Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 28/2009 - 126

Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, Nejvyšší správní soud se proto mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití hledisek nastíněných např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. - 39 (č. 933/2006 Sb. NSS).

Posuzováním relevance tvrzeného pronásledování se Nejvyšší správní soud již v minulosti zabýval, např. v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, čj. - 68 (www.nssoud.cz), kde konstatoval, že pojem „odůvodněný strach z pronásledování“ (§ 12 písm. b) zákona o azylu) je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl.“. S ohledem na výše vymezené hranice soudního přezkumu nelze v rozhodnutích žalovaného a krajského soudu nalézt nezákonnost. Správní orgán se pečlivě zabýval konkrétní situací stěžovatele v Ruské federaci (zejména v republice Dagestán, jako zemi, kde stěžovatel po většinu svého života pobýval, neboť bylo prokázáno, že navzdory jeho tvrzení, že je Čečencem, nemá kromě několikaletého studijního pobytu a následného okrajového zapojení do druhé rusko-čečenské války, k Čečensku žádné osobní vazby) z hlediska podmínek udělení azylu, včetně okolností týkajících se možného návratu stěžovatele a celkového kontextu jeho osobního statusu, zahrnujícího otázky jeho národnosti. Správní orgán tak učinil na základě podkladů, které citoval ve svém rozhodnutí. Z rozhodnutí žalovaného i krajského soudu jsou patrné úvahy, kterými byli v průběhu řízení vedeni, a na základě jakých relevantních skutečností rozhodli, zejména za situace, kdy některá z tvrzení stěžovatele se ve světle důkazních prostředků shromážděných správním orgánem nejeví jako věrohodná. Ve správním řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl pronásledován z některého z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud připomíná, že skutečnost, že stěžovatel pomáhal v rusko-čečenské válce, není sama o sobě důvodem pro udělení azylu. Pouze pronásledování stěžovatele nebo obavy z pronásledování za okolností uvedených v zákoně o azylu, by bylo možno pokládat za kvalifikovaný důvod podle § 12 zákona o azylu. Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu, přestože pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. - 79, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že institut azylu není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoliv surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (obdobně srov. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou v mezinárodním i vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, a je jím chráněna především nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv mohou být natolik závažné, že by na ně také bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Příkoří, jemuž se stěžovatel vycestováním z vlasti vyhýbal, tj. krátkodobé potíže se soukromou milicí „kadyrovci“ motivované snahou o získání finančního prospěchu, nelze z hlediska jeho intenzity ještě považovat za jev státní mocí přímo vyvolaný, tajně podporovaný, státními orgány vědomě trpěný či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaný ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu, jakkoliv by bylo svou povahou nezákonné (srov. rozsudek ze dne 22. 12. 2005, čj. - 41, www.nssoud.cz). Je-li důvodem žádosti o azyl obava z návratu do Ruské federace, v níž žadateli hrozí tzv. kadyrovská milice, tj. akty neprováděné státní mocí, přičemž žadatel o azyl se v domovském státě vůbec nepokusil svou situaci s pomocí státních orgánů řešit, pro poskytnutí azylu podle zákona o azylu není dán důvod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003, čj. - 48, www.nssoud.cz). Žalovaný proto správně dospěl k závěru o nesplnění důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Rovněž krajský soud nepochybil, pokud rozhodnutí žalovaného posoudil jako souladné se zákonem. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovatel byl zadržen po nelegálním překročení hranic do Rakouska a tamní policií s ohledem na jeho české vízum vrácen na území České republiky, svědčí to o její účelovosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, čj. - 54, www.nssoud.cz).

K námitce stěžovatele, stran pochybení krajského soudu spočívajícím v nedostatečném posouzení rozhodnutí žalovaného v otázce udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud odkazuje na meze soudního přezkumu takovýchto rozhodnutí, které vyložil např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, čj. - 48 (www.nssoud.cz). Krajský soud správně uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu podle § 14 zákona o azylu podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele, na jeho udělení není právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. – 72 (www.nssoud.cz), plyne, že ustanovení humanitární azyl je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení. Správní uvážení nelze nahradit uvážením soudním, lze ovšem přezkoumat, zda uvážení nevybočilo z přípustných mezí. Nejvyšší správní soud žádné vybočení z mezí správního uvážení v rozhodnutí žalovaného neshledal (správní orgán úvahu nad humanitárním azylem provedl a žádné důvody pro jeho udělení neshledal). Stejně tak je rozhodnutí správního orgánu řádně odůvodněno i v části týkající se neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

Namítl-li stěžovatel porušení článků 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte, je třeba uvést, že tato námitka nemá svůj předobraz v řízení před krajským soudem, proto se jedná z pohledu přezkumu kasačním soudem o nový důvod kasační stížnosti, tj. důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takový stížní důvod je podle obecně nepřípustný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, čj. - 48, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud ovšem dodává, že nezpochybňuje stěžovatelem citovaná ustanovení Úmluvy (články 3 a 9), kterou je Česká republika vázána a jejíž ustanovení jsou soudy povinny respektovat (článek 10 y). Zájem dítěte podle Úmluvy je jedním z hledisek, která je nutno zohlednit při činnosti týkající se dětí, a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě bylo chráněno před všemi formami diskriminace nebo tam specifikovaných trestání a aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Nejvyšší správní soud připomíná, že o žádosti dcery stěžovatele o udělení azylu bylo rozhodnuto v samostatném řízení tak, že jí žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2007, čj. OAM-560/VL-01-K04-2006, neudělil azyl podle , , , a zákona, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, čj. - 5, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného a Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 11. 2008, čj. -102, kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl jako nepřijatelnou. Stejný výsledek mělo rovněž řízení o žádosti o mezinárodní ochranu partnerky stěžovatele. Z uvedeného zcela logicky vyplývá, že obavy stěžovatele z násilného oddělení dítěte od rodičů nejsou v daném případě na místě.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu skýtá dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a nebyl shledán ani jiný důvod k přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Kasační stížnost proto odmítl jako nepřijatelnou podle

O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s za použití , podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( , ). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 2x 2100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a písemné podání soudu) a dále 2x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s , , a d) a , ve znění pozdějších předpisů. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( věta druhá ). Částka daně, vypočtená podle a zákona o dani z přidané hodnoty činí 912 Kč. Částka 5712 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. července 2009

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu