Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 20/2009 - 40

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. B., zastoupeného JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou se sídlem Křenová 26, 602 00 Brno, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, 500 02 Hradec Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7554/08-1300-602331, č. j. 7552/08-1300-602331, č. j. 7553/08-1300-602331, a ze dne 18. 8. 2008, č. j. 7762/08-1100-603519, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2008, č. j. - 19, č. j. - 19, a ze dne 19. 1. 2009 č. j. - 17 a č. j. - 24,

t a k t o :

I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 20/2009, , a s e s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 20/2009.

II. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í .

III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.

IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 14. 10. 2008 bylo Krajskému soudu doručeno podání žalobce, v němž žalobce, zastoupený daňovým poradcem, uvedl, že podává žalobu proti osmi blíže specifikovaným rozhodnutím žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů a na daň z přidané hodnoty. Dále žalobce konstatoval, že žalobu podává v zákonné lhůtě dvou měsíců a že tuto žalobu dodatečně odůvodní ve lhůtě 15 dní.

Krajský soud následně vydal ve věci čtyři shora uvedená odmítavá usnesení. Usnesením ze dne 19. 12. 2008, č. j. - 19, odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7534/08-1300-602331, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 16. 1. 2008, č. j. 2216/08/273910/1433, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2003 ve výši 114 811 Kč.

Usnesením ze dne 19. 12. 2008, č. j. - 19, krajský soud odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7552/08-1300-602331, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům správce daně ze dne 16. 1. 2008, č. j. 2222/08/273910/1433, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2004 ve výši 98 800 Kč, a č. j. 2225/08/273910/1433 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2004 ve výši 30 400 Kč.

Dále usnesením ze dne 19. 1. 2009, č. j. - 17, odmítl krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7553/08-1300-602331, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 16. 1. 2008, č. j. 2218/08/273910/1433, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2004 ve výši 2286 Kč.

Konečně usnesením ze dne 19. 1. 2009, č. j. - 24, odmítl krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2008, č. j. 7762/08-1100-603519, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 16. 1. 2008, č. j. 2138/08/273910/1433, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002, jímž byl žalobci dodatečně stanoven základ daně ve výši 112 200 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 18 750 Kč.

Všechna tato usnesení krajský soud odůvodnil tím, že žaloba podaná dne 14. 10. 2008 obsahovala náležitosti požadované , nebyla však podepsána a datována. Dále žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, přičemž žalobce žalobu o žalobní body nedoplnil ve lhůtě pro to stanovené v Podání žalobce tak trpělo neodstranitelnými vadami, a krajský soud proto musel žaloby odmítnout.

Žalobce napadl citovaná usnesení krajského soudu kasačními stížnostmi pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, jak to umožňuje Ve všech kasačních stížnostech shodně tvrdil, že z vyplývá zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění vad vždy, pokud podání vykazuje odstranitelné vady. Taková povinnost soud nestíhá v případě, když je podání zjevně zmatečné a není z něj zřejmé, čeho se žalobce domáhá. To nicméně není žalobcův případ, neboť sám krajský soud v odůvodnění svých odmítavých usnesení uvedl, že z původního podání žalobce ze dne 14. 10. 2008 bylo zřejmé, čeho se týká, kdo jej podal, proti komu směřuje a že se domáhá zrušení napadených rozhodnutí žalovaného. Bylo tak povinností krajského soudu vyzvat žalobce k odstranění vad podání, neboť se zcela jednoznačně jednalo o vady odstranitelné. Navíc veškeré vady původního podání byly odstraněny doplněním žaloby dne 25. 11. 2008. V době, kdy krajský soud rozhodoval o odmítnutí žalob, tak již měl k dispozici písemné doplnění původní žaloby, a měl proto dle mínění žalobce k obsahu tohoto doplnění přihlédnout a žalobou se věcně zabývat. Žalobce závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud všechna napadená usnesení krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem konstatoval, že nedisponuje žádnými novými skutečnostmi, které by k věci mohl uvést, a trvá na svém původním odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud postupem podle ustanovení spojil věci sp. zn. , , a ke společnému projednání, jelikož ve všech případech jde o totožné účastníky a věci spolu skutkově souvisejí.

Kasační stížnosti nejsou důvodné.

Podle musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ve spojení s téhož zákona je zřetelné, že chybí-li jakákoliv citovaná náležitost podání, jedná se v zásadě o odstranitelné vady. Při jejich výskytu je správní soud nepochybně povinen vyzvat žalobce k jejich odstranění, určit mu k tomu přiměřenou lhůtu, a teprve není-li výzvy soudu vyslyšeno, je správní soud oprávněn podání (žalobu) odmítnout. V projednávaném případě by tedy rozhodnutí krajského soudu bylo nezákonné, bylo-li by založeno jen na absenci podpisu a data v žalobě (případně petitu, neboť ten žaloba ze dne 14. 10. 2008 navzdory tvrzení žalobce rovněž neobsahovala), aniž by krajský soud vyzval žalobce k odstranění těchto vad (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2004, č. j. - 46, www.nsssoud.cz, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. - 42, publikovaný pod č. 1138/2007 Sb. NSS, případně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. , http://nalus.usoud.cz).

V případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu však požaduje, aby tato žaloba obsahovala ještě další náležitosti specifikované v , mimo jiné i tzv. žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobní body (společně s rozsahem, v němž je rozhodnutí správního orgánu napadáno) mají přitom při posuzování náležitostí žaloby zvláštní režim: v souladu s věta třetí lze totiž rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Tato lhůta je stanovena v v délce dvou měsíců ode dne oznámení správního rozhodnutí žalobci doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Ze vztahu a věta třetí je pak nutné vyvodit, že neobsahuje-li žaloba proti rozhodnutí správního orgánu v době podání žádný žalobní bod, lze jej do žaloby doplnit pouze ve lhůtě pro podání žaloby ve smyslu K později uplatněným žalobním bodům nemůže správní soud přihlížet.

K otázce povinnosti správního soudu vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů (aplikací ) pak judikatura Nejvyššího správního dovodila následující. „V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [ ]. (…) Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení , neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován“ (viz rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS; shodně i rozsudek ze dne 27. 2. 2004, č. j. - 48, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud přitom posuzuje velmi benevolentně a ve prospěch žalobců otázku, jaké tvrzení žalobce uvedené v žalobě již formuje žalobní bod: [z]a žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že žalobce má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné (srov. rozsudek ze dne 2. 8. 2007, č. j. - 42, www.nssoud.cz). Pokud však žaloba žádné takové vyjádření neobsahuje, povinnost soudu k odstraňování vad postupem podle dána není.

V projednávaném případě nebyl v žalobě doručené krajskému soudu dne 14. 10. 2008 ani náznak byť jediného žalobního bodu; žalobce v podstatě pouze ohlásil, že podává žalobu proti specifikovaným rozhodnutím žalovaného. Za této situace tak krajský soud nebyl povinen žalobce k odstranění této konkrétní vady vyzývat. Jelikož žalobce sám žádný žalobní bod nedoplnil ve lhůtě k podání žaloby, která uplynula dne 25. 10. 2008, stala se tato vada neodstranitelnou a krajský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobu proti výše citovaným rozhodnutím žalovaného odmítl. Na tomto závěru nemůže nic změnit podání žalobce ze dne 25. 11. 2008, kterým žalobní body doplnil: toto podání bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání žaloby, a krajský soud k němu tedy nemohl přihlédnout pro rozpor s věta třetí

K tomu Nejvyšší správní soud poukazuje na rozdíl mezi řízením o žalobě a řízením o kasační stížnosti. Měnit rozsah kasační stížnosti a doplňovat její důvody lze totiž v zásadě kdykoliv – ne pouze ve lhůtě k jejímu podání jako u žaloby – a Nejvyšší správní soud je povinen k takovému doplnění vždy přihlížet. Jedinou výjimkou je situace předvídaná v : vyzve-li správní soud stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody pouze ve lhůtě jednoho měsíce. K této problematice se několikrát vyjádřil Ústavní soud a ve svých nálezech potvrdil rozdílnost obou řízení, např. v nálezu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , http://nalus.usoud.cz, uvedl: „[l]hůta pro podání kasační stížnosti není současně lhůtou pro vymezení rozsahu, v jakém může Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumat a v níž jedině může (s výjimkou stanovenou v ) stěžovatel kasační stížnost doplnit. Na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kdy ustanovení výslovně uvádí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby, v řízení o kasační stížnosti takovou koncentraci řízení nezakotvuje. Pokud Nejvyšší správní soud vůči stěžovateli neučiní výzvu podle , nelze stěžovatelovu možnost doplnění kasační stížnosti omezit lhůtou uvedenou v druhé větě tohoto ustanovení. Tímto postupem by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v d.“ (shodně Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. , oba dostupné z http://nalus.usoud.cz). Koncentrace řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí (tj. povinnost žalobce uvést žalobní body a rozsah žaloby do konce lhůty pro její podání) je tak Ústavním soudem na rozdíl od řízení o kasační stížnosti akceptována: pokud tedy krajský soud v projednávaném případě nepřihlédl k opožděnému doplnění žalobních bodů, nelze hovořit ani o porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu d.

Zbývá jen poznamenat, že krajský soud původní žalobu směřující proti osmi rozhodnutím žalovaného rozdělil, resp. vyloučil jednotlivá napadená rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však nepřehlédl, že v soudních spisech absentuje jakékoliv usnesení krajského soudu, které by o vyloučení těchto rozhodnutí k samostatnému projednání rozhodlo. Takový postup krajského soudu je nepochybně vadou řízení; tato vada řízení však nemá vliv na zákonnost usnesení krajského soudu o odmítnutí žalob. Je totiž lhostejné, zda došlo k odmítnutí žaloby proti všem rozhodnutím žalovaného naráz, anebo postupně vůči každému rozhodnutí zvlášť.

Nejvyšší správní soud nicméně v této souvislosti považuje za nezbytné krajskému soudu důrazně vytknout vyloučení jednotlivých rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání, které bylo v této věci zcela nepřiměřené. Zdejší soud umělé vylučování věcí krajskými soudy k samostatnému projednání soustavně kritizuje; učinil tak např. v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 76, www.nssoud.cz, kde uvedl, že „[p]odle y jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jednou z hlavních překážek toho, aby této své ústavně zakotvené roli dostály, je přílišný procesní formalismus. Ten se přitom neprojevuje pouze tím, že jsou z důvodů marginálních formálních pochybení účastníků řízení odmítána podání, jež ve skutečnosti jsou plně způsobilá k meritornímu projednání (pozn. soudu: viz k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. ze dne 29. května 2003), nýbrž naopak i tím, že je uměle navyšován počet řízení ve věcech, kde je meritorní přezkum již na první pohled vyloučen, nebo kde je takové navyšování bezúčelné. Jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod.“ Obdobně v rozsudku ze dne 1. 2. 2006, č. j. - 70, publikovaném pod č. 888/2006 Sb. NSS, zdejší soud konstatoval, že „vyloučení věcí k samostatnému projednání není oprávněním soudu; soud tak může postupovat jedině tehdy, pokud žalobce podal jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání ( ), ale i dispoziční zásadu (na níž je správní soudnictví vybudováno), subjektivní veřejné právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a princip procesní ekonomie.“ V projednávaném případě si krajský soud musel být vědom, že žaloba proti všem rozhodnutím žalovaného bude při absenci žalobních bodů odmítnuta: v této souvislosti pak postrádá vyloučení jednotlivých rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání jakýkoliv rozumný smysl. Dopad na zákonnost napadených usnesení krajského soudu tu nicméně z povahy věci shledat nelze.

Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnosti jako nedůvodné. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasačních stížnostech žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. března 2009

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu