Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (169)5 Afs 92/2008 - 126.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 Afs 92/2008 - 126
Oprávnění správce daně, kterými v rámci výkonu veřejné správy disponuje, mohou být uplatňována jen za podmínek, které stanoví zákon, a způsobem, jenž odpovídá smyslu a účelu příslušných zákonných ustanovení. Tato musí být vždy interpretována ústavně konformním způsobem tak, aby byla zaručena předvídatelnost procesních postupů a rozhodovací praxe orgánů veřejné moci.
Daňový subjekt, který podá daňové přiznání, v němž uvede určitou daňovou povinnost, musí mít přiměřenou jistotou o tom, jak a kdy bude stát zasahovat do jeho právní sféry. Stát si jistě může stanovit relativně široce pojatý systém výběru toho, kdo bude podroben kontrole a kdo nikoli a co bude kontrolováno, ovšem jen za předpokladu, že takovýto systém bude založen na jednoznačných a transparentních procesních pravidlech umožňujících kontrolovanému subjektu účinně hájit a uplatňovat svá práva.
Lhůtu pro vyměření daně, s níž je nadto spojena prekluze práva, je nutno stanovit transparentním způsobem. Nelze proto tuto lhůtu odvozovat od skutečnosti zcela nepředvídatelné a připustit, aby jakýkoli počátek běhu lhůty, s níž jsou spojeny hmotněprávní důsledky, dopadající do majetkové sféry daňového subjektu, bylo lze ponechat zcela na libovůli správce daně.
Jak uvedl zdejší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 28/2003 - 69, „...aplikace a interpretace práva není toliko formální proces, nýbrž v sobě zahrnuje hodnotící postupy v souvislosti se společenským řádem společnosti, především v souvislosti se systémem právem chráněných hodnot“.
Pátý senát přistoupil k výkladu ust. § 46 odst. 5 zákona o správě daní konformnímu s účelem a smyslem daňového řízení a se zřetelem na relevantní právní principy a dospěl k názoru, že z ustanovení § 46 odst. 5 zákona o správě daní nelze dovodit jinak, než že konkludentní vyměření daně nastane vždy v těch případech, nesdělí-li správce daně daňovému subjektu pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti daňového přiznání, resp. neuplatní-li postup dle § 43 cit. zákona, a to nejpozději do konce příštího zdaňovacího období. Jiného rozumného důvodu, pro který byla stanovena tato lhůta v cit. ustanovení, senát neshledal. Neumožňuj-li zákon, aby daňový subjekt mohl o vydání platebního výměru (deklaratorního) požádat i kdykoli později, než do konce příštího zdaňovacího období, je nutno dospět k závěru, že nejpozději v této lhůtě musí byt postaveno na jisto, zda správce daně dosud daň nevyměřil a uplatní postup dle § 43 cit. zákona, anebo zda již vyměřeno bylo dle § 46 odst. 5 cit. zákona. Nelze totiž odhlédnout od toho, že i daňový subjekt je do určité míry chováním správce daně limitován v uplatnění svých práv (viz srovn. např. § 41 odst. 1 in fine, § 34 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů). Nelze, dle názoru předkládajícího senátu, má-li být dostáno ústavní principům, jichž se zdejší soud ve své judikatuře dovolává, odkázat daňový subjekt, hodlá-li tento v řízení uplatňovat práva, která mu ze zákona svědčí, resp. splnit svou zákonnou povinnost, přitom se však ocitá v nejistotě, zda tak učinit již může, či ještě nikoli, na možnost nahlédnout kdykoli u správce daně do svého spisu. Vyměření daně musí být provedeno způsobem transparentním, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, zda již tak učiněno bylo, či nikoli nebo zda tak teprve bude učiněno někdy v budoucnu, přitom tato skutečnost je závislá toliko na vůli správce daně.
Podmínky zakládající daňovou povinnost musí být stanoveny v zákoně dostatečně jednoznačným způsobem. Připuštění opaku by bylo popřením požadavku legality zdanění (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobo d) a principů právního státu, z nichž vyplývá, že úmysl zákonodárce musí být vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu. Není-li tomu tak, nelze příslušná ustanovení aplikovat k tíži soukromé osoby, nýbrž k tíži státu (viz Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 , zveřejněný pod č. 14 na str. 103 ve sv. 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jakkoli lze připustit, že právní úprava obsažená v § 46 odst. 5 zákona o správě daní není zcela jednoznačná a může navozovat několik výkladů, jak již uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 ,: „v právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústav y ČR nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listin y.“
Změna ustanovení § 43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků provedená novelou č. 270/2007 Sb. , na kterou stěžovatel poukazuje, nemá přitom na posouzení věci žádný vliv. Uvedené ustanovení obsahuje speciální postup při vyměření daně pro případy, kdy v podaném daňovém přiznání je nárokován přeplatek, o jehož vrácení správce daně má rozhodovat. Nadto uvedené ustanovení na výše vyslovených závěrech ničeho nemění, pouze postup správce daně, který nyní pátý senát vyslovil, potvrzuje. Ust. § 46 odst. 5 cit. zákona, které je předmětem sporného výkladu však upravuje vyměření daně obecně. Nejvyšší správní soud ve svém usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102 nadto konstatoval, že ...„uvedený legislativní vývoj naznačuje, že zákonodárce neměl zájem zjednodušit pozici správce daně ve vytýkacím řízení, naopak, měl zájem na zvýšení právní jistoty daňových subjektů a na zvýšení jejich procesního komfortu. Mimo jiné i ve světle tohoto legislativního vývoje by bylo zcela absurdní, aby Nejvyšší správní soud předchozí znění § 43 odst. 1 d. ř., jež se ve svém podstatném obsahu neliší od znění, které přinesla zákonná úprava vyhlášená pod č. 270/2007 Sb. , vykládal v rozporu s jeho zněním tak, aby k tíži daňových subjektů připustil, že správce daně může zahájit vytýkací řízení i tehdy, není-li splněna základní vstupní podmínka předepsaná zákonem“.
Ve výkladu ust. § 46 odst. 5 zákona o správě daní se nyní rozhodující senát hodlá od právního závěru učiněném v rozsudku NSS ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Afs 51/2007 - 52 odchýlit, proto věc předkládá k rozhodnutí rozšířenému senátu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jakub Camrda, JUDr. Marie Turková, JUDr. Miluše Došková a JUDr. Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení (§ 8 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 5. února 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu