Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Komp 1/2008 - 107.pdf
PDF · 0 B
No categories available
Komp 1/2008 - 107
Legal thesis
Komp 1/2008 - 107
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Petra Příhody, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců a) Jaroslav Šimek – BOHEMIA a b) Šimek Bohemia, s. r. o., obou se sídlem Ovčí Hájek 2165/28, 158 00 Praha 13, obou zastoupených advokátem JUDr. Petrem Fialou, se sídlem Mezníkova 273/13, 616 00 Brno, proti žalovaným 1) Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15, 110 00 Praha 1, a 2) Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 17, 110 00 Praha 1, o určení pravomoci mezi ústředními
t a k t o :
I. Žaloba s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Kompetenční žalobou ze dne 1. 2. 2008 se žalobci domáhají, aby Nejvyšší správní soud určil, který ze žalovaných je příslušný k rozhodování o odvoláních žalobců proti platebním výměrům Vinařského fondu vydaným podle zákona č. 115/1995 Sb. , o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících právních předpisů; oba žalovaní totiž takovou svou pravomoc popírají.
Jak žalobci vylíčili v žalobě a jak to vyplynulo i z připojených písemností, Vinařský fond vydal vůči každému ze žalobců podle zákona č. 115/1995 Sb. , o vinohradnictví a vinařství, několik platebních výměrů k úhradě odvodů za víno uvedené poprvé do oběhu v období od roku 2002 do I. čtvrtletí roku 2004, jakož i k úhradě penále tvořícího příslušenství těchto odvodů. Žalobci napadli všechny tyto platební výměry odvoláními; Vinařský fond jim však sdělil, že zákon pro tyto případy neupravuje žádný odvolací orgán, a že tedy odvoláním se za stávajícího stavu nemá kdo zabývat. [Výjimkou byl jediný případ, v němž Vinařský fond zamítl odvolání žalobce a) sám s tím, že bylo podáno opožděně; na další odvolání, podané proti tomuto prvému rozhodnutí o odvolání, však reagoval podobně.] Žalobci se proto u Krajského soudu v Brně žalobami domáhali vyslovení nicotnosti platebních výměrů.
Krajský soud nejprve odmítl dvě žaloby žalobce a) dvěma usneseními ze dne 30. 11. 2004, čj. 30 Ca 47/2004 - 50 a čj. 30 Ca 46/2004 - 37, s odůvodněním, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Ke kasační stížnosti žalobce a) Nejvyšší správní soud tato usnesení zrušil svými rozsudky ze dne 15. 12. 2005, čj. 7 As 18/2005 - 90 a čj. 7 As 30/2005 - 67, a uložil krajskému soudu, aby ve svých nových rozhodnutích označil orgán, na nějž se žalobce měl obrátit s odvoláním. Krajský soud nato v usneseních ze dne 23. 3. 2006, čj. 30 Ca 12/2006 - 14 a čj. 30 Ca 11/2006 - 13, jimiž odmítl žaloby z téhož důvodu, vyslovil názor, že odvolacím orgánem v těchto věcech je Ministerstvo financí.
Usneseními ze dne 23. 3. 2006, čj. 30 Ca 132/2005 - 24, a ze dne 2. 5. 2006, čj. 30 Ca 133/2005 - 30, vydanými ve věci žalobce a), a usnesením ze dne 15. 5. 2006, čj. 30 Ca 131/2005 - 28, vydaným ve věci žalobce b), krajský soud rovněž žaloby odmítl a odkázal žalobce na Ministerstvo financí jako odvolací orgán.
Vinařský fond vůči žalobcům vydal i několik platebních výměrů podle zákona č. 321/2004 Sb. , o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „nový vinařský zákon “), kterým byl s účinností ke dni 28. 5. 2004 zrušen dřívější zákon o vinohradnictví a vinařství (č. 115/1995 Sb. ; dále jen „dřívější vinařský zákon“). O odvoláních proti těmto výměrům, které se týkaly penále na odvody za víno uvedené poprvé do oběhu v období od roku 2002 do II. čtvrtletí roku 2004, rozhodoval předseda Rady Vinařského fondu a zamítl je. Žalobám proti rozhodnutím o odvolání pak Krajský soud v Brně vyhověl a rozsudky ze dne 27. 2. 2007, čj. 30 Ca 196/2005 - 36, a ze dne 28. 3. 2007, čj. 30 Ca 195/2005 - 35 a čj. 30 Ca 224/2005 - 38, vyslovil nicotnost rozhodnutí předsedy Rady Vinařského fondu, neboť byla vydána absolutně nepříslušným správním orgánem.
Žalobci se v mezidobí obrátili na Ministerstvo financí se žádostí o zaujetí stanoviska k věci. Ministerstvo financí v přípisu ze dne 5. 6. 2006 žalobcům sdělilo, že se nepovažuje za orgán příslušný k rozhodování o odvolání proti platebním výměrům Vinařského fondu; takovým orgánem je podle něj Ministerstvo zemědělství, v jehož kompetenci je výkon státní správy v dané oblasti. I Ministerstvo zemědělství však v přípisu ze dne 15. 1. 2008 popřelo svou pravomoc k rozhodování ve věci a ztotožnilo se se závěry Krajského soudu v Brně.
Žalobci se proto domnívají, že ve všech shora uvedených věcech vznikl záporný kompetenční spor, ve kterém ústřední správní orgány popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení. Jelikož ani jeden ústřední správní orgán nepodal kompetenční žalobu, jsou oprávněni tak učinit žalobci. Žalobci sami se přiklánějí k pravomoci Ministerstva zemědělství. Odvod do Vinařského fondu nelze zahrnout pod legislativní zkratku „daň“ podle § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád “); krom toho dřívější vinařský zákon patřil mezi zákony upravující úkoly a činnosti resortu Ministerstva zemědělství při výkonu státní správy. Na tom nic nemění skutečnost, že řízení o opravných prostředcích se má procesně spravovat daňovým řádem . Ostatně předkladatelem novely, kterou byl zřízen Vinařský fond, bylo právě Ministerstvo zemědělství.
Žalobci proto navrhli, aby soud rozhodl tak, že pravomoc vydat rozhodnutí o odvoláních proti platebním výměrům Vinařského fondu má Ministerstvo zemědělství.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal podmínky řízení o žalobě. Žalobci jsou k podání žaloby aktivně legitimováni, neboť jsou těmi, o jejichž právech nebo povinnostech bylo rozhodováno ve správním řízení [§ 98 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. ]. Dále soud zvažoval, zda žalobci označené správní úřady jsou s to být stranami kompetenčního sporu ve smyslu § 97 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Jak Ministerstvo financí, tak Ministerstvo zemědělství jsou ústředními orgány státní správy ve smyslu § 1 zákona ČNR č. 2/1969 Sb. , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky (srov. body 1 a 11 citovaného ustanovení). „Ústřední orgán státní správy“ je přitom pojmem obsahově totožným s pojmem „ústřední správní úřad“; žalovaní tak spadají do okruhu osob, jež mohou být pasivně legitimovány ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s.
Konečně se soud zabýval tím, zda tu skutečně existuje záporný kompetenční spor, jak žalobci tvrdí – tedy zda oba žalované správní úřady shodně popírají svou pravomoc rozhodnout o odvoláních žalobců proti platebním výměrům Vinařského fondu. Tomuto tvrzení žalobců však soud nepřisvědčil; vedly jej k tomu následující úvahy.
Samotný Vinařský fond, přezkoumání jehož rozhodnutí se žalobci domáhali, byl zřízen zákonem č. 50/2002 Sb. , s účinností k 10. 3. 2002 novelizujícím dřívější vinařský zákon. V novém § 18a dřívějšího vinařského zákona byl Fond označen jako právnická osoba, která hospodaří s vlastním majetkem; v postavení orgánu veřejné moci pak Fond měl rozhodovat jednak o odvodech výrobců a dovozců za víno uváděné poprvé do oběhu a o odvodech pěstitelů za každý hektar vinice (§ 18f odst. 1 a 8 zákona), jednak o poskytnutí podpory na výsadbu a obnovu vinic a na výrobu a propagaci odbytu vín (§ 18g odst. 1 , 2 a § 18h zákona). V novém § 18f zákona bylo konkrétně stanoveno, v jaké výši mají být fondu placeny odvody za víno uváděné poprvé do oběhu [odst. 1 písm. a)] a v jakých lhůtách (odst. 2), jakož i to, kdo (odst. 3) a jakým formálním postupem (odst. 4) je povinen tak činit. Fondu byla dále založena oprávnění pro účely kontroly placení odvodů (odst. 7). Konečně byl stanoven procesní režim řízení o odvodech: při správě odvodů měl Fond postupovat podle zákona o správě daní a poplatků, tj. daňového řádu (odst. 8).
Tímto přehledem je veškerá úprava odvodů do Vinařského fondu a řízení o nich podle dřívějšího vinařského zákona vyčerpána. Žalobci se mýlí, pokud z citovaného § 18f odst. 8 dovozují, že v jejich věci by mělo proběhnout řízení o odvolání (protože daňový řád takové řízení upravuje). Ustanovení § 18f odst. 8 je svou povahou procesní normou; tento druh normy stanoví pravidla pro postup, jímž mají být uplatňována práva či ukládány povinnosti ve formálním řízení (zde jde zároveň o normu odkazující, která neformuluje vlastní konkrétní pravidlo, ale využívá pravidel upravených v jiném právním předpisu). Tím se liší od norem hmotněprávních, které upravují práva a povinnosti svých adresátů, a od norem kompetenčních, které stanoví pravomoc či působnost připadající buď konkrétnímu orgánu (příkladem z oblasti správy daní a poplatků může být Ministerstvo financí), nebo jednomu z okruhu orgánů vymezených shodnými obecnými znaky (v daňovém řádu jde typicky o „správce daně“ nebo „odvolací orgán“).
Každý z těchto druhů norem tak upravuje odlišný aspekt věci – tedy kdo (kompetenční norma), jak (procesní norma) a o čem (hmotněprávní norma) má rozhodovat. Pro rozhodování určitého orgánu v konkrétní věci je zapotřebí všech tří těchto norem. Je samozřejmě nesmyslné, aby byla stanovena kompetence a procesní postup orgánu, který ale po hmotněprávní stránce nemá o čem rozhodovat; stejně tak kompetentní orgán, kterému byly svěřeny určité hmotněprávní otázky, nemůže rozhodovat bez toho, že by mu k tomu právo stanovilo pravidla postupu v řízení. Do třetice – i pokud je upravena určitá oblast hmotných práv a povinností, jakož i postup, kterým se o nich má rozhodovat, rozhodování není možné, pokud zákon neoznačuje orgán k rozhodování příslušný.
To je právě případ rozhodování o odvolání ve věci odvodů za víno uvedené poprvé do oběhu, jehož se žalobci domáhají. Dřívější vinařský zákon ve své části čtvrté upravil povinnost těch výrobců a dovozců vína, kteří v kalendářním roce uvedou do oběhu víno v množství větším než 1000 litrů, zaplatit na účet Fondu odvody ve výši 1 Kč z každého litru všech druhů vín uvedených poprvé do oběhu [§ 18f odst. 1 písm. a) zákona]. Pravomoc k rozhodování o odvodech svěřil zákon Vinařskému fondu (§ 18a odst. 2 zákona), a ohledně procesních pravidel pro rozhodování Fondu odkázal na daňový řád (§ 18f odst. 8 zákona). Jsou tu tedy přítomny všechny tři potřebné druhy norem; je zřejmé, kdo má rozhodovat, o čem i jak. Všechny tři normy však fungují jen ve vzájemné souvislosti a nemohou být používány nezávisle na sobě; to, že Fond (a právě jen Fond, a žádný jiný orgán) postupuje při rozhodování o odvodech podle daňového řádu, neznamená, že se tento předpis uplatní ve věcech odvodů podle vinařského zákona v celé své šíři. Je to právě naopak: daňový řád poslouží jen při rozhodování Fondu a tam, kde je to pro Fond při jeho činnosti zapotřebí. Fond rozhoduje o odvodech v první instanci; je to ale zároveň instance jediná. Skutečnost, že fond postupuje podle daňového řádu, neuvádí v život celý systém opravných prostředků zde upravený. Dřívější vinařský zákon nestanovil, kdo by měl rozhodovat o případných odvoláních proti platebním výměrům Fondu; chybí tu tedy kompetenční norma, bez níž žádné rozhodování není možné.
K určení orgánu, který by měl rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím Fondu, se nelze dobrat ani „důslednou aplikací“ daňového řádu, jíž se dovolává Krajský soud v Brně ve svých usneseních. Krajský soud staví své závěry na tom, že Fond při rozhodování o odvodech vystupuje jako správce daně, a proti rozhodnutí správce daně je přípustné odvolání; o odvolání pak rozhoduje orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, a tím je Ministerstvo financí jakožto orgán s nejvyšší kompetencí z hlediska ústřední státní správy v oblasti daní. Tato argumentace ovšem neobstojí. Ministerstvu nemůže založit příslušnost k rozhodování pouhý fakt, že Fond je orgánem s celorepublikovou působností, a žádný níže postavený orgán než ministerstvo tedy nepřichází v úvahu. Krajský soud argumentuje i tím, že dřívější vinařský zákon jako zvláštní zákon nestanoví příslušnost k rozhodování o odvolání žádnému z orgánů Fondu; proto se podle něj uplatní obecná příslušnost plynoucí z daňového řádu jako zákona obecného. Daňový řád jako předpis převážně procesního charakteru, a jmenovitě jeho § 50 odst. 1 („...odvolacím orgánem je orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který rozhodnutí vydal“), však nelze použít pro určování příslušnosti tam, kde vůbec nejsou kompetenčními normami upraveny hierarchické stupně a vztahy nadřízenosti a podřízenosti. To je právě případ Vinařského fondu, který stojí stranou hierarchické sítě orgánů podléhajících nejrůznějším ústředním orgánům státní správy (v případě správy daní jde typicky o soustavu územních finančních orgánů s Ministerstvem financí na vrcholu).
Kromě toho dřívější vinařský zákon říká výslovně, že podle daňového řádu má při rozhodování o odvodech postupovat Fond. Z toho plyne jednak to, že procesní pravidla daňového řádu se použijí právě jen pro účely rozhodování Fondu, a ta, která na rozhodování Fondu dopadat z povahy věci nebudou, se neužijí (typicky tedy ustanovení o řádných a mimořádných opravných prostředcích, která připadají v úvahu jen tam, kde jsou k dispozici alespoň dvě instance). Dále je z toho nutno usoudit, že pravidla daňového řádu mají vytvářet rámec pro postup Fondu v řízení, nikoli však učinit z něj správce daně, jak to dovozuje krajský soud. „Správcem daně“ je totiž orgán věcně příslušný ke správě „daně“ ve smyslu legislativní zkratky § 1 odst. 1 daňového řádu. Odvod podle dřívějšího vinařského zákona do rozsahu tohoto pojmu nespadá, protože není příjmem ani státního rozpočtu, ani rozpočtu některého z územních samosprávných celků, státních fondů nebo Národního fondu.
Žalobcům nelze vytýkat, že přesto napadli platební výměry Fondu odvoláními, neboť výměry je k tomu přímo nabádaly v poučení. Těchto poučení se však nelze dovolávat, neboť byla nesprávná a zavádějící. Sám Vinařský fond to svým postupem mlčky připustil: jakkoli totiž žalobcům v poučeních sdělil, že ve věci mohou podat odvolání, na jejich odvolání reagoval přípisem vysvětlujícím, že tu není žádný odvolací orgán.
Domněnka o pravomoci Ministerstva zemědělství, kterou zastávají sami žalobci, pak není podložena o nic více než závěry krajského soudu o pravomoci Ministerstva financí. Odvolacím orgánem se ústřední orgán státní správy nestává jen na základě pouhé skutečnosti, že jiný orgán s celorepublikovou působností, který však není orgánem ústředním, vydal rozhodnutí v oblasti spadající do působnosti onoho ústředního orgánu, a postupoval přitom podle procesního předpisu, který mj. upravuje odvolací řízení. I ve vztahu k Ministerstvu zemědělství chybí kompetenční norma, která by mu zakládala povinnost rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím Vinařského fondu ve věcech odvodů podle dřívějšího vinařského zákona.
Pravomoc k rozhodnutí o odvolání podle dřívějšího vinařského zákona tak nemá ani Ministerstvo financí, ani Ministerstvo zemědělství, a ani žádný jiný orgán, protože tu není potřebná kompetenční norma. Rozhodování ve dvou stupních správního řízení, a nikoli ve stupni jediném, je převládajícím jevem; neexistuje však, jak to ve svých usneseních naznačuje krajský soud, jakési „právo na dvoustupňový správní proces“, jehož by se žalobci s úspěchem mohli dovolávat (srov. č. 1409/2007 Sb. NSS). Sluší se dodat, že nový vinařský zákon již pověřil úkoly odvolacího orgánu pro řízení o odvodech do Vinařského fondu představitele jednoho z orgánů Fondu, a sice předsedu Rady Fondu (§ 31 odst. 6 zákona). V řízeních o odvodové povinnosti vzniklé do dne účinnosti tohoto nového zákona, tj. do 28. 5. 2004, je však třeba postupovat podle dosavadní úpravy (§ 43 odst. 6 zákona), tj. podle dřívějšího vinařského zákona; ten potřebné ustanovení postrádal.
Žalobci v kompetenční žalobě naznačují, že se spíše přiklánějí k pravomoci Ministerstva zemědělství; ačkoli však Krajský soud v Brně označil jako orgán příslušný k rozhodnutí o odvolání Ministerstvo financí, žalobci se ani nepokusili tento závěr zpochybnit kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Projednání takové kasační stížnosti by přitom nic nebránilo, i když krajský soud rozhodoval poté, co již Nejvyšší správní soud jeho usnesení zrušil, a respektoval závazný právní názor vyslovený ve zrušujících rozsudcích. Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů; vytkl krajskému soudu, že sice odmítl žaloby pro nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení, ovšem neuvedl, kdo by měl být odvolacím orgánem v této věci, a nereagoval ani na tvrzení žalovaného Vinařského fondu, podle nějž takový orgán neexistuje. Nejvyšší správní soud se proto v rozsudcích ze dne 15. 12. 2005 nevyjádřil (ani se vyjádřit nemohl) k otázce, kdo je odvolacím orgánem, ani k tomu, zda neměla být žaloba směřující proti rozhodnutím Fondu věcně projednána, protože odvolací orgán neexistuje. Právě tyto otázky by Nejvyšší správní soud mohl posuzovat v řízení o kasačních stížnostech, které žalobci nepodali. Žalobci se – poté, co jim Vinařský fond sdělil, že jejich odvolání nemá komu postoupit – správně obrátili přímo na správní soud, ovšem jeho nesprávný názor nenapadli kasační stížností, a svou při tak ztratili.
Jelikož pravomoc k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutím Vinařského fondu podle dřívějšího vinařského zákona nenáleží žádnému orgánu, není ani možné, aby ve věci existoval kompetenční spor; proto Nejvyšší správní soud odmítl žalobu jako nepřípustnou [§ 99 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. ]. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 101 s. ř. s. s. ř. s. , podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu