Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 57/2009 - 47

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. C., zast. zákonným zástupcem Mgr. P. C., proti žalovanému: Hlavní město Praha, Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Charvátova 9, Praha 1, zast. Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. – 14, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. – 14, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 19. 3. 2008, č. j. MHMP 313556/07, a dále prvoinstanční rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13 (dále jen „ÚMČ Praha 13“) ze dne 1. 6. 2007, č. j. 4880/2007/AAM pro vady řízení a věc vrácena k dalšímu řízení stěžovateli. Tímto rozhodnutím ÚMČ Praha 13 rozhodl o snížení příspěvku na péči ze 9000 Kč na 3000 Kč a stěžovatel jeho rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil. Městský soud zavázal v napadeném rozsudku ÚMČ Praha 13 k doplnění prvostupňového řízení o podklady uvedené v ustanovení č. , o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), konkrétně k doplnění nálezu ošetřujícího lékaře, výsledků funkčních vyšetření a výsledků vlastního vyšetření posuzujícího lékaře do správního spisu), které měly být hodnoceny i stěžovatelem v odvolacím řízení.

Stěžovatel spojil s podáním kasační stížnosti i návrh ve smyslu ustanovení na přiznání odkladného účinku. V tomto návrhu (bod IV. kasační stížnosti) uvedl, že navrhuje, aby Nejvyšší správní soud do doby rozhodnutí ve věci samé přiznal této kasační stížnosti odkladný účinek, neboť „v opačném případě by výkon rozhodnutí pro stěžovatele znamenal nenahraditelnou újmu.“ Stěžovatel dále nijak nespecifikoval, v čem by měla nenahraditelná újma spočívat.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele se žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nijak nevyjádřil. Žalobce pouze polemizoval věcně s argumentací stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti a vyjádřil názor, že podání stěžovatele nejsou kasační stížností, neboť jsou formálně nepřípustná.

Podle ustanovení , (dále jen „ “), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení až 4 se v případě rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti užije přiměřeně.

Ustanovení upravuje podmínky pro přiznání odkladného účinku. Těmito podmínkami jsou zejména existence nenahraditelné újmy, která by vznikla stěžovateli v důsledku výkonu nebo jiných právních následků rozhodnutí krajského soudu, a dále podmínka, že se přiznání odkladného účinku nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.

Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě pravomocná a vykonatelná. Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek dán ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem, povinen pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost (viz blíže usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. - 49, přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce ( a 4, ). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.

Stěžovatel ve svém návrhu nijak nespecifikoval, v čem by spočívala nenahraditelná újma, kterou by stěžovateli způsobil výkon či jiné právní následky napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto vycházel pouze ze zřejmých skutečností, a to, že se jedná o vyplácení sociální dávky (příspěvku na péči), a dále z toho, jaké důsledky vyplývají pro stěžovatele z napadeného rozsudku městského soudu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že finanční prostředky k výplatě příspěvku na péči jsou obcím s rozšířenou působností a rovněž tak městským částem hlavního města Prahy vypláceny ze státního rozpočtu a jedná se tedy o prostředky státu (§ 7 odst. 1 in fine zákona o sociálních službách, § 31 odst. 4 a § 32 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze). Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že u vyplácení příspěvku na péči se jedná o plnění povinností státu, které je na orgány územní samosprávy pouze přeneseno, a materiálně tak nemůže dojít ke vzniku jakékoliv újmy ve vztahu ke stěžovateli jako takovému. Co se týče možnosti vzniku nenahraditelné újmy při vyplácení sociálních dávek hrazených ze státního rozpočtu, vyjádřil se k této otázce Nejvyšší správní soud již dříve, a to zejména v souvislosti s vyplácením důchodových dávek. K tomuto problému konstatoval, že „...přiznání určité částky důchodu žalobkyni nemůže znamenat vznik nenahraditelné újmy; náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu (pojistné není odděleno od státního rozpočtu), a až do rozhodnutí zdejšího soudu je pravomocným rozhodnutím městského soudu stěžovatelce právně závazně sděleno, jak má postupovat. I kdyby posléze bylo rozhodnutí městského soudu zrušeno, nelze ve vyplacených částkách důchodu (rozdílu ve výši důchodu) shledávat nenahraditelnou újmu na straně žalované – ta má sama legitimaci ve správním soudnictví, avšak není vlastníkem prostředků, které slouží k výplatě dávek důchodového pojištění“ (viz blíže usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. - 48, dále také obdobně usnesení ze dne 2. 7. 2003, č. j. – 52, přístupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud má za to, že tento právní názor lze per analogiam plně užít na možnost vzniku nenahraditelné újmy při vyplácení příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách, neboť se jedná rovněž o plnění fiskálního charakteru. Rovněž nemůže stěžovatel spatřovat nenahraditelnou újmu v provedení úkonů ve správním řízení, k nimž ho městský soud v napadeném rozsudku zavázal, neboť to je běžnou náplní úřední činnosti stěžovatele i ÚMČ Praha 13.

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal podmínky pro přiznání odkladného účinku v posuzované věci a návrh stěžovatele zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. května 2009

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu