Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Azs 94/2008 - 116

Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze považovat ve smyslu ust. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní zájmy stěžovatelů.

Nejvyšší správní soud předně uvádí, že převážná část podané kasační stížnosti je projevem nesouhlasu stěžovatele a) se závěry správního orgánu a krajského soudu a jeho přesvědčení, že jeho situace, tj. pronásledování ze strany státních orgánů (policie) pro jeho náboženské přesvědčení, měla být hodnocena jako pronásledování podle ust. § 12 zákona o azylu.

V této souvislosti se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako nanejvýš vhodné připomenout závěry, ke kterým dospěl v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. – 46, dostupném na www.nssoud.cz. Zdejší soud v citovaném rozhodnutí především konstatoval, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.

Na pozadí výše uvedeného má proto Nejvyšší správní soud za to, že příkoří, na němž v daném případě založil stěžovatel svoje vycestování ze země původu (Kazašské republiky), tj. obavy z potíží s příslušníky kazašské policie, kterými měl být stěžovatel dle jeho názoru pronásledován z náboženských důvodů a mělo mu být bráněno ve svobodném náboženském projevu, nelze z hlediska jeho intenzity (závažnosti) považovat za dostatečné pro naplnění definice odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) ve spojení s ust. § 2 odst. 7 zákona o azylu. Ostatně k otázce zákonnosti požadavku na registraci náboženských skupin v Kazachstánu, který je v podmínkách této země odůvodněn především zájmem na ochraně bezpečnosti osob, a nelze jej proto považovat za výraz porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. za pronásledování z náboženských důvodů ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. - 68, www.nssoud.cz. Ke shodnému závěru dospěl zdejší soud též v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. - 67, www.nssoud.cz, jenž v napadeném rozhodnutí zmiňuje krajský soud. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v případě, že se žadatel o mezinárodní ochranu tomuto požadavku nepodřídil, byl vystaven oprávněné pozornosti státních orgánů. A tak tomu bylo i v souzené věci, když se stěžovatel opakovaně odmítal podrobit zákonnému požadavku na registraci náboženské skupiny, jejíž byl členem a která v souladu se zákony Kazašské republiky představovala díky svému nábožensko-ideologickému základu potenciál hrozby veřejné bezpečnosti a pořádku.

Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na závěry organizací zabývajících se lidskými právy, které se týkají obecných názorů na požadavek registrace náboženských skupin, nejenom že se nejedná o konkrétní odkaz, neboť stěžovatel pouze v obecné rovině odkázal na blíže neurčité závěry obecně vymezených organizací, ale tento odkaz navíc není s ohledem na y pro právní posouzení věci relevantní. Stejně tak argumentuje-li stěžovatel a) metodickou Příručkou UNHCR procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit na to, že se nejedná o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2006, č. j. - 67, www.nssoud.cz).

S ohledem na shora uvedené konstatuje Nejvyšší správní soud, že výše uvedené okolnosti a závěry v žádném případě nikterak nerozporují definici pronásledování obsaženou v tzv. kvalifikační směrnici, jež svůj odraz nalezla v českém právním řádu, především v příslušných ustanoveních zákona o azylu. Ale naopak naplňují její obsah konkrétními skutkovými okolnostmi tohoto případu, jež však nedosáhly intenzity, kterou by bylo možno považovat za dostatečnou pro naplnění definice odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) ve spojení s ust. § 2 odst. 7 zákona o azylu.

Jestliže stěžovatel a) v návaznosti na výše uvedené namítá, že krajský soud opomněl nezákonné dotazování a výslechy policie na jeho víru a náboženství, je nezbytné odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (zejména stranu 9 citovaného rozsudku), které dokládá, že krajský soud tyto skutečnosti v žádném případě neopomenul, ale stejně jako nyní Nejvyšší správní soud (viz výše) dospěl k závěru, že problémy stěžovatele a) v zemi původu nebyly tak intenzivního charakteru, aby v nich bylo možno spatřovat pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Ostatně pouhý nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením krajského soudu nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost, příp. nezákonnost jeho rozhodnutí.

Jako nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud též námitku týkající se tvrzeného opomenutí krajského soudu přihlédnout k nepříznivému zdravotnímu stavu stěžovatele b). Krajský soud totiž na poukaz stěžovatele a) ohledně nepříznivého zdravotního stavu jeho syna [stěžovatele b)] reagoval, a to tak, že konstatoval, že stěžovatel a) v průběhu správního řízení na nepříznivý zdravotní stav nezletilého syna nepoukazoval a předmětný soud proto k této skutečnosti nemohl přihlédnout, neboť v souladu s ust. vychází ze skutkového a právního stavu daného v době rozhodování správního orgánu. Ostatně krajský soud též připomněl, že rozhodnutí správního orgánu nebylo žalobou napadeno v rozsahu výroku dle ust. zákona o azylu, jež upravuje humanitární azyl. Nejvyšší správní soud navíc považuje za nezbytné zdůraznit, že poukaz na nepříznivý zdravotní stav, vznesený stěžovatelem a) až při jednání krajského soudu konaném dne 29. 8. 2008, se omezil na pouhé konstatování nepříznivého zdravotního stavu jeho syna z důvodu chronické bronchitidy. Proto pokud stěžovatel a) ze shora uvedeného dovozuje obavy, že díky náboženské persekuci a diskriminaci nebude jeho synovi umožněno řádné lékařské ošetření, resp. českou lékařkou doporučené vyšetření (alergologické vyšetření), Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. k této skutečnosti nepřihlédl, a to pro její novost (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. - 49, publikovaný pod č. NSS).

Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.

S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle ust. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. , větu první, , ve spojení s ust. , dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Stěžovatelům byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. , ve spojení s ust. ). V podání ze dne 28. 1. 2009 ustanovená zástupkyně vyčíslila odměnu za zastupování v celkové výši 8568 Kč. Zástupkyně uplatnila odměnu za tři úkony právní služby ve výši 3 x 2100 Kč podle ust. a , c) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), a dále náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky za tři úkony právní služby ve výši 3 x 300 Kč podle ust. advokátního tarifu, včetně daně z přidané hodnoty ve výši 19 %.

Nejvyšší správní soud k tomu předně uvádí, že v dané věci se jednalo o zastoupení dvou osob, proto byla odměna za jeden úkon pro jednu osobu původně ve výši 2100 Kč (dle ust. § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 advokátního tarifu), upravena podle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu (tzn. snížena o 20 %) a činí tak 1680 Kč za jeden úkon pro jednu zastupovanou osobu (dikce citovaného ustanovení je jednoznačná v tom, že advokátovi náleží při společných úkonech zastupování více osob odměna za každou takto zastupovanou osobu). Odměna za jeden úkon právní služby pro oba stěžovatele tedy v dané věci činí 3360 Kč (1680 Kč x 2). Ačkoliv ustanovená zástupkyně doložila uskutečnění další porady s klientem přesahující jednu hodinu ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, není z podání ustanovené zástupkyně ze dne 28. 1. 2009 patrno, v čem byla tato porada účelná ve vztahu k podané kasační stížnosti, když tomu neodpovídá ani rozsah a argumentace podané kasační stížnosti a není to patrno ani z obsahu spisu. Má-li být totiž úkon učiněný v řízení posouzen jako úkon právní služby ve smyslu ust. § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 advokátního tarifu, za který náleží odměna, musí být prokázán jeho účel, cíl a příčinná souvislost ve vztahu k obhajobě práv zastupovaného účastníka. V daném případě nelze ve světle výše uvedeného považovat další poradu s klientem uskutečněnou dne 2. 10. 2008 za úkon důvodně vynaložený k ochraně práv stěžovatelů a tedy ani za úkon právní služby, za který by ustanovené zástupkyni mohla být ve smyslu výše uvedených ustanovení advokátního tarifu přiznána odměna. Nejvyšší správní soud proto ponížil její odměnu o tento úkon právní služby a jemu odpovídající náhradu hotových výdajů.

V návaznosti na shora uvedené pak zdejší soud určil odměnu ustanovené zástupkyně částkou 2 x 3360 Kč za 2 úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé (ust. § 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu), celkem tedy 6720 Kč. K částce 6 720 Kč náleží v souladu s ust. § 13 odst. 3 shora citovaného právního předpisu ještě náhrada hotových výdajů. Tento tzv. „režijní paušál“ se váže ke každému úkonu a může být přiznán vždy jen v souvislosti s tímto úkonem. Otázka, zda při zastupování více osob náleží zástupci tento paušál za každý úkon ve vztahu ke každé zastupované osobě, je v praxi vykládána různě, neboť její řešení advokátní tarif striktně nestanoví. Nejvyšší správní soud však považuje za dostatečné a racionální, aby byl režijní paušál přiznán za dva úkony, avšak pouze za jednu osobu, tzn. v posuzované věci za stěžovatele a) jako zákonného zástupce nezletilého dítěte [stěžovatel b)]. Není totiž z ničeho zřejmé, že by zástupkyně musela konat příslušné úkony za každého stěžovatele jednotlivě a že by tedy mohla mít za každého z nich i s tím spojené režijní náklady. Protože zástupkyně účastníků je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), byla k přiznané odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Částka daně, vypočtená dle citovaného zákona o dani z přidané hodnoty činí 1391 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 8711 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

JUDr. Radan Malík

předseda senátu