Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 100/2008 - 137

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně STAVO - UNION, stavební společnosti s r. o., se sídlem V Áleji 23, 466 01 Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 5. 2005, č. j. 16601/1/130/03, č. j. 4669/1/130/05, č. j. 4669/2/130/05 a č. j. 4669/3/130/05, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 20. 12. 2007, č. j. - 107,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2005, č. j. 16601/1/130/03 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 6. 2003, č. j. 60778/03/187910/1291, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1999 ve výši 64 275 Kč. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2005, č. j. 4669/1/130/05 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti dodatečnému výměru správce daně ze dne 19. 11. 2004, kterým bylo částečně vyhověno odvolání proti rozhodnutí ze dne 17. 6. 2003, č. j. 60791/03/187910/1291, a doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2000 ve výši 20 250 Kč. Dalším rozhodnutím ze dne 13. 5. 2005, č. j. 4669/2/130/05 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 19. 11. 2004, kterým bylo částečně vyhověno odvolání proti rozhodnutí ze dne 17. 6. 2003, č. j. 60793/03/187910/1291, a doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2000 ve výši 125 097 Kč. Konečně rozhodnutím ze dne 13. 5. 2005, č. j. 4669/1/130/05 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 19. 11. 2004, kterým bylo částečně vyhověno odvolání proti rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, č. j. 60859/03/187910/1291, a doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001 ve výši 124 800 Kč.

Proti všem uvedeným rozhodnutím žalovaného brojila žalobkyně žalobami ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, který je spojil ke společnému projednání a následně rozsudkem ze dne 20. 12. 2007 zamítl.

Ve včas podané kasační stížnosti a v jejím doplnění žalobkyně uvedla, že soud nesprávně posoudil právní otázku dokazování podle zákona České národní rady č. , o správě daní a poplatků (dále jen „ “). Pokud se při stanovení daně ze závislé činnosti a funkčních požitků použijí pomůcky, pak podle žalobkyně nejsou zjištění u této daně využitelná při stanovení daně z přidané hodnoty dokazováním. Žalobkyně totiž považuje za rozporný s až 4 daňového řádu takový postup, při kterém je využita zpráva o daňové kontrole z jiné daně, která se u této daně nestala důkazem podle poslední věty téhož zákona. Podle žalobkyně dochází na základě stejného důkazního materiálu vždy ke stejnému doměření daně a to dokazováním. V dané věci tak zpráva o daňové kontrole daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, která se nestala důkazem u této daně, nemůže být důkazem při dodatečném stanovení daně jiné (daně z přidané hodnoty). Žalobkyně se také domnívá, že svým návrhem důkazu daňovým spisem nemohla zhojit původní nedostatek v dokazování, neboť zjištění u daně ze závislé činnosti a funkčních požitků se u této daně nestaly důkazem, a proto se nemohly stát důkazem u daně jiné.

Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předešlá vyjádření, plně se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Kasační stížnost není důvodná.

V projednávaném případě provedl správce daně kontrolu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a současně i kontrolu daně z přidané hodnoty za období let 1999 až 2001. O provedené kontrole sepsal zprávu, která se v převážné většině věnuje pouze dani z příjmů. V této části zprávy jsou sepsána podstatná skutková zjištění, tj. že společníci žalobkyně Ing. F. W. a Ing. V. W. uzavřeli smlouvu o sdružení bez právní subjektivity dle a násl. , přičemž předměty činnosti žalobkyně i uvedeného sdružení se v převážné části shodují. V měsících prosinec 1999, listopad 2000, prosinec 2000 a prosinec 2001 pak žalobkyně přijala faktury od Ing. W. - sdružení bez právní subjektivity za provedenou technickou pomoc – kompletační činnost na zakázkách a za provedenou technickou pomoc k projektové činnosti. Správce daně posoudil tuto činnost jako činnost provedenou společníkem společnosti s ručením omezeným pro společnost. Jedná se tudíž o příjem ze závislé činnosti (který se žalobkyně snažila zastřít obchodněprávním vztahem), přičemž žalobkyně jako plátce daně byla povinna srážet z tohoto příjmu zálohu na daň ve smyslu zákona České národní rady č. , o daních z příjmů. Dále ve zprávě následoval výpočet daně (zda byla daň z příjmů stanovena nakonec dokazováním či za použití pomůcek ze spisu jednoznačně nevyplývá, na posouzení kasační námitky však tato skutečnost nemá vliv). V části týkající se daně z přidané hodnoty správce daně pouze uvedl, že náklady fakturované Ing. W. – sdružením posoudil jako mzdové náklady; mzda přitom není zdanitelné plnění a žalobkyně si proto nemohla uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Poté byly ve zprávě provedeny výpočty daně z přidané hodnoty. Z uvedeného je zřejmé, že správce daně použil při kontrole a stanovení výše daně z přidané hodnoty skutková zjištění učiněná v rámci kontroly daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků.

Žalobkyně v jediné námitce kasační stížnosti zastává názor, že zpráva o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 1999 až 2001, resp. zjištění této zprávy týkající se daně z příjmů, nemohla být použita ke stanovení daně z přidané hodnoty dokazováním. Nejvyšší správní soud vyšel při posuzování této otázky ze znění § 31 odst. 4 a odst. 5 daňového řádu, podle nichž platí, že jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. (…) Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem. Nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.

Smyslem dokazování v daňovém řízení je zjištění skutkového stavu, tj. zda tvrzení daňového subjektu obsažená v daňovém přiznání odpovídají skutečnosti, a případně stanovení daně ve správné výši. Množství a kvalita důkazů potřebných ke stanovení správné výše daňové povinnosti však není paušálně stejná pro všechny druhy daní a je závislá na konstrukci té které daně v příslušném daňovém zákoně. Zatímco tedy souhrn skutkových zjištění učiněných v průběhu dokazování může postačovat ke stanovení výše jedné daně (daně z přidané hodnoty), nemusí již být dostatečný ke stanovení daně jiné (daně z příjmů) a správce daně tak u této jiné daně musí přikročit ke stanovení daně za použití pomůcek (§ 31 odst. 5 daňového řádu). Žalobkyně se proto mýlí, pokud tvrdí, že na základě stejného důkazního materiálu musí dojít vždy ke stejnému způsobu doměření daně (dokazováním či za použití pomůcek). Zatímco u daně z přidané hodnoty je třeba především prokázat, zda došlo ke zdanitelnému plnění [ a b) , o dani z přidané hodnoty], a v případě odpočtu, zda přijatá zdanitelná plnění byla použita při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání ( zákona o dani z přidané hodnoty), u daně z příjmů se prokazuje zejména výše příjmu ( zákona o daních z příjmů), případná osvobození od daně ( téhož zákona) a výše výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ( téhož zákona).

Současně důkazy provedené při kontrole jednoho druhu daně mohou být použity i při kontrole a stanovení výše jiného druhu daně (§ 31 odst. 4 daňového řádu), pokud byly získány v souladu se všeobecně závaznými právními předpisy a byla zachována práva daňového subjektu [zejména právo vyjádřit se k takovým důkazům a z nich vyvozeným závěrům i ve vztahu k jinému druhu daně - § 16 odst. 4 písm. f) daňového řádu]. Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobkyně, že byla-li daň z příjmů stanovena za použití pomůcek, nelze použít zprávu o kontrole této daně jako důkaz v řízení o dani z přidané hodnoty. Jedná se totiž o dva samostatné druhy daně, které jsou rovněž samostatně posuzovány. Pokud zpráva o kontrole nebyla osvědčena jako důkaz při stanovení daně z příjmů, nic nebrání tomu, aby byla použita při stanovení daně z přidané hodnoty, byla-li zachována práva žalobkyně. Navíc otázka, zda byla daň z příjmů stanovena za použití pomůcek, je v případě stanovení daně z přidané hodnoty nepodstatná, neboť způsob stanovení jednoho druhu daně není nijak závislý na způsobu stanovení jiného druhu daně. U každé jednotlivé daně je totiž vždy třeba samostatně zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro stanovení daně dokazováním (§ 31 odst. 1 – 4 daňového řádu), či zda jsou naplněny podmínky pro stanovení daně za použití pomůcek (§ 31 odst. 5 daňového řádu).

Nedůvodné je pak rovněž tvrzení žalobkyně, že svým návrhem důkazu daňovým spisem nemohla zhojit původní nedostatek v dokazování, neboť zjištění u daně ze závislé činnosti a funkčních požitků ve zprávě o kontrole se u této daně nestala důkazem, a proto se nemohla stát důkazem u daně jiné. Jak bylo výše uvedeno, pro stanovení výše daně z přidané hodnoty není rozhodné, zda se zpráva o daňové kontrole stala důkazním prostředkem při stanovení daně z příjmů. Jestliže byla žalobkyně správcem daně vyzvána, aby prokázala správnost přiznané daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období a jestliže žalobkyně v odpovědi uvedla, že důkazní prostředky již byly předloženy (při kontrole daně z příjmů) a odkázala na celý daňový spis, jehož součástí je i předmětná zpráva o kontrole, pak správce daně a žalovaný mohli nepochybně vycházet i ze skutkových zjištění učiněných při kontrole daně z příjmů a na jejich základě doměřit daň z přidané hodnoty.

Žalobkyně se svou námitkou tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2008

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu