Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 20/2009 - 99

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M. S., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2007, čj. OAM-6558/VL-10-P07-R2-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, čj. – 52,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, čj. - 52, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 3. 2004, čj. OAM-6558/VL-10-K04-2003, neudělil žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, čj. - 119, zamítl žalobu ve vztahu k výroku správního rozhodnutí, kterým žalobci nebyl udělen azyl podle , , 2 a , a zrušil rozhodnutí žalovaného v rozsahu výroku, podle kterého se na žalobce nevztahuje překážka vycestování podle . Krajský soud v tomto rozsahu zároveň vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný novým rozhodnutím, označeným v záhlaví tohoto rozsudku, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle , , , a . Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, čj. – 52.

II.

Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, z důvodů podle , tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Namítl, že si žalovaný v souladu s předchozím zrušujícím rozsudkem krajského soudu obstaral podklady pro rozhodnutí o splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, ale tyto zprávy o zemi původu stěžovatele nepromítl do rozhodnutí. Žalovaný zmínil pouze uzavření mírové dohody v Ouagadougou v březnu 2007, ale již nezjišťoval její dodržování a promítnutí do bezpečnostní situace v zemi. Stěžovatel připomněl, že podle stanoviska UNHCR z října 2006 bylo Pobřeží slonoviny nejnebezpečnějším regionem západní Afriky a v zemi působilo 11 tisíc vojáků mezinárodních bezpečnostních sil. I nadále je zaznamenáváno porušování lidských práv, a násilné incidenty, jichž se dopouštějí rebelové i vládní vojáci. Úkolem žalovaného bylo prokázat na základě aktuálních zpráv, že stěžovateli nehrozí v případě návratu skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu . Samotné konstatování, že došlo k podpisu mírové dohody mezi stranami konfliktu, nemůže představovat zjištění skutečného stavu věci ve vztahu k hrozící vážné újmě ve smyslu . Žalovaný pochybil také tím, že ve vztahu k přenesl v rozporu se zákonem důkazní břemeno na stěžovatele.

Stěžovatel dále namítl, že městský soud pochybil, nezabýval-li se žalobním bodem, jímž stěžovatel brojil proti porušení . Byť krajský soud původním zrušovacím rozsudkem uložil žalovanému, aby se zabýval pouze otázkou překážky vycestování, nové rozhodnutí žalovaného obsahovalo i výrok o neudělení mezinárodní ochrany podle . Pokud se městský soud domníval, že žalovaný měl rozhodovat pouze o , bylo namístě rozhodnutí žalovaného zrušit nebo žalobu v této části odmítnout. Stěžovatel je názoru, že po novele a zavedení pojmu mezinárodní ochrany nemohl žalovaný rozhodnout pouze o . Městský soud měl podle stěžovatele také provést důslednější analýzu situace v zemi původu a řádně se vypořádat s možným použitím .

K přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že otázka samostatného přezkumu výroku týkajícího se pouze doplňkové ochrany není judikaturou dosud řešena a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci je zásadní i pro další žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

III.

Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Odkázal na správní spis, ze kterého vyplývá, že skutečnosti uváděné stěžovatelem nebylo možné podřadit pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany a žalovaný neshledal ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany.

IV.

Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, čj. - 39, (č. 933/2006 Sb. NSS), na které na tomto místě pro stručnost odkazuje. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud pochybil při výkladu a aplikaci procesního práva způsobem, který se mohl dotknout hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost je proto přijatelná.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 3 ).

Kasační stížnost je důvodná.

, kterým se mění , zavedl, mimo jiné, nový pojem mezinárodní ochrana. Jak vyplývá z , mezinárodní ochrana může mít formu azylu nebo doplňkové ochrany. Azyl je institutem sloužícím k ochraně žadatele před pronásledováním ( ), doplňková ochrana slouží k ochraně žadatele (nesplňujícího podmínky pro udělení azylu) před vážnou újmou, jež by mu hrozila v případě navrácení do země původu ( ). V žádosti o mezinárodní ochranu žadatel zpravidla nespecifikuje, o kterou formu mezinárodní ochrany žádá, a žádost je proto třeba posuzovat z hlediska naplnění podmínek pro poskytnutí obou forem ochrany. Podá-li tedy cizinec žádost o mezinárodní ochranu, je na jejím základě správní orgán povinen posoudit, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu i zda splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Pokud správní orgán mezinárodní ochranu neudělí, musí své rozhodnutí odůvodnit ve vztahu k institutu azylu i ve vztahu k institutu doplňkové ochrany ( ).

Institut doplňkové ochrany byl do doplněn za současného zrušení úpravy tzv. překážek vycestování v téhož zákona, s účinností od 1. 9. 2006. Nejvyšší správní soud uzavřel ke vztahu obou institutů, že „jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého a nynějšího , tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému “ (rozsudek ze dne 26. 7. 2007, čj. - 69, www.nssoud.cz). Podrobnější obsahové srovnání překážek vycestování a doplňkové ochrany Nejvyšší správní soud podal v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, čj. – 78 (www.nssoud.cz), na jehož odůvodnění v této souvislosti pro stručnost odkazuje.

Změna zákonné právní úpravy, při níž došlo ke změnám v obsahu a rozsahu mezinárodní ochrany, je významná i při posuzování nyní projednávané věci. Žalovaný v dalším řízení, po částečném zrušení předchozího rozhodnutí krajským soudem, znovu posoudil žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany a neshledal nejen naplnění podmínek a , ale zabýval se i otázkou splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle , a . Městský soud při přezkumu nového rozhodnutí žalovaného konstatoval, že se podmínkami pro udělení mezinárodní ochrany podle , a již nebude zabývat, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany podle citovaných ustanovení již byla pravomocně vyřízena.

Nejvyšší správní soud především konstatuje, že městský soud byl povinen vypořádat se s existencí důvodů pro neudělení mezinárodní ochrany podle , a . Žalovaný i v tomto rozsahu o žádosti stěžovatele rozhodl a stěžovatel i v tomto rozsahu proti rozhodnutí žalovaného brojil. Uvedl-li městský soud, že „O této části žalobcovy žádosti … bylo již pravomocně rozhodnuto.“, měl z této skutečnosti dovodit odpovídající procesní závěry. Městský soud se ovšem s existencí odpovídající části rozhodnutí žalovaného vypořádal pouze tvrzením, že „se posouzením tohoto výroku proto nezabýval.“.

Městský soud byl v posuzované věci povinen posoudit v rozsahu žalobních námitek celé rozhodnutí žalovaného. Podle článku II. bodu 2. (přechodná ustanovení) „žádosti o udělení azylu, o nichž nebylo ministerstvem pravomocně rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se považují za žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle , ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“. Podání žaloby proti rozhodnutí o neudělení azylu (ve vztahu ke znění před novelou provedenou ) stejně jako podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu mělo ze zákona odkladný účinek ( , 5 ). Rozhodnutí o první kasační stížnosti stěžovatele nabylo právní moci dne 25. 9. 2006, tj. již po účinnosti citované novely . Ve smyslu citovaného přechodného ustanovení bylo proto nutné považovat původní žádost stěžovatele o udělení azylu za žádost o udělení mezinárodní ochrany včetně povinnosti aplikace institutu doplňkové ochrany. Jakkoliv se přitom institut mezinárodní ochrany do značné míry kryje s původním institutem azylu, vykazuje i určité odlišnosti. Bylo-li v souladu s přechodnými ustanoveními třeba považovat žádost stěžovatele za žádost o udělení mezinárodní ochrany, žalovaný ji správně znovu posoudil v celém rozsahu, protože ve světle nové úpravy ji posuzoval z částečně odlišných aspektů než v původním řízení a v souladu s logikou těchto přechodných ustanovení nebylo namístě pohlížet na věc jako na pravomocně rozhodnutou.

Městskému soudu se obecně nabízela dvě řešení. Jednak mohl, vzhledem k novele , přezkoumat rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu z hlediska souladu rozhodnutí s novou právní úpravou. Druhou možností, považoval-li městský soud rozhodnutí žalovaného v části výroku o neudělení mezinárodní ochrany formou azylu [ , a ] za pravomocně skončené, byl přezkum rozhodnutí žalovaného pouze z hlediska splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, přičemž v dalších částech pak bylo na místě rozhodnutí žalovaného zrušit, neboť se týkalo věci pravomocně skončené. Nejvyšší správní soud se, jak z odůvodnění shora vyplývá, přiklonil k prvnímu řešení.

Městský soud proto pochybil, pokud přezkoumal rozhodnutí pouze z hlediska doplňkové ochrany a nikoli celé rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí žalovaného obsahovalo jak výrok o neudělení mezinárodní ochrany podle , a , tak i výrok o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle a . Městský soud byl zároveň povinen, nezávisle na tom, ke kterému z řešení se přiklonil, vyčerpat předmět řízení vymezený napadeným rozhodnutím a žalobou. Městský soud tak neučinil a zvoleným postupem porušil O části výroku rozhodnutí žalovaného, která byla také předmětem žalobního návrhu, totiž městský soud vůbec nerozhodl. Tím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [ ]. Nejvyšší správní soud v této souvislosti pouze na okraj podotýká, že tvrzení stěžovatele o důvodech pro splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle , se v návaznosti na provedené správní řízení nejeví důvodná.

Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný především co do otázky přezkumu udělení mezinárodní ochrany formou azylu [ , a ]. Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné vyjádřit se ke zbývajícím námitkám stěžovatele, které se týkají výkladu podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle .

Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud především ve vztahu k možnému oddělení výroku o doplňkové ochraně odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 23. 5. 2006, čj. – 164 (www.nssoud.cz), v němž rozhodl o vzájemném vztahu výroku o neudělení azylu podle , , 2 a a výroku o nevztažení překážky vycestování podle tak, že „výrok rozhodnutí správního orgánu o tom, že na neúspěšného žadatele o udělení azylu se vztahuje nebo nevztahuje překážka vycestování ( a ) je podmíněn jen tím, že musí být učiněn současně s rozhodnutím o neudělení nebo odnětí azylu; jen potud jde také o výrok závislý. Soud ve správním soudnictví proto může zamítnout žalobu proti výroku o neudělení azylu a současně zrušit výrok o tom, že se na žadatele nevztahuje překážka vycestování a v této části vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu.“. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že výrok o neudělení azylu podle , , 2 a a výrok o nevztažení překážky vycestování podle jsou samostatnými výroky, jakkoliv spolu vzájemně souvisí. Tato souvislost v určitých případech ústí ve vzájemnou podmíněnost obou výroků, neboť např. existence výroku o udělení doplňkové ochrany je vždy podmíněna negativním rozhodnutím o udělení azylu. Nejvyšší správní soud vyslovil, že neexistuje žádný racionální důvod, pro který by výrok o neudělení azylu, v případě jeho zákonnosti, musel sdílet osud nezákonného rozhodnutí o překážkách vycestování.

Judikatura Nejvyššího správního soudu, vztahující se k oddělitelnosti posouzení překážek vycestování, je po zmíněné novele aplikovatelná i na vztah výroku o neudělení mezinárodní ochrany a výroku o doplňkové ochraně. Byť se může jednat z hlediska jazykové formulace o výrok jediný, obsahem a předmětem práv, o nichž je rozhodováno, se jedná o různé výroky. Výrok o neudělení mezinárodní ochrany podle , a a výrok o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle a je proto třeba považovat za relativně samostatné výroky.

Ve vztahu k posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany žalovaný ani městský soud podle stěžovatele dostatečně neprokázali, že stěžovateli v případě návratu do země nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu . Námitka není důvodná. Stěžovatel správně poukázal na povinnost žalovaného, který musí v případě neudělení mezinárodní ochrany shromáždit všechny dostupné důkazy vyvracející či zpochybňující věrohodnost výpovědi žadatele, přičemž není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí (srov. rozsudek ze dne 21. 12. 2005, čj. - 57, a rozsudek ze dne 24. 2. 2004, čj. - 89, www.nssoud.cz). Uvedeným povinnostem však žalovaný může dostát pouze tehdy, je-li stěžovatelova výpověď věrohodná.

V nyní posuzované věci žalovaný ve výpovědích stěžovatele shledal značné množství zásadních rozporů, které jej vedly k pochybnostem o věrohodnosti tvrzení stěžovatele. Skutečnosti, o nichž stěžovatel tvrdil, že byly důvodem vzniku jeho obav z návratu, tak mohl žalovaný ověřit pouze rámcově. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zabýval důvody, pro které nebylo možné stěžovateli udělit doplňkovou ochranu podle . Dospěl však k závěru, stejně jako městský soud, že z podkladů týkajících se situace v zemi původu stěžovatele, nevyplývají žádné skutečnosti, na jejichž základě by stěžovateli mohlo hrozit v případě návratu nebezpečí vážné újmy ve smyslu . K rozsahu pojmu vážné újmy podle a podmínkám pro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy Nejvyšší správní soud odkazuje na např. svůj rozsudek ze dne 13. 3. 2009, čj. - 68 nebo též již výše citovaný rozsudek ze dne 11. 2. 2009, čj. - 78 (www.nssoud.cz) a uzavírá, že závěry žalovaného i městského soudu s touto judikaturou korespondují.

Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( ). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku a přezkoumá rozhodnutí žalovaného i v části týkající se neudělení mezinárodní ochrany podle , a ( ).

O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

Městský soud ustanovil stěžovateli advokátku Mgr. Bohdanu Novákovou. Z výroku rozhodnutí o ustanovení advokátky není bez dalšího zřejmé, že by bylo zastoupení omezeno na řízení o kasační stížnosti. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že toto zastoupení trvá i pro další řízení před městským soudem (srov. zejm. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 7. 2007, čj. – 117, příp. také rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2008, čj. – 158, www.nssoud.cz). Městský soud proto v novém rozhodnutí rozhodne i o odměně ustanovené advokátky.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. července 2009

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu