Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 59/2008 - 55

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: pplk. Ing. V. R., zast. JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28/559, Praha 2, proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. - 30,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2007, č. j. - 30, odmítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2007, č. 600, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ve věcech kázeňských ze dne 28. 2. 2007, č. 2, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku pro porušení základních povinností policisty uvedených v , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Žalobce nedodržel služební kázeň vymezenou ustanovením téhož zákona, neboť nesplnil rozkaz vedoucího skupiny krizového řízení a bezpečnostní ochrany objektů Policejního prezidia České republiky ze dne 16. 1. 2007, ukládající mu úkol předložit do konce pracovní doby dne 18. 1. 2007 vedoucímu skupiny heslo od přiděleného PC v zalepené obálce. Proto mu náměstek policejního prezidenta uložil kázeňský trest „písemné napomenutí“.

V odůvodnění předmětného usnesení Městský soud v Praze uvedl, že podle § 196 odst. 1 zákona o služebním poměru účastník může podat žalobu u soudu proti rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení podle tohoto zákona, do 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením do vlastních rukou dne 21. 6. 2007 a téhož dne nabylo právní moci, žalobce podal žalobu u soudu dne 21. 8. 2007. Posledním dnem lhůty pro podání žaloby však podle soudu byl den 20. 8. 2007, žalobce tedy nepodal žalobu v zákonné lhůtě. Lhůta k podání žaloby marně uplynula, a Městský soud v Praze proto podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), odmítl jako opožděně podanou. Soud doplnil, že zmeškání lhůty nelze prominout.

Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Namítal, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je nezákonné, neboť mu odmítá přístup k jeho právu na spravedlivé projednání věci nezávislým soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a diskriminuje jej u správního soudu jako příslušníka bezpečnostního sboru. Nezákonnost spatřoval v tom, že Městský soud v Praze neaplikoval ustanovení mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Stěžovatel označil existenci dvou rozdílných lhůt pro podání žaloby - dva měsíce a 60 dnů - za nepochybnou chybu zákonodárce a nesystémový zásah do právního řádu České republiky. Zdůraznil, že lhůty jsou v podstatě shodné, liší se pouze podle kalendářních měsíců. Stěžovatel poukázal na absenci poučovací povinnosti služebního orgánu o možnosti podat žalobu a konstatoval, že poučovací zásada je standardní v trestním a občanskoprávním řízení, jen ve správním soudnictví chybí. Městský soud v Praze, který odmítl žalobu, nepostupoval v souladu se zásadou práva stěžovatele na spravedlivý proces a spokojil se s existencí popsané legislativní chyby, která bez jakýchkoliv zákonných opodstatněných důvodů vede k omezení lidských práv a svobod příslušníků bezpečnostních sborů, uvedených v d. Stěžovatel uzavřel, že soud rozhodl nezákonně, neboť nepostupoval podle y, podle kterého dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu k rozhodnutí a řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu přeruší. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a rozhodnutí. Stěžovatel dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, jímž Městský soud v Praze zaváže k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení lhůty 60 dnů, uvedené v zákona o služebním poměru.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným usnesením a doplnil, že lhůta podle zákona o služebním poměru je speciální vůči ustanovení , které stanoví obecnou lhůtu k podání žaloby 2 měsíce pouze pro případy, kdy zvláštní zákon nestanoví lhůtu jinou. Stěžovatel se tedy nemůže obecné lhůty dovolávat, i když její časový rozdíl od speciální lhůty je nepatrný. Žalovaný označil tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práva na spravedlivý proces za účelové a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s a 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu podle , podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2007, č. 600, bylo stěžovateli doručeno dne 21. 6. 2007 a téhož dne nabylo právní moci. V soudním spisu je založena žaloba, která byla u Městského soudu v Praze podána faxem dne 21. 8. 2007 a dne 22. 8. 2007 doplněna doložením originálu.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podle žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.

Podle § 196 odst. 1 zákona o služebním poměru účastník může podat žalobu u soudu proti rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení podle tohoto zákona, do 60 dnů od právní moci rozhodnutí.

Městský soud v Praze postupoval správně, pokud porovnal znění ustanovení zákona o služebním poměru a ustanovení z hlediska stanovení lhůty k podání žaloby a dospěl k závěru, že v projednávané věci se uplatní lhůta stanovená v zákoně o služebním poměru.

Nejvyšší správní soud se s uvedeným závěrem Městského soudu v Praze plně ztotožňuje. Lhůta k podání žaloby do 60 dnů od právní moci rozhodnutí podle citovaného zákona je zákonnou výjimkou (lex specialis) k obecné právní úpravě lhůt k podání žaloby podle Dovětkem „nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou“ je zvolena konstrukce předmětného ustanovení, jako právní úpravy obecné (lex generalis).

V daném případě proto musela být žaloba podána do 60 dnů od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí žalovaného. Obecné lhůty se úspěšně dovolávat nelze, neboť byla splněna podmínka vyjádřená v hypotéze in fine v podobě existence zvláštního zákona, neboli zákona o služebním poměru a jeho ustanovení . Napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 21. 6. 2007 a podle citovaného zákona bylo možné podat žalobu ve lhůtě do 60 dnů od tohoto okamžiku.

Podle § 211 odst. 1 téhož zákona lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Jedná se obecné pravidlo počítání začátku a konce běhu lhůt, které je stejné jak v zákoně o služebním poměru, tak v soudní řádu správním (§ 40 odst. 1).

Ze shora uvedeného jednoznačně vyplývá, že posledním dnem lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2007, č. 600, bylo pondělí 20. 8. 2007. Stěžovatel však podal žalobu u Městského soudu v Praze faxem až dne 21. 8. 2007, tedy po marném uplynutí zvláštní lhůty stanovené § 196 odst. 1 zákona o služebním poměru.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že za stavu, kdy obecná právní úprava obsažená v stanoví dvouměsíční lhůtu počínající od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, přičemž sama počítá s možností existence lhůty jiné, obsažené v dalším zákoně, je třeba s ohledem na pravidlo lex specialis derogat legi generali dát při aplikaci přednost zvláštní právní úpravě. V tomto případě to byl a jeho ustanovení , které stanovilo lhůtu k podání žaloby v délce 60 dnů od právní moci rozhodnutí.

Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2008, č. j. - 72, www.nssoud.cz, kde rovněž přezkoumával usnesení, jímž soud pro opožděnost odmítl žalobu podanou ve lhůtě podle , avšak po uplynutí lhůty podle zákona o služebním poměru.

Namítá-li stěžovatel, že Městský soud v Praze odmítnutím žaloby porušil jeho právo na spravedlivý proces, vyjádřené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Nejvyšší správní soud nemůže této námitce přisvědčit. Zmíněný článek zaručuje každému právo na spravedlivé a veřejné projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, ovšem při splnění zákonem daných podmínek řízení, mezi které patří i včasné podání žaloby. Rozhodně tedy není v rozporu s této úmluvy, odmítne-li soud věcně projednat opožděnou žalobu. Podobně i základních práv a svobod v ve vztahu k právu na soudní ochranu stanovuje, že podmínky a podrobnosti (tj. i procesní pravidla) upravuje zákon.

K namítané diskriminaci příslušníků bezpečnostních sborů Nejvyšší správní soud podotýká, že lhůta k podání žaloby 60 dnů od právní moci rozhodnutí (§ 196 odst. 1 zákona o služebním poměru) platí shodně pro všechny subjekty, které podávají žaloby proti rozhodnutím vydaným v řízení podle tohoto zákona. Pro jiná žalobní řízení se na příslušníky bezpečnostních sborů vztahují stejné lhůty jako na ostatní účastníky soudních řízení.

Nejvyšší správní soud doplňuje, že jinou než obecnou dvouměsíční lhůtu k podání žaloby obsahuje řada dalších předpisů (např. , o azylu stanoví lhůtu k podání žaloby dokonce jen 7 nebo 14 dnů od doručení rozhodnutí, , o pobytu cizinců na území České republiky lhůtu 10, resp. 30 dnů, předchozí , tj. , stanovil lhůtu k podání žaloby 30 dnů od právní moci rozhodnutí).

Ve stanovení speciální lhůty k podání žaloby proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže být spatřována diskriminace.

Stěžovateli lze přisvědčit, že není příliš logické stanovit speciální lhůtu 60 dnů od právní moci rozhodnutí ve vztahu k obecné lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však vzhledem k výše uvedenému neshledal, že by takto odlišně stanovená lhůta byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Důvod pro předložení návrhu na zrušení příslušného ustanovení Ústavnímu soudu tedy nebyl dán, proto k tomuto kroku Nejvyšší správní soud nepřistoupil a nemůže to vytýkat ani Městskému soudu v Praze, natož jej k tomu zavazovat.

K námitce neexistence poučovací povinnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na obecnou právní zásadu, že neznalost zákona neomlouvá. Správní orgány jsou povinny poučovat účastníky řízení o opravných prostředcích v rámci správního řízení, ovšem nikoliv o možnosti podat žalobu proti správnímu rozhodnutí, která již stojí mimo správní řízení. Stěžovatelem zmiňovaná poučovací povinnost soudů v občanskoprávním i trestním řízení se pochopitelně uplatňuje i ve správním soudnictví, jedná se však o poučení o právech a povinnostech v řízení před soudem, nikoliv o právech a povinnostech před zahájením soudního řízení. Soud nemůže před prvním úkonem vůči němu učiněným tušit, že účastník správního řízení hodlá správní rozhodnutí napadnout žalobou, tedy jej ani nemůže poučit o lhůtě pro podání žaloby.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem a nijak nepochybil, když opožděnou žalobu, za situace, kdy zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout ( ), odmítl podle

Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky důvodnými, kasační důvod podle nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. - 30, jako nedůvodnou zamítl ( ).

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle a 7 za použití ustanovení téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto stádiu řízení žádné náklady nad rámec plnění běžné úřední povinnosti nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2008

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu