Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 53/2009 - 46

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce A. M., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2008, č. j. 4665/08-1300-603479, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2009, č. j. - 23,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku, kterým krajský soud zrušil napadené rozhodnutí; jím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2003. Důvodem k doměření této daně bylo dodatečné vyměření hodnoty daru (sklízecí mlátičky JD 2066, darované panu P. K.). Sporným v tomto ohledu byl náhled na způsob darování. Žalobce tvrdil, že dar poskytl poté, co vyřadil předmět daru z obchodního majetku, neboť již nemohl pro jeho potřeby sloužit k podnikání. Žalovaný naopak tvrdil, že k darování došlo fakticky z majetku zahrnutého do podnikání a proto se jednalo o zdanitelné plnění podléhající dani z přidané hodnoty.

Krajský soud na návrh žalobce zrušil napadené rozhodnutí; v odůvodnění rozsudku popsal obsah správního spisu, uvedl, že je z něho zřejmé, že dne 2. 6. 2003 uzavřel žalobce s obdarovaným darovací smlouvu, na základě níž daroval P. K. sklízecí mlátičku. Tomuto právnímu úkonu odpovídají účetní doklady, a to interní doklad č. u111, dle něhož došlo k datu 1. 4. 2003 k vyřazení sklízecí mlátičky z důvodu opotřebení, přičemž o tomto dokladu bylo účtováno k datu 2. 6. 2003, dále pak účetní doklad „inventární karta dlouhodobého majetku“, dle níž došlo k vyřazení sklízecí mlátičky k datu 2. 6. 2003 s poznámkou „způsob opotřebení po odepsání“ s tím, že doklad byl zaúčtován k témuž datu.

Soud uzavřel, že došlo k bezúplatnému převodu vlastnického práva, zdůraznil, že spor byl však veden o to, zda dar byl uskutečněn v rámci podnikání žalobce či nikoliv. K tomuto účelu žalobce předložil zmíněné účetní doklady; pokud je žalovaný zpochybnil s tvrzením, že vyřazení stroje z obchodního majetku žalobce bylo účelové a že stroj nadále sloužil k podnikání, neboť žalobce je držitelem živnostenského oprávnění na koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje, pak bylo jeho povinností prokázat fakticitu těchto domněnek. Soud dodal, že žalobce mlátičku pořídil v roce 1995, vložil ji do svého obchodního jmění, věc zprvu sloužila provozování zemědělské prvovýroby (v letech 1995 - 1998), poté se stala předmětem pronájmu (v letech 1999 - 2003). Této skutečnosti neodpovídá závěr žalovaného, že se jednalo o věc nakoupenou jako zboží s úmyslem ji dále prodat. Z rozhodnutí žalovaného nelze vysledovat úvahu směřující k závěru, že žalobce měl stroj darovat v rámci podnikání. Soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ).

V kasační stížnosti stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku z důvodů podřaditelných pod Nejprve podrobně popsal obsah napadeného rozhodnutí, jakož i obsah odůvodnění rozsudku a namítl, že závěry soudu, týkající se charakteru majetku (zda se jedná o stroj v obchodním majetku či nikoliv) a jeho vliv na vznik zdanitelného plnění jsou nesprávné. Rozhodné totiž je to, že předmětný stroj byl svým charakterem určen výhradně k podnikání a ne pro osobní potřebu. Není rozhodné jak o něm bylo účtováno, ale to, že se jednalo o majetek, na který se nevztahoval , o dani z přidané hodnoty. Stěžovatel zdůraznil, že v jeho rozhodnutí není nikde napsáno, že byl stroj nakoupen za účelem jeho dalšího prodeje, jak nesprávně uzavřel soud. V daném případě byl stroj žalobcem nakoupen od podnikatele, k podnikání sloužil a poté byl dále podnikateli darován. Darování mělo být uskutečněno v rámci podnikání, což nebylo. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl důvodnost stěžovatelových námitek a vyjádřil přesvědčení, že soud rozhodl správně. Zdůraznil, že strany sporu mají odlišný náhled na charakter majetku, resp. na aspekt pojmu „určení k podnikání“. Stěžovatel je názoru, že postačuje pouhý charakter předmětu, zemědělského stroje, který má jediné možné využití v zemědělské prvovýrobě a proto vždy slouží k podnikání. Žalobce naopak tento závěr nesdílí. Vždyť podstatné je, zda předmětný majetek v konkrétním případě skutečně k podnikání slouží. Důvody, proč tomu tak být nemusí, mohou být různé, např. ekonomické překážky, morální zastarání stroje, či jiné příčiny. Je proto na podnikateli samotném, aby po posouzení opřeném o věrohodné argumenty rozhodl o evidenci majetkových položek v účetnictví podle toho, zda skutečně slouží či jsou nadále určeny k podnikání. Zdůraznil, že trvá na závěrech, vyslovených v rozsudku krajského soudu.

Kasační stížnost není důvodná.

Předmětem argumentačně sporé kasační stížnosti je tedy v podstatě nesouhlas žalovaného s názorem krajského soudu, týkajícím se nedostatečnosti odůvodnění závěru, že vyřazení mlátičky z žalobcova obchodního majetku bylo účelovým úkonem a mlátička byla darována v rámci podnikání – to vše s daňovým dopadem.

K této kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí:

V předmětném zdaňovacím období se na danou daňovou situaci žalobce vztahovala následující právní úprava:

, o dani z přidané hodnoty (ve znění tehdy účinném), dále jen „zákon o DPH“ - v označoval, co je předmětem této daně. Jsou jím především veškerá zdanitelná plnění za úplatu i bez úplaty včetně nepeněžitého plnění v tuzemsku, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Podle odst. 2, písm. e) téhož ustanovení se za zdanitelná plnění pro účely tohoto zákona považuje také vyřazení majetku, u něhož byl uplatněn odpočet daně nebo byl pořízen bez daně, z obchodního majetku plátce, který je fyzickou osobou, pro osobní potřebu, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné mj. při vyřazení majetku z obchodního majetku plátce pro jeho osobní potřebu [§ 7 odst. 2 písm. e)] dnem vyřazení – dle § 9 odst. 1 písm. q). Tvorba základu daně a jeho výpočet je stanoven v zákona. Je-li vyřazen majetek z obchodního majetku plátce [ ], pak je základem daně cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu bez daně; zvláštním právním předpisem je , o oceňování majetku a o změně některých zákonů.

Dle § 9 odst. 1 písm. k) se zdanitelné plnění rovněž považuje za uskutečněné též při jeho plnění uskutečněném bez úplaty dnem uvedeným ve smlouvě nebo převzetím, případně poskytnutím, a to tím dnem, který nastane dříve. Podle § 14 odst. 3 písm. a) je v případě bezúplatného zdanitelného plnění základem daně cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu bez daně.

Ustanovení § 8 pak taxativně vyjmenovává, která plnění nejsou zdanitelná; mezi nimi se však nenachází ani vyřazení stroje z obchodního majetku pro osobní potřebu, ani bezúplatné darování stroje, z něhož si daňový subjekt při jeho pořízení uplatnil nárok na odpočet daně.

Obchodním majetkem je pak (dle § 2 zákona o DPH) třeba rozumět (pro potřeby DPH) souhrn majetkových hodnot, které patří osobě podléhající dani, a o těchto majetkových hodnotách je nebo má být účtováno, případně jsou evidovány podle § 11. Obchodní majetek tak představuje souhrn majetkových hodnot, k nimž má podnikatel vlastnické právo.

Z uvedené právní úpravy je tedy zřejmé, že v případě, kdy daňový subjekt při pořízení majetku uplatnil nárok na odpočet daně, pak jeho vyřazení z obchodního majetku pro osobní potřebu, jakož i jeho darování (bezúplatné převedení – tedy plnění uskutečněné bez úplaty) je zdanitelným plněním a je proto povinen odvést při jeho uskutečnění daň z přidané hodnoty. Základem daně v obou případech je pak cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu bez daně.

Správce daně měl tedy de facto dva možné způsoby, jejichž optikou by zkoumal možný okamžik vzniku zdanitelného plnění; zvolený algoritmus však musí být vždy řádným a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

V souzené věci žalovaný dovodil, že důvodem pro doměření daně je darování předmětného stroje, tedy jeho bezúplatný převod. Vycházel přitom z teze, že se darování uskutečnilo v rámci podnikání žalobce; vyřazení stroje z obchodního majetku pro osobní potřebu pak žalovaný odmítl jako žalobcův účelový úkon.

Z logiky konstrukce této daně tak mohly nastat různé varianty postupu. Pokud je v souladu se skutečností žalobcovo tvrzení, podporované předložením interního dokladu č. u111, že k datu 1. 4. 2003 vyřadil stroj z obchodního majetku, pak vyřadil-li jej pro osobní potřebu, dopadá na tento úkon povinnost zdanění, neboť se jedná o zdanitelné plnění podle § 7 zákona o DPH. Nevyřadil-li majetek pro osobní potřebu, ale z důvodu jeho likvidace či škody, pak musí takové tvrzení prokázat, tyto okolnosti však ze správního spisu neplynou. Je jisté, že předmětný stroj se musel nacházet buďto v majetku „firmy“ (tedy v obchodním majetku), nebo v majetku fyzické osoby pro její potřebu (po vyřazení z obchodního majetku).

Jiný charakter vlastnictví v dané věci nepřipadá v úvahu. Buď se stroj nachází v majetku obchodním a slouží k podnikatelským aktivitám žalobce a nebo je z takového majetku vyřazen, neslouží již k podnikatelským aktivitám a stává se majetkem k osobnímu užívání, pro osobní potřebu žalobce (není-li zlikvidován, či postižen škodní událostí; tyto okolnosti však ze správního spisu neplynou, jak poznamenáno shora, a ostatně nebyly ani předmětem žalobního tvrzení).

Tvrdil-li žalobce, že daroval majetek, který již nebyl v obchodním majetku, tedy bez souvislosti s podnikáním, pak jej musel darovat jako majetek, který měl k osobní potřebě. Jiná možnost, jak naznačeno shora, neexistuje.

Žalobcovo tvrzení je tedy rozporuplné, žalovaný tyto rozpory však neobjasnil. Svůj úsudek o podrobení darování stroje dani z přidané hodnoty vtělil v podstatě do závěru, že žalobce …“realizoval, i když bezúplatně, činnost ve shodě se svým předmětem podnikání – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej… kterou v kontrolovaném zdaňovacím období soustavně jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku vykonával ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, a také o ní účtoval ve svém účetnictví“.

V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského soudu, pokud tento soud zdůraznil, že dospěl-li žalovaný k závěru, že k darování předmětného majetku mělo dojít v souvislosti s podnikáním, pak z jeho rozhodnutí nelze vysledovat úvahu ani důkazy směřující k závěru, že žalobce měl stroj darovat v rámci podnikání. Z uvedeného důvodu tedy kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Aniž by Nejvyšší správní soud předjímal výsledek dalšího řízení před správními orgány a aniž by současně vylučoval správnost zákonného podkladu zvoleného způsobu zdanění, je s krajským soudem zajedno v tom, že se žalovaný v novém rozhodnutí bude nejprve zabývat otázkou okamžiku vzniku zdanitelného plnění a dospěje-li k závěru, že žalobce je povinný k doplacení daně z přidané hodnoty za řešené zdaňovací období, svůj závěr řádně odůvodní a podpoří logickou úvahou vycházející z jednotlivých hmotněprávních ustanovení zákona o DPH.

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ve spojení s Žalovaný neměl v řízení o své kasační stížnosti úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl sice v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, avšak jak plyne ze soudního spisu, v řízení nebyl právně zastoupen a nevynaložil ani žádné další náklady. Právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti se tedy žalobci nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. června 2009

JUDr. Lenka Kaniová

předsedkyně senátu