Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 95/2007 - 47

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Ing. Petr Tůma, se sídlem Vachkova 863, Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadce J. H., proti žalovanému: Finanční úřad v Dobrušce, Šubertovo náměstí 53, Dobruška, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2006, čj. 24195/06/254970/1939, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2007, čj. - 22,

t a k t o :

I. V řízení s e p o k r a č u j e .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalobci s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 7. 2006, čj. 24195/06/254970/1939, zamítl reklamaci žalobce proti rozhodnutí žalovaného o přeplatku ze dne 21. 6. 2006, čj. 22643/06/254970/3464, kterým byl z úřední povinnosti převeden přeplatek vykázaný na dani z přidané hodnoty ve výši 22 502 Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 15 963 Kč, na daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání ve výši 5610 Kč a na dani silniční ve výši 2836 Kč. Svůj postup žalovaný opřel o , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), za použití , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o dani z přidané hodnoty“), podle kterého finanční úřad při vzniku přeplatku na jedné dani použije přeplatek na úhradu případného nedoplatku u jiné daně.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, čj. - 22, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. na nálezy ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. a ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. ), jakož i Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí ze dne 13. 11. 2006, čj. - 51), dle které je ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž i veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních , a daňového řádu. Za interpretaci ústavně konformní byla označena interpretace respektující základní práva před interpretací upřednostňující zájem státu. Ustanovení zákona o konkursu zakotvuje nepřípustnost kompenzace jak soukromoprávních tak i veřejnoprávních pohledávek a je přednostní před úpravou obsaženou v jednotlivých ustanoveních daňového řádu. Po prohlášení konkursu je vyloučeno, aby správce daně jakkoliv kompenzoval nedoplatky a přeplatky na daních. Citované závěry uvedených soudů byly vysloveny již za účinnosti stávajícího zákona o dani z přidané hodnoty.

Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podle stěžovatele nelze argumentaci Ústavního i Nejvyššího správního soudu vztáhnout na posuzovaný případ, neboť vycházela ze stavu platného před 1. 5. 2004, tj. před nabytím účinnosti stávajícího zákona o dani z přidané hodnoty. Ustanovení § 105 zákona o dani z přidané hodnoty je speciálním ustanovením k ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání a je právě tou speciální normou, kterou Ústavní soud postrádal, když ve svých nálezech konstatoval, že pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujícím určitý veřejný zájem), musel by zákonodárce takové zvýhodnění formulovat explicitně. Za nesprávně posouzenou právní otázku stěžovatel považuje to, že krajským soudem zmiňované judikáty se vztahují k přeplatku na dani z přidané hodnoty vzniklému dle , nikoliv na přeplatek na dani z přidané hodnoty vzniklý dle Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 7. 8. 2007, čj. - 70, zákona o dani z přidané hodnoty je platným a účinným ustanovením. Nakonec shrnul, že jeho postup při převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty na nedoplatky na jiných daních byl správný, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s argumentací krajského soudu. Navíc kasační stížnost považuje za neplatnou, jelikož je podepsána ředitelkou Finančního úřadu v Dobrušce, v záhlaví je přitom uvedeno, že stěžovatele zastupuje pověřený zaměstnanec Finančního ředitelství v Hradci Králové; jeho podpis však zcela chybí a není přiloženo ani zmiňované pověření.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a odst. 3 ). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 10. 2008, čj. - 39, na základě ustanovení přerušil řízení o této kasační stížnosti, neboť zjistil, že před Ústavním soudem probíhá jiné řízení, jehož výsledek nepochybně ovlivní rozhodnutí zdejšího soudu v dané věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětném řízení již rozhodl, a to plenárním nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. , http://nalus.usoud.cz, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno; v řízení tudíž mohlo být pokračováno.

Ústavní soud ve shora specifikovaném nálezu posuzoval ústavnost ustanovení věty třetí zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2007, konkrétně zda je předmětné ustanovení v rozporu s d (dále jen „ “). Dospěl přitom k závěru, že „ustanovení věty třetí , o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou , a to text „Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.“, bylo v rozporu s d.“ Ústavní soud, s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, v odůvodnění nálezu mimo jiné konstatoval, že „primát jednotlivce před státem ( y) je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu…Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z y nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka…Ustanovení věta třetí zákona o DPH představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem.“ Nejvyšší správní soud ve zbytku odkazuje na celé odůvodnění nálezu Ústavního soudu .

Nejvyšší správní soud je právním názorem vyjádřeným v citovaném nálezu vázán. Ústavní soudu v něm poskytnul odpovědi na veškeré námitky uplatněné v kasační stížnosti. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí zákona o dani z přidané hodnoty nemůže být v posuzovaném případě nadále aplikováno. Zdejší soud proto na základě výše uvedeného uzavírá, že stěžovatel při svém rozhodování vycházel z ustanovení zákona, které Ústavní soud shledal protiústavním, a proto jeho rozhodnutí nemůže obstát. K odkazu stěžovatele na usnesení zdejšího soudu ze dne 7. 8. 2007, čj. - 70, dodává, že tímto usnesením bylo řízení v předmětné věci přerušeno z důvodu, že Nejvyšší správní soud při projednávání věci zaujal názor, že právě ustanovení § 105 zákona o dani z přidané hodnoty a § 64 odst. 2 daňového řádu jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a proto podal návrh na jejich zrušení. Ve věci byl posléze vydán rozsudek (dne 23. 1. 2009, čj. - 82), který již reflektoval nález Ústavního soudu . Kasační stížnost stěžovatele není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud na základě zamítl.

Zdejší soud dodává, že skutečnost, že kasační stížnost podepsala ředitelka finančního úřadu, ačkoliv byl k zastupování stěžovatele pověřen zaměstnanec nadřízeného finančního ředitelství, není procesní vadou způsobující její neplatnost. Žalobce zaměňuje osobu oprávněnou jménem stěžovatele podat a podepsat kasační stížnost ve smyslu s osobou, která stěžovatele zastupuje na základě V dané věci se jednalo o pracovníka nadřízeného správního orgánu, který byl pověřen k vyhotovení kasační stížnosti a k jednání jménem stěžovatele s kasačním soudem. Jeho pověření i doklad o vysokoškolském právnickém vzdělání tvoří součást soudního spisu.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení za použití ustanovení Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměl ve věci úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu