Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 106/2008 - 129

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: greiner packaging slušovice s. r. o., se sídlem Greinerova 54, Slušovice, zastoupen JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem Soudní 1293/14, Kroměříž, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, č. j. – 10,

t a k t o :

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, č. j. – 10, s e z r u š u j e a žaloba s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2008, č. j. – 10, odmítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 16. 10. 2007, č. j. 16711/07-1500-707632, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydané Finančním úřadem ve Zlíně ze dne 13. 4. 2007, č. j. 100579/07/303961/5460. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě i rozhodnutí finančního ředitelství nejsou materiálně rozhodnutími správního orgánu ve smyslu ust. Proto jsou tyto úkony ze soudního přezkumu ve smyslu ust. vyloučeny a žaloba je ve smyslu ust. nepřípustná.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal důvody podle ustanovení , b), d) a e) Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem spatřoval stěžovatel v tom, že krajský soud sice aplikoval na skutková zjištění správný právní předpis, avšak tento nesprávně vyložil. Dále krajský soud použil nesprávný právní předpis pro posouzení výzvy ručiteli, která měla být posuzována podle stávajících předpisů, tedy podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a nikoliv podle citovaného zákona účinného do 31. 5. 2006. Krajský soud totiž vyšel z právního názoru, že ustanovení zákona o správě daní poplatků je předpisem procesněprávním v rámci daňové exekuce, který nestanoví žádná práva a povinnosti ručiteli k zaplacení daňového nedoplatku. S tímto názorem se stěžovatel neztotožňuje. Výzvu správce daně adresovanou ručiteli podle zákona o správě daní a poplatků nelze považovat za pouhé rozhodnutí procesní povahy, neboť zasahuje do hmotněprávního postavení stěžovatele. V předchozím řízení totiž nebyla ručiteli doručena platná výzva podle zákona o správě daní a poplatků, resp. tato pozbyla platnosti. Krajský soud se při rozhodování vůbec nezabýval, a tedy ani nevypořádal s tvrzením a důkazy stěžovatele, že v předchozím řízení správce daně neučinil platnou výzvu ručiteli podle ustanovení zákona o správě daní a poplatků, a také se nezabýval ani tím, že stěžovatel v žalobě namítal nedostatek výzvy podle zákona o správě daní a poplatků. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl usnesení krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo nesouhlas s důvody, které jsou uvedeny v kasační stížnosti k prokázání nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu. Podle jeho názoru by v daném případě musel být splněn předpoklad, že až výzvou podle § 73 zákona o správě daní a poplatků byla stanovena určitá platební povinnost, aby ji bylo možno chápat jako rozhodnutí s hmotněprávními účinky. Zásadní otázkou tak je vydání rozhodnutí, kterým byla stěžovateli stanovena daňová povinnost. Podle finančního ředitelství bylo ve věci vydáno rozhodnutí s hmotněprávním dopadem do majetkové sféry stěžovatele v podobě výzvy ručiteli a následná výzva podle § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byla pouze procesním rozhodnutím. Výzva podle § 57 odst. 5 citovaného zákona, na základě které vznikla stěžovateli povinnost uhradit daňový nedoplatek, byla vydána v souladu se zákonnou úpravou platnou a účinnou v době jejího vydání. Správce daně se při postupu v této kauze opíral o ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, přičemž podle názoru finančního ředitelství byly podmínky stanovené v tomto ustanovení splněny. Finanční ředitelství proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu v souladu s ustanovením , 3 v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti a přitom shledal vadu uvedenou v odst. 3 tohoto ustanovení, k níž musel přihlížet z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 29. 2. 2008, č. j. – 52, již rozhodl o odmítnutí žaloby stěžovatele proti rozhodnutí finanční ředitelství ze dne 16. 10. 2007, č. j. 16711/07-1500-707632, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydané Finančním úřadem ve Zlíně ze dne 13. 4. 2007, č. j. 100579/07/303961/5460, a toto usnesení bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. – 89, zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Jednou ze základních podmínek řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je neexistence překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae), neboť tato překážka brání tomu, aby věc byla znovu projednávána.

Za situace, kdy krajský soud rozhodoval přesto, že již bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, je takové řízení zmatečné, přičemž důvod zmatečnosti spočívá v tom, že chyběla jedna z podmínek řízení ( ). Nejvyšší správní soud proto postupoval ve smyslu ustanovení a podle ustanovení věta první, část za středníkem zrušil napadené usnesení a žalobu odmítl, neboť již v řízení před krajským soudem byly dány důvody k odmítnutí návrhu podle

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a žaloba byla odmítnuta, rozhodl Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem ( ). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže žaloba byla odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu