Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Afs 157/2006 - 77

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Vodohospodářské stavby, s. r. o., se sídlem v Plzni, Libušínská 84, (dříve JUDr. Karel Uhlíř, správce konkursní podstaty úpadce Vodohospodářské stavby, s. r. o.), proti žalovanému: Finanční úřad v Plzni, se sídlem v Plzni, nám. Českých bratří 8, proti rozhodnutí žalovaného, ze dne 14. 12. 2005, č. j. 292415/05/138511/1684, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2006, č. j. - 26,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 1279,25 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Buršíka, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zrušena jeho rozhodnutí ze dne 14. 12. 2005, č. j. 292415/05/138511/1684 a ze dne 14. 11. 2005, č. j. 281652/05/138511/1684, a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Prvně uvedeným rozhodnutím žalovaný podle , o správě daní a poplatků, (dále též „daňový řád“) zamítl žalobcovu reklamaci proti rozhodnutí o přeplatku ze dne 14. 11. 2005, č. j. 281652/05/138511/1684 (druhé uvedené rozhodnutí) vydaném podle daňového řádu. Tento přeplatek na dani z přidané hodnoty byl převeden v částce 48 301 Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů právnických osob.

Krajský soud stěžovatelova rozhodnutí zrušil s tím, že podle , o konkursu a vyrovnání, není možné započtení na majetek patřící do podstaty. Nepřípustnost započtení se přitom vztahuje i na veřejnoprávní pohledávky, mezi které patří i daňové nedoplatky. Uvedené ustanovení tak vytváří překážku v postupu správce daně podle daňového řádu. K tomu krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu (mj. na nálezy ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. , a ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. ). Ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou (dále též „ “), pak podle krajského soudu na uvedený závěr nemá žádný vliv (pozn. soudu: uvedené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím , jímž byly vedle zákona o dani z přidané hodnoty novelizovány rovněž , daňový řád a některé další zákony).

Stěžovatel proti tomu v kasační stížnost a jejím doplnění uplatňuje důvody podle , (dále též „ “). Domnívá se, že Ústavní soud posuzoval případy odlišné, neboť v jeho případě bylo postupováno podle podle něhož se po prohlášení konkursu plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu. Toto ustanovení je jednoznačné a stěžovatel byl povinen se jím řídit. Podle stěžovatele navíc neměl žalobce vůči němu žádnou pohledávku, jelikož stěžovatel nebyl povinen nadměrný odpočet daně žalobci vrátit. K žádnému započtení tak dojít nemohlo, neboť pohledávku měl pouze stěžovatel vůči žalobci. Domnívá se také, že z pozice vrchnostenského orgánu má právo na výhodnější postavení, než běžný konkursní věřitel. Navrhuje proto rozsudek krajského soudu zrušit.

Žalobce ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Plně se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, který je v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Zdůrazňuje také, že v rámci konkursního řízení musí mít všichni účastníci rovné postavení.

Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil, neboť Ústavnímu soudu byl předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. věty třetí , o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou , který byl v dané věci aplikován. Usnesením ze dne 6. 1. 2009 rozhodl zdejší soud o pokračování v tomto řízení, protože dne 9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž protiústavnost citovaného ustanovení shledal.

V mezidobí došlo ke zrušení konkursu na majetek úpadce Vodohospodářské stavby s. r. o. po splnění rozvrhového usnesení (usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2008, č. j. - 301, které nabylo právní moci dne 12. 3. 2008) a v řízení je proto jako s žalobcem nadále jednáno s bývalým úpadcem Vodohospodářské stavby s. r. o., který je procesním nástupcem správce konkursní podstaty JUDr. Karla Uhlíře, se sídlem Plzeň, Husova 722/13, který žalobu v dané věci podal.

Do pozice žalobce v řízení o kasační stížnosti nastupuje ze zákona úpadce, aniž by o tom bylo potřeba ve smyslu , , , samostatně rozhodovat. Po zrušení konkursu totiž nemůže pokračovat v řízení sám správce konkursní podstaty, například jako fyzická osoba, jak bylo jednoznačně vyloučeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. (Sb. nál. a usn. ÚS, svazek 35, č. 195, str. 561), kde bylo ve vztahu k jiným povinnostem, jež nemohou po skončení konkursu přecházet na bývalého správce konkursní podstaty, konstatováno: „Správce konkursní podstaty nelze automaticky ztotožňovat s fyzickou osobou tuto funkci vykonávající a dovozovat, že se po zproštění této funkce stává v případě exekučního řízení právním nástupcem správce konkursní podstaty. Pro záměnu či právní nástupnictví povinné osoby v právním postavení veřejnoprávního orgánu s fyzickou osobou, která má v době vedení exekuce jiné právní postavení, není v zákoně opora.“

Procesní nástupnictví v řízení o správní žalobě po zrušení konkursu tak automaticky svědčí úpadci. Tento postup je ostatně pro případ zrušení konkursu prosazován i odbornou literaturou, když autoritativní komentář k říká: „Dojde-li ke zrušení konkursu ještě před skončením řízení, obnovuje se postavení úpadce jako účastníka řízení; ani o tom se samostatně nerozhoduje.“ (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: – Komentář, C. H. Beck, Praha 2006, str. 487). Popsaný právní názor – byť ve vztahu k úpadci, jakožto fyzické osobě, ostatně Nejvyšší správní soud zaujal již ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. .

Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že úpadce - společnost s ručením omezeným byl právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu po splnění rozvrhové usnesení zrušen [ , obchodní zákoník], neboť až do dne výmazu úpadce z obchodního rejstříku má tento způsobilost mít práva a povinnosti a být tedy účastníkem řízení ( , obchodního zákoníku). Až výmazem z obchodního rejstříku dochází k zániku úpadce ( obchodního zákoníku) a tedy ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení (k tomu viz výše citovaný komentář k str. 69).

Nejvyšší správní soud dále posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( , 3 ).

V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“). Takovou otázkou je, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci nevrátil daňový přeplatek a naopak postupoval podle daňového řádu a

Při posuzování této otázky vycházel Nejvyšší správní soud z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, kterým byla vyslovena protiústavnost věty třetí , tedy právě toho ustanovení, které stěžovatel aplikoval. Ve výše zmíněném nálezu (sp. zn. ) Ústavní soud poukázal na d, který zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a zdůraznil, že z uvedeného ustanovení nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. Podle Ústavního soudu však použitím věty třetí nutně k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a „předmětné ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce , stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů“. Ústavní soud přitom odkázal na svoji argumentaci obsaženou v předchozích nálezech týkajících se nepřípustnosti započtení pohledávky při souběhu daňového a konkursního řízení (např. nález sp. zn. , in Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 145, str. 135). Ústavní soud dále zdůraznil přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V daném případě však napadené ustanovení věta třetí představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem. Ústavní soud proto vyslovil, že „ustanovení věty třetí , o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou , a to text »Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.«, bylo v rozporu s d“. Dále upozornil na to, že „s ohledem na y jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat“.

Zmíněný nález tak dává odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti, neboť zapovídá použití věty třetí , jakožto ustanovení protiústavního, a k nepřípustnosti započtení jak soukromoprávních, tak veřejnoprávních pohledávek při souběhu daňového a konkursního řízení odkazuje výslovně na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. , z něhož krajský soud v napadeném rozsudku také vycházel. Stěžovatelova domněnka, že se v daném případě o započtení nejednalo je přitom lichá, neboť daná situace je právně shodná se situací posuzovanou Ústavním soudem. Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud dospěl k závěru, že , o konkursu a vyrovnání, zakotvoval nepřípustnost započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, a to ve vztahu k soukromoprávním i veřejnoprávním pohledávkám, a vytvářel tak překážku v postupu správce daně podle , a daňového řádu, podle kterých lze použít daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku u jiné daně [pozn. soudu: s účinností ode dne 1. 1. 2008 byl zrušen, a to , o úpadku a způsobech jeho řešení ( )]. Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelova rozhodnutí zrušil. Důvod kasační stížnosti uvedený v tak nebyl zjištěn.

Vzhledem ke všemu uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle , poslední věty.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle a 3 Stěžovatel (žalovaný) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Naopak žalobce měl plný úspěch, a proto mu soud podle , přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil vůči žalovanému. Výše nákladů řízení je tvořena náhradou nákladů zastoupení původního žalobce, který byl zastoupen advokátem Mgr. Petrem Buršíkem se sídlem Plzeň, Husova 13, za jeden úkon právní služby, a to za vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 31. 7. 2006, ve výši 1 x 1000 Kč [ , a , advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 8. 2006] a náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 75 Kč ( téže vyhlášky), tedy 1075 Kč. Vyjádření totiž bylo podáno ještě před novelou advokátního tarifu provedenou Vzhledem k tomu, že je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle , o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle a , o dani z přidané hodnoty, činí 204,25 Kč. Stěžovatel je tedy povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Petra Buršíka se sídlem Plzeň, Husova 13, náhradu nákladů řízení v celkové výši 1279,25 Kč. Ke splnění povinnosti mu byla stanovena přiměřená lhůta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2009

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu