaci ve spalovně, nikoliv provozovatel spalovny za dodání odpadu jakožto paliva. O tom Nejvyšší správní soud koneckonců přesvědčuje i samotná argumentace žalobce o ekonomické rentabilitě provozů specializovaných na spalování odpadu. Nejvyšší správní soud plně přisvědčuje žalobci, že takové provozy by stěží mohly ekonomicky přežít, pokud by významnou část jejich příjmů (a většinou převažující část) netvořily příjmy za převzetí odpadů. Nejvyšší správní soud souhlasí i s tím, že se jedná o šetrnější způsob nakládání s pevnými odpady, než je jejich skladování, a je tedy v souladu s cíly směrnice o odpadech. Hlavním účelem takové operace však není využití odpadu, ale jeho likvidace. I proto Soudní dvůr ve své dosavadní judikatuře připustil možnost využití odpadu jakožto paliva v cementárnách, chybí však příklady energetického využití odpadu v zařízeních, které mají parametry „klasické“ spalovny.
[24] V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že jak nařízení o dozoru nad přepravou odpadů, tak směrnice o odpadech na jednu stranu zdůrazňovaly zájem Společenství jako celku na takovém zacházení s odpady, které by co nejméně zatěžovalo životní prostředí, na straně druhé oba komunitární předpisy respektovaly oprávněný zájem členských států, aby ekologické zátěže a rizika, které jsou i při respektování veškerých požadavků právních předpisů vždy spojeny s nakládáním s odpady, byly mezi členské státy pokud možno rovnoměrně rozloženy, aby tedy problémy s likvidací odpadů v některých členských zemích nebyly ve větším rozsahu řešeny na úkor životního prostředí v jiných členských zemích. Obdobné konstatování platí rovněž o nyní platných právních předpisech Společenství, jež jsou uvedeny shora, a zmíněné principy jsou reflektovány rovněž v judikatuře Soudního dvora.
[25] V daném kontextu je nutno zdůraznit, že ani proces spalování komunálního odpadu, byť je, jak již bylo řečeno, nepochybně ekologicky šetrnější, než je ukládání odpadu na skládku, není ani zdaleka prost zmiňovaných ekologických rizik a zátěží. Předně mineralizací tuhého odpadu ve spalovně vzniká druhotný odpad ve formě popela či jiného materiálu po spálení, v daném případě, jak vyplývá ze správního spisu, by tento odpad činil 30 % z celkového množství 80 000 tun odpadu. S tímto druhotným odpadem je pak třeba v zemi příjemce odpadu dále naložit, tedy, pokud by ho nebylo možné zcela nebo zčásti využít, nezbude, než ho uložit na skládku. Dále vzniká, jak vyplývá z provozního řádu „ZEVO Malešice“, nezanedbatelné množství nebezpečného odpadu při čištění odpadních plynů (kat. číslo 190107), který je jakožto nebezpečný odpad třeba stabilizovat a ukládat. Konečně nelze zapomínat ani na samotné odpadní plyny z procesu spalování, tedy emise, které i při respektování předpisů o ochraně ovzduší zatěžují životní prostředí, přičemž lze ve většině případů předpokládat, že hlavní zátěž ponese opět země příjemce odpadů.
[26] Ač tedy na jedné straně je třeba z perspektivy Společenství preferovat likvidaci tuhého odpadu ve spalovnách oproti jeho skládkování, na straně druhé je třeba vycházet z toho, že by si jednotlivé členské země měly na svém území vybudovat dostatečnou kapacitu pro likvidaci odpadu (zásada soběstačnosti) tímto způsobem tak, aby nedocházelo k nadměrné koncentraci těchto aktivit pouze na území některých členských zemí. Tyto skutečnosti, jak již bylo řečeno, reflektuje zákonodárce na evropské i (v případě ČR) vnitrostátní úrovni a je dle názoru Nejvyššího správního soudu třeba k nim přihlížet i v předmětné věci, a to zvláště za situace, kdy kapacita pražské spalovny nebyla v daném období plně vytížena odpadem produkovaným na území Prahy, případně v jejím okolí, pro jehož likvidaci byla spalovna primárně určena, a tento komunální odpad byl zčásti i nadále skládkován.
[27] Nejvyšší správní soud tedy zastává názor, že přinejmenším v případě, kdy příjem provozovatele zařízení z převzetí odpadu od jeho dodavatele převyšuje výtěžek z prodeje tepelné či elektrické energie získané spálením daného množství odpadu, je zcela nepochybné, že hlavním účelem přepravy odpadu z pohledu dodavatele i z pohledu příjemce odpadu bude vždy jeho odstranění, nikoliv využití. Ovšem i v případě, kdy platba za převzetí odpadu nebude rozhodujícím příjmem provozovatele spalovny, nicméně se bude i tak jednat o významnou částku, a to rovněž z pohledu dodavatele odpadu, půjde dle názoru Nejvyššího správního soudu o skutečnost svědčící spíše pro odstranění odpadu, kterou však bude nutné posoudit ve vzájemné souvislosti s ostatními okolnostmi.
[28] V předmětné věci žalobce ani ve správním řízení ani v řízení před správními soudy nesdělil částku, kterou hodlal zaplatit za plánovanou přepravu celkem 80 tis. tun odpadu. Správní spis obsahuje „Smlouvu o odběru a likvidaci jiných než nebezpečných odpadů“, kterou k plánované operaci uzavřel žalobce s příjemcem odpadu a se společností AlphaEcoConsulting, a. s. jakožto koordinátorem této akce. Tato smlouva ovšem cenu za převzetí odpadů rovněž neupravuje, pouze v § 4 stanoví, že „jednotlivé platební podmínky a lhůty i ceny budou mezi smluvními stranami upraveny zvlášť“. V této souvislosti ovšem není bez zajímavosti vyjádření právě společnosti AlphaEcoConsulting, a. s., která ve správním řízení o oznámené přepravě odpadů zastupovala až do odvolání plné moci žalobce. Podle tohoto vyjádření ze dne 3. 1. 2006 měl být odpad „příjemcem přijímán k likvidaci za finanční úplatu, a to za cenu, která je vyšší než cena v ČR běžná a spalovnou Malešice požadovaná.“
[29] Pokud jde o druhou relevantní okolnost (možnost a nutnost nahradit odpad jiným druhem paliva), nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu za okolnost svědčící pro využití odpadu považovat samotnou skutečnost, že příjemce odpadu dodává do sítě tepelnou energii a že tedy, kdyby měl dané množství tepla dodat někdo jiný, musel by k jeho výrobě spotřebovat určité množství primárních zdrojů energie. Takto chápanou úsporu primárních zdrojů energie lze jistě považovat za kladný přípěvek celé operace k ochraně životního prostředí, který snad může být do určité míry poměřován z výše uvedenými negativními vlivy, nelze z něho však nic vyvozovat o primárním účelu dané operace. Jak již bylo řečeno, výroba a následné využití tepelné či elektrické energie jsou běžnými sekundárními efekty likvidace odpadu ve spalovnách a jejich dodáním do sítě tedy vždy nutně dochází k úsporám primárních zdrojů energie (ve smyslu uhlí, zemního plynu atd.), nic to však nevypovídá o samotném technickém charakteru a tedy i o účelu daného zařízení (a zprostředkovaně rovněž o účelu konkrétní operace s odpadem v daném zařízení), zda tedy toto zařízení samo o sobě je uzpůsobeno na provoz za pomoci primárních zdrojů energie tak, aby mohlo pokračovat ve výrobě energie jakožto v deklarovaném hlavním účelu své existence i v případě, že nemá k dispozici odpady.
[30] Za okolnost svědčící pro využití odpadu nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu považovat ani samotnou skutečnost, že je provozovatel zařízení, tak jako v předmětné věci, vázán smlouvou k dodávkám určitého množství energie dle stanoveného harmonogramu s tím, že pro případ porušení těchto smluvních závazků by byl vystaven ze smlouvy vyplývajícím sankcím či odpovědnosti za škodu. Tato skutečnost totiž ještě sama o sobě neznamená, že provozovatel zařízení skutečně reálně počítá s tím, že by v případě nedostatku odpadu provozoval zařízení na jiný druh paliva, než je odpad, a že je dané zařízení k tomu také technicky uzpůsobeno. Takovou smlouvu lze jistě uzavřít i v případě, kdy je příjemce odpadu přesvědčen o tom, že se mu podaří vždy zajistit dostatečné množství odpadu, aby dostál svým smluvním závazkům, a hrozbu sankcí chápe jako nutné podnikatelské riziko, aniž by počítal s možností, byť i nouzového, provozu na jiné palivo.
[31] Na druhou stranu Nejvyšší správní soud souhlasí s žalobcem v tom, že není podstatné, zda by případný náhradní provoz byl založen na použití primárních zdrojů energie, tedy, jak tuto formulaci Soudního dvora chápe Nejvyšší správní soud, především klasických paliv, jako je např. zemní plyn nebo uhlí, nebo zda je založen na jiných „alternativních“ palivech. Podstatné je, zda by dané zařízení bylo reálně schopné při nedostatku odpadu alespoň po přechodnou dobu udržet provoz za pomoci těchto alternativních paliv tak, aby mohlo i nadále plnit svůj deklarovaný hlavní účel, tedy vyrábět energii. K tomu je ovšem nutno ještě podotknout, že se musí skutečně jednat o materiál, který byl vyprodukován za účelem jeho použití jakožto paliva, nikoliv pouze o jinou kategorii odpadu. Z komodit jmenovaných žalobcem by tedy nepřicházely v úvahu např. „směsné plasty“, neboť takový materiál by nemohl být považován za nic jiného než opět za odpad. Dále je třeba dodat, že by se podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohlo jednat o pouhou hypotetickou možnost přejít na uvedená paliva, ale muselo by jít z hlediska právního, technického i ekonomického o reálnou možnost, tedy zařízení by muselo být z hlediska platných právních předpisů k takovému náhradnímu provozu oprávněno, muselo by být k němu technicky uzpůsobeno a musela by zde být reálná možnost zajistit si na trhu uvedená paliva v dostatečném množství a kvalitě a za takové ceny, aby bylo i z ekonomického hlediska možné dané zařízení, alespoň po přechodnou dobu, takto provozovat.
[32] Nejvyšší správní soud konstatuje, že prozatím z tvrzení žalobce nevyplývá, že by zařízení příjemce odpadů těmto požadavkům dostálo, ovšem i uvedené skutečnosti budou případně předmětem dalších skutkových zjištění, a to v závislosti na odpovědi Soudního dvora na položené předběžné otázky. Prozatím je nutno vycházet pouze z nesporné skutečnosti, že, jak uváděl žalobce, zařízení „ZEVO Malešice“ nelze provozovat za pomoci primárních zdrojů energie (např. zemního plynu).
[33] Argumentaci Nejvyššího správního soudu k otázce platby za odpady i k otázce charakteru zařízení příjemce odpadu podporuje rovněž dosavadní judikatura Soudního dvora k výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/76/ES o spalování odpadů, která sice přeshraniční přepravu odpadů přímo neupravuje, definuje však „spalovací zařízení“, tedy zařízení určená primárně k tepelnému zpracování odpadů na straně jedné a „spoluspalovací zařízení“, jejichž hlavním účelem je výroba energie nebo hmotných produktů. Jak vyplývá z výše uvedeného, při posuzování charakteru operace nakládání s odpady je třeba charakter zařízení, v němž má být odpad zpracován, brát v úvahu. Z tohoto hlediska je vypovídající zejména stanovisko generální advokátky J. K. ze dne 22. 5. 2008 ve věci C-251/07 Gävle Kraftwärme AB, na které Soudní dvůr ve svém rozsudku v této věci ze dne 11. 9. 2008, dosud nepublikovaném, odkázal: „Je-li zařízení technicky určeno k tomu, aby spalovalo pouze odpady, je to alespoň indicie pro to, že hlavním účelem spalování není získávání energie. To platí tím spíše, pokud provozovatelé zařízení počítají s tím, že dočasně přeruší výrobu energie, pokud nejsou k dispozici vhodné odpady. Jinak tomu je, pokud zařízení je provozováno převážně nebo občas dokonce v plném rozsahu s ostatními palivy. Významné je jistě rovněž hospodářské posouzení spalování odpadů. Pokud odpady musejí být koupeny a nahradit dražší alternativní palivo, hovoří to pro hlavní účel získání energie. Rozhodné hledisko při výrobě dálkového vytápění je rovněž srovnání investičních nákladů na výstavbu infrastruktury pro distribuce tepla s náklady na výstavbu spalovacího zařízení. Jsou-li naopak za spalování vybírány poplatky, které převyšují výnosy za získání energie, je třeba vycházet z toho, že hlavním účelem je spalování odpadů. To platí tím spíše, pokud zařízení je součástí infrastruktury odstraňování odpadů“ (body 45 až 47 citovaného stanoviska).
[34] Bez zajímavosti není ani způsob, jakým dosavadní judikaturu Soudního dvora k dané problematice interpretují soudy členských zemí. Např. podle rozsudku Vrchního správního soudu v Saarluis ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 3 R 1/03 (publ. in Neue Juristische Online Zeitschrift, 2004, s. 974 a násl.) je nezbytné podmínky uvedené v judikatuře Soudního dvora zkoumat především ve vztahu ke konkrétnímu zařízení, v němž má být operace provedena. Soud se zabýval především podmínkou nahrazení primárních zdrojů energie. Tato podmínka dle soudu musí být vykládána ve smyslu úplné oboustranné nahraditelnosti: tzn. nejen, zda lze primární zdroj energie v daném zařízení plně nahradit odpadem, ale také, zda lze odpad v daném zařízení plně nahradit primárním zdrojem energie (tedy, zda by zařízení v případě nedostatku odpadu mohlo a muselo být provozováno pomocí primárních zdrojů energie). Zatímco cementárny by i v případě nedostatku odpadu musely být a mohly být provozovány nadále za použití konvenčního paliva (jde o výrobní proces, který z technických i ekonomických důvodů nemůže být přerušen), spalovna odpadů by v takovém případě provozována nadále nebyla. V případě spalovny odpadů by tedy posouzení spalování odpadu jako využití energie připadalo v úvahu pouze výjimečně (pokud by provozovatel za odpady musel zaplatit nebo by musel v případě nedostatku odpadu zakoupit a použít standardní paliva). Vrchní správní soud k tomu poznamenává, že v případě úplného nahrazení odpadu jiným palivem by muselo dojít také ke změně povolení k provozování spalovny, protože by se nadále již nejednalo o spalovnu odpadů. V prvé řadě tak je nutné posoudit technické vlastnosti zařízení, v němž má být odpad spalován. Podle citovaného rozhodnutí není možné uvažovat o zaměnitelnosti odpadu a standardního paliva ve spalovně zařízené pro roštové spalování odpadu, a to již proto, že žádné ze standardních paliv (uhlí, topný olej, plyn) se nehodí ke spalování na roštu. Zaměnitelnost ztroskotává i na hlediscích ekologických a ekonomických. Provozovatel zařízení by namísto příjmů inkasovaných za spalování odpadu musel vynaložit prostředky na zakoupení paliv, což by jednoznačně znamenalo, že provoz zařízení by byl ztrátový. Uvedené závěry podle mínění Nejvyššího správního soudu platí obdobně i v případě, kdy je zkoumána schopnost zařízení přejít ze spalování odpadů na spalování nikoliv primárních zdrojů energie, ale žalobcem uváděných alternativních paliv.
IV.
Povinnost Nejvyššího správního soudu položit předběžnou otázku
[35] Ačkoli Nejvyšší správní soud výše uvedl svůj názor na možné řešení předkládaných předběžných otázek, má nicméně za to, že toto řešení postrádá jasnost a nepochybnost nezbytnou pro to, aby odpadla jeho povinnost jako soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, obrátit se s otázkou výkladu práva Společenství na Soudní dvůr (čl. 234 odst. 3 Smlouvy o založení ES).
[36] K tomuto závěru lze dospět již na základě skutečnosti, že příslušný orgán pro odesílání ve Spolkové republice Německo nevznesl v dané věci námitky proti plánované přepravě odpadů, a také vyplývá z analýzy dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu k dané problematice. Do značné míry obdobnou věcí, konkrétně plánovanou přepravou komunálního odpadu ze Spolkové republiky Německo do spalovny komunálních odpadů TERMIZO v Liberci se zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 2 As 44/2007 - 212, publikovaný pod č. 1768/2009 Sb. NSS. Byť se uvedená věc od nyní posuzovaného případu v některých skutkových okolnostech lišila, je třeba připustit, že z jmenovaného rozhodnutí druhého senátu Nejvyššího správního soudu vyplývají některé zobecňující závěry, s nimiž se pátý senát rozhodující v nyní posuzované věci nemůže ztotožnit. Druhý senát Nejvyššího správního soudu ve zmíněném rozsudku mj. konstatoval:
„Podle Nejvyššího správního soudu není pochyb, že spalováním odpadu ve spalovně TERMIZO energie vzniká a je efektivním způsobem využívána (viz splnění druhé a třetí podmínky). Proto se jeví jako nelogické považovat spalování odpadu v posuzovaném případě za „neužitečné“, pokud přitom dochází k vytváření elektrické energie (a to ve větším množství, než kolik je energie spotřebované) a jejímu využití ve formě dodání jednotlivým odběratelům. (…)
Obecně vzato spálením odpadu samozřejmě zároveň dochází vždy k jeho likvidaci, vždyť s úmyslem zbavit se odpadu v případě, kdy již není možné použít jiné, zákonem povinně upřednostňované způsoby (tj. opětovné použití či recyklaci) naložení s odpadem, jsou odpady do spaloven dopravovány. To ostatně vyplývá i ze samotné definice odpadu, podle které je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech (§ 3 odst. 1 zákona o odpadech) a z evropskou legislativou stanovené hierarchie nakládání s odpady. Pokud má být odpad dodán do spalovny TERMIZO, která je zařízením disponujícím technologií, jež umožňuje odpadu být užitečným, tj. vyrobit (tepelnou a elektrickou) energii a nahradit tak primární zdroje energie, které by jinak k výrobě energie musely být použity, není možné podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně považovat takovéto využití odpadu za druhotný efekt jeho likvidace. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, spalovna TERMIZO byla postavena s povolením všech k tomu příslušných orgánů státní správy jako zařízení k energetickému využívání odpadů, není proto důvodné se domnívat, že odpady přepravené do tohoto zařízení budou především odstraněny.
Nejvyšší správní soud považuje v posuzovaném případě za splněnou i podmínku „užitečnosti“ odpadu i přes skutečnost, že dodání odpadu do spalovny TERMIZO se mělo uskutečnit oproti platbě [dodavatele odpadu]. Odpad, který je do spalovny TERMIZO dopravován, je totiž obecně spalován za úplatu (viz internetové stránky spalovny TERMIZO, http://www.termizo.cz), přičemž tato skutečnost nemá v posuzovaném případě podle Nejvyššího správního soudu vliv na splnění kritéria užitečnosti, resp. první podmínky stanovené Soudním dvorem, pro jejíž splnění je podstatná skutečnost, že spálením odpadu dojde zároveň k výrobě energie a k jejímu efektivnímu využití.“
[37] Jak již bylo řečeno, nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu s uvedenou argumentací nesouhlasí, neboť má za to, že vychází z chybné interpretace prvního kritéria pro využití odpadů stanoveného Soudním dvorem. Aby bylo toto kritérium splněno, musí být energetické využití odpadu nikoliv pouze podstatným či důležitým motivem pro uskutečnění celé operace, ale musí být účelem hlavním (primárním), tedy převládajícím nad všemi ostatními sekundárními efekty dané operace, mezi něž by bylo třeba v takovém případě řadit i výslednou likvidaci odpadu. Tomu by ovšem musela odpovídat i platba za odpad, která by pak musela směřovat od příjemce odpadu k jeho dodavateli, a ne naopak, nebo by alespoň měla být zkoumána výše platby za odpad ve vztahu k výtěžku z prodeje vyrobené energie.
[38] Pokud by se jednalo o rozdílný pohled na výhradně vnitrostátní právní otázky, předložil by nyní rozhodující senát věc v souladu s § 17 s. ř. s. s. ř. s. rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Ovšem vzhledem k tomu, že ve věci vyvstala otázka výkladu komunitárního práva, náleží pravomoc o ní rozhodnout Soudnímu dvoru Evropských společenství.
[39] Nejvyšší správní soud žádá Soudní dvůr o výklad ustanovení, k nimž se již sice vztahuje ustálená judikatura Soudního dvora, která však dle názoru Nejvyššího správního soudu vyžaduje ještě bližší konkretizaci, a to zejména pokud jde o první kritérium stanovené Soudním dvorem pro využití odpadu ve vztahu k příkladům okolností, které Soudní dvůr pro naplnění tohoto kritéria uvedl. Teprve poté bude možné, aby Nejvyšší správní soud takto upřesněná kritéria aplikoval na skutkové okolnosti dané věci.
[40] Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší správní soud rozhodl dle čl. 234 odst. 3 Smlouvy o založení ES o položení předběžných otázek uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí. V návaznosti na to pak Nejvyšší správní soud dle § 48 odst. 1 písm. e) s. ř. s. s. ř. s. přerušil řízení. Poté, co Soudní dvůr o předložených otázkách rozhodne, bude v řízení pokračováno (§ 48 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 a § 120 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 8. července 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu