Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 35/2007 - 92

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Společnost ochránců životního prostředí, se sídlem Nerudova 34, Litoměřice, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, 2) Město Litoměřice, se sídlem Mírové náměstí 15/7, Litoměřice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2006, čj. 5973/DS/06/123516/Hou, o kasačních stížnostech Mgr. Michaela Duba ze dne 27. 4. 2007 a žalobce ze dne 30. 4. 2007 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2007, čj. - 55,

t a k t o :

I. Kasační stížnost ze dne 27. 4. 2007 s e o d m í t á .

II. Kasační stížnost ze dne 30. 4. 2007 s e z a m í t á .

III. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení.

V. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Městský úřad Litoměřice (stavební úřad) vydal dne 28. 3. 2006 stavební povolení čj. 555/2006-DOP, kterým povolil stavbu „II/247 Litoměřice – přivaděč k průmyslové zóně Prosmyky – I. část“, ve vztahu k objektům „SO 101 Hlavní trasa, SO 103 Napojení Prosmyky, SO 108 Dopravní značení, SO 201 Most v km 1,3 SO 202 Most v km 1,54, SO 803 Ozelenění, SO 906 Dopravně inženýrské opatření“.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 8. 2006, čj. 5973/DS/06/123516/Hou, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu a stavební povolení potvrdil.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, čj. - 55, zamítl.

Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. (č. NSS) a konstatoval, že žalobce jako občanské sdružení zabývající se ochranou jednotlivých složek životního prostředí není nositelem práv a povinností vyplývajících z práva hmotného a může účinně namítat pouze zkrácení na svých procesních právech ( ). Žalobce naopak není oprávněn namítat porušení hmotných práv, ani zkrácení procesních práv třetí osoby.

Krajský soud dále uzavřel, že se nemůže zabývat námitkou podjatosti všech pracovníků žalovaného. Žalobce námitku podjatosti nevznesl v odvolání ani v odvolacím řízení, proto nemohlo dojít ke zkrácení jeho procesních práv. Koncepce institutu vyloučení pro podjatost navíc nepočítala s možností vyslovit podjatost správního orgánu jako celku. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 16. 12. 2004, čj. - 67, č. NSS) také vyplývá, že důvodem podjatosti nemůže být skutečnost, že pracovník krajského úřadu provádí řízení ve věci, kde je účastníkem samotný kraj. Návrh na delegaci jinému odvolacímu orgánu je pak možné uplatnit pouze v průběhu správního řízení, nikoliv až v řízení před správním soudem.

Krajský soud také uvedl, že se nemůže zabývat ani správností závěrů žalovaného při posouzení projektu stavby podle , o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť tyto otázky se týkají rovněž otázek hmotného práva. Krajský soud může pouze zkoumat, zda se žalovaný těmito otázkami zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a vypořádal se s námitkami uvedenými v odvolání. Otázkou, zda stavba nepodléhá posuzování z hlediska zákona o posuzování vlivů na životní prostředí se správní orgány zabývaly již v průběhu územního řízení a podle , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), již k těmto připomínkám a námitkám nelze přihlížet. Žalobce je rovněž neuplatnil ve stanovené lhůtě ani ve stavebním řízení.

Krajský soud neshledal porušení procesních práv žalobce ani k námitce nedostatku doručení veřejnou vyhláškou. Ustanovení , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ani nestanovily stavebnímu úřadu povinnost připojit ke stavebnímu povolení příslušnou grafickou dokumentaci, bylo-li rozhodnutí oznamováno vyhláškou. S takovou možností počítal pouze vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. , kterou se provádějí některá ustanovení (dále jen „ “). Bylo pouze otázkou uvážení stavebního úřadu, zda k oznámení o stavebním povolení připojí grafické přílohy.

Dne 27. 4. 2007 byla podána k poštovní přepravě kasační stížnost (kasační stížnost I.) podepsaná Mgr. Michaelem Dubem, advokátem.

Stěžovatel dále, zastoupen JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, brojil proti rozhodnutí krajského soudu další kasační stížností (kasační stížnost II). Tato kasační stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě dne 30. 4. 2007 a byla doložena plnou mocí advokáta ze dne 23. 4. 2007.

Stížní důvody kasační stížnosti II. stěžovatel podřadil , tj. nesprávnému posouzení právní otázky soudem a , tj. vadám řízení před správním orgánem.

Namítl především, že krajský soud popřel jeho hmotná práva a odmítl mu poskytnout ochranu před jejich porušením. Fyzické osoby jsou nositeli práva na příznivé životní prostředí, zaručeného článkem 35 odst. 1 d, a mají právo na spravedlivý proces při jeho ochraně. Podle , o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ “), se ochrana přírody podle tohoto zákona uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím mj. jejich občanských sdružení, s tím, že ochrana přírody a krajiny je jednou ze složek realizace hmotného práva na příznivé životní prostředí. Tato „přímá účast občanů“ je realizována tím, že se občanská sdružení, tj. právnické osoby, mohou účastnit správních řízení a vyjadřovat se k chystaným zásahům s tím, že fyzické osoby, o jejichž hmotném právu na příznivé životní prostředí se jedná, se již těchto správních řízení neúčastní. Následně je soudní ochrana poskytnuta občanským sdružením, která se účastnila správních řízení. I právo na spravedlivý proces při ochraně práva na životní prostředí je pak prostřednictvím zákona o ochraně přírody a krajiny přeneseno z fyzických osob na občanská sdružení, jejichž prostřednictvím se občané podílí na ochraně svého práva na příznivé životní prostředí. Na občanské sdružení je proto přeneseno i oprávnění se domáhat v soudním přezkumu ochrany před zásahy do hmotného práva na příznivé životní prostředí.

Opačný výklad je zřejmým porušením práva občanů (fyzických osob) na spravedlivý proces při ochraně jejich práva na příznivé životní prostředí, odporuje logickému a slovnímu výkladu zákona o ochraně přírody a krajiny a vede k faktickému popření soudní ochrany práva ve smyslu článku 35 odst. 1 d.

Právo občanských sdružení namítat porušení hmotného práva na příznivé životní prostředí vyplývá podle stěžovatele i z Aarhuské úmluvy [Pozn. NSS: Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, č. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“], která má z při aplikaci přednost před podústavními normami. Výklad krajského soudu je tak v rozporu zákona o ochraně přírody a krajiny, s d a s Aarhuskou úmluvou.

Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu nesprávné posouzení otázky podjatosti pracovníků stavebního úřadu i žalovaného. Pracovníci správních orgánů měli sami oznámit, že jsou podjatí, aniž by to některý účastník namítal. K porušení práv stěžovatele došlo, přestože sám podjatost nenamítal, neboť očekával, že pracovníci správních orgánů dodrží zákon a učiní tak sami. Soudní ochranu nelze podmiňovat tím, že by účastníci vyjmenovali všechny právní normy, které musí správní orgán dodržet - není povinností účastníka řízení připomínat správním orgánům jejich povinnost postupovat podle zákona. K právnímu názoru krajského soudu o nemožnosti postupovat podle , (dále jen „ “), stěžovatel uvedl, že „starý“ výslovně neřešil situaci, kdy jsou vyloučeni všichni pracovníci daného správního orgánu, proto je v souladu s nového nutné použít ustanovení nového (přestože se jinak jedná o řízení podle „starého“ ).

Krajský soud v důsledku vadného právního posouzení žalobní legitimace stěžovatele odmítl přezkoumat námitku vadného vyhodnocení otázky, zda má proběhnout posouzení vlivů na životní prostředí. Stěžovateli je tak odmítnuta soudní ochrana hmotných práv s tím, že je právnickou osobou, zatímco právnické osoby, jimž hmotné právo svědčí, nemohou žalovat, protože se nemohou stát účastníky správních řízení. Vedle výslovného odmítnutí soudní ochrany ve věci zásahu do hmotných práv stěžovatele krajský soud provedl i nesprávné posouzení zásahu do procesních práv stěžovatele v souvislosti s namítaným neprovedením posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) a neposouzení vlivů stavby na území soustavy NATURA 2000. V důsledku vadného právního posouzení věci krajský soud odmítl přezkoumat zákonnost podkladových stanovisek orgánu ochrany přírody (NATURA 2000) a orgánu posuzování vlivů (EIA).

Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením otázky doručení stavebního povolení. Zdůraznil, že zákon stanoví povinnost doručit účastníkům řízení celé správní rozhodnutí. V posuzované věci k řádnému doručení nedošlo, neboť stavební úřad nedoručil stavební povolení ani jedním ze zákonem stanovených způsobů (jednotlivě do vlastních rukou podle , nebo veřejnou vyhláškou podle ). Tímto postupem byli účastníci zkráceni na svém právu.

Závěrem stěžovatel namítl, že žalovaný ani stavební úřad nezjistili dostatečně skutečný stav věci a nevycházeli z něj při rozhodování. Soud následně zásadu materiální pravdy zaměnil za formální pojetí pravdy. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Poukázal na skutečnost, že předmětná stavba nespadá do věcné působnosti Aarhuské úmluvy, a proto je bezpředmětné zabývat se její aplikací. Argumentuje-li stěžovatel přenesením hmotného práva na příznivé životní prostředí na občanské sdružení, dezinterpretuje tím podle žalovaného § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a směšuje a redukuje přímou účast občanů na ochraně přírody na účast občanských sdružení ve správních řízeních. K námitce podjatosti uvedl, že stěžovatelem uváděný důvod podjatosti není osobním poměrem konkrétních pracovníků ve smyslu , ale zákonem předvídaným stavem vyplývajícím z organizace veřejné správy v České republice.

První osoba zúčastněná na řízení (Ústecký kraj) se ztotožnila se závěry krajského soudu a navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení kasační stížnosti I., podané před kasační stížností II. Kasační stížnost I. podal advokát Mgr. Michael Dub. Jeho vztah zastoupení ovšem skončil dne 23. 4. 2007, kdy je datována plná moc udělená stěžovatelem JUDr. Petru Kužvartovi. Stěžovatel k dotazu krajského soudu podáním ze dne 3. 5. 2007 sdělil, že „k právnímu zastupování pro řízení o kasaci byl zmocněn JUDr. Petr Kužvart“. Nejvyšší správní soud pak shledal, že kasační stížnost I., podaná dne 27. 4. 2007, byla podána advokátem, který k takovému postupu neměl zmocnění, a proto je na ni třeba nazírat jako na návrh osoby k tomu zjevně neoprávněné. Takový návrh musí soud podle § 46 odst. 1 písm. c) a § 120 s. ř. s, odmítnout.

Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s a 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti II. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost II. není důvodná.

Stěžovatel především namítl, že krajský soud chybně posoudil žalobní námitky porušení jeho hmotných práv na příznivé životní prostředí a práva na spravedlivý proces jako námitku, která stěžovateli jako občanskému sdružení nepřísluší. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, čj. - 67, č. NSS, a ze dne 7. 12. 2005, čj. - 118, www.nssoud.cz), podle níž je-li žalobcem ve správním soudnictví občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva. Nelze tedy přisvědčit případnému tvrzení občanského sdružení, že bylo zkráceno na právu na příznivé životní prostředí, neboť takové právo mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže a náleží jen fyzickým osobám jako biologickým organismům.

Tento závěr zastává rovněž Ústavní soud, který v usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. (http://nalus.usoud.cz), rozhodl, že článek 35 d, zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, nelze vztahovat na právnické osoby. Stěžovatel, který je občanským sdružením založeným za účelem ochrany přírody a krajiny, proto nebyl uvedeným postupem stavebního úřadu zkrácen. Jak již konstatoval Ústavní soud, jehož rozhodnutí jsou jako interpretační vodítko při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech závazná, ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny nelze považovat za konkretizaci článku 35 d. Obě práva nelze směšovat: citované ustanovení d hovoří o právu na příznivé životní prostředí, jako právu příslušejícím pouze fyzickým osobám, které na rozdíl od právnických osob podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí, zatímco zákona o ochraně přírody a krajiny upravuje procesní oprávnění občanského sdružení požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Krajský soud proto předmětné žalobní námitky posoudil správně jako námitky, které stěžovateli nepřísluší.

K námitce týkající se povinnosti přímé a přednostní aplikace Aarhuské úmluvy, kterou stěžovatel doplnil svoji argumentaci v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud připomíná Stěžovatel tuto námitku nevznesl v žalobě, resp. v zákonné lhůtě pro její rozšíření [ s .ř. s.], proto se jedná z pohledu přezkumu kasačním soudem o nové důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož řízení má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný.

Dále stěžovatel namítl nesprávné posouzení otázky podjatosti pracovníků stavebního úřadu i žalovaného. Krajský soud vyšel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 16. 12. 2004, čj. - 67 (č. NSS). Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uzavřel, že úředníci územních samosprávných celků jsou v mnoha případech povoláni k rozhodování o věcech týkajících se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů, ale tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna a předpokládána, nemůže být bez dalšího důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku, a to přes pracovní či obdobný vztah k takovému celku jako účastníku řízení. Pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka by byly v takových případech dány, kdyby přistoupila ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě. Touto právní otázkou se Nejvyšší správní soud ostatně zabýval i v právně podobné věci téhož stěžovatele (srov. rozsudek ze dne 31. 1. 2008, čj. - 78, www.nssoud.cz). Z obsahu správního ani soudního spisu nyní nevyplynuly žádné skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o nepodjatosti některých zaměstnanců žalovaného či stavebního úřadu, a současně stěžovatel neoznačil žádného pracovníka konkrétně - své námitky podjatosti směřoval plošně vůči zaměstnancům žalovaného a stavebního úřadu a odůvodnil je toliko jejich zaměstnaneckým poměrem k Ústeckému kraji. Za takových okolností nelze vyvodit poměr zaměstnanců krajského úřadu k účastníkům řízení, který by odůvodňoval pochybnost o jejich nepodjatosti ( ). Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci důvod odchýlit se od právního názoru, který již dříve zaujal v jiné věci, proto posoudil stížní námitku jako nedůvodnou.

Stěžovatel vytkl krajskému soudu také nesprávné posouzení žalobní legitimace. Krajský soud vyslovil její nedostatek ve vztahu k námitce stěžovatele o nesprávnosti projektu stavby podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a nutnosti provedení posouzení EIA nebo NATURA 2000.

Podle může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Stěžovatel, který je občanským sdružením, neměl žalobní legitimaci podle , nemohl být proto zkrácen na svých hmotných právech. Stěžovateli však zákon přiznává postavení účastníka v řízení o ochraně přírody a krajiny ( , a 71 zákona o ochraně přírody a krajiny), jakkoliv by jinak účastníkem takového řízení nebyl ( ), aby v něm prosazoval a obhajoval zájmy veřejnosti, zejména na ochraně životního prostředí. Stěžovatel se tak může účinně domáhat ochrany jen proti tvrzenému porušení těch vlastních (procesních) práv, na nichž byl zkrácen. V rozsahu, v němž stěžovatel namítl porušení svých procesních práv, se krajský i Nejvyšší správní soud jeho námitkami zabývaly. Namítl-li stěžovatel porušení hmotných práv, odkazuje Nejvyšší správní soud na své závěry, které již vyslovil a podrobně rozvedl v odůvodnění tohoto rozsudku k otázce postavení občanských sdružení v soudním řízení.

Namítl-li stěžovatel nesprávné posouzení žalobní námitky v otázce doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou, podle níž bylo nutné vyvěsit na úřední desku celé rozhodnutí (stavební povolení), včetně jeho grafických částí, nelze mu přisvědčit. Jak správně poukázal krajský soud, ustanovení ani tuto povinnost stavebnímu úřadu neukládá. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stavební úřad doručil stavební povolení všem účastníkům veřejnou vyhláškou. Samotné stavební povolení sestává ze 16 stran textu, přičemž z rozhodnutí je patrné, že žádné grafické části rozhodnutí neobsahuje. Dovolává–li se stěžovatel grafických částí, pravděpodobně tím míní projektovou dokumentaci stavby, která však tvoří pouze přílohu stavebního povolení a není povinnou součástí tohoto rozhodnutí (k náležitostem stavebního povolení viz prováděcí vyhlášky). Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud uvedenou námitku správně posoudil jako nedůvodnou.

Stěžovatel zpochybnil i posouzení skutkové podstaty, z níž stavební úřad při svém rozhodnutí vycházel, a nesprávné, resp. formální posouzení této námitky krajským soudem. Stěžovatel pouze obecně namítá, s odkazem na , že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Nejvyšší správní soud připomíná, že soudní přezkum ve správním soudnictví není co do svého rozsahu přezkumem neomezeným. Správní soudy přezkoumávají žalobou napadená správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů ( ), tzn. skutkových či právních důvodů, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné [ ]. Je proto nezbytné, aby stěžovatel rozhodné skutečnosti, které podle jeho názoru odůvodňují zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, v podané žalobě konkrétně uvedl, protože jenom tak se jimi může soud kvalifikovaně zabývat. Toto stěžovatel neučinil, pouze obecně odkázal na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Míře konkrétnosti uplatněných žalobních bodů nutně odpovídá odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, čj. - 78, a ze dne 13. 6. 2007, čj. - 121, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud tedy neshledal ani tuto stížní námitku důvodnou.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným, proto kasační stížnost II. zamítl ( ).

O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s za použití Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení ( za použití ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. července 2008

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu

- 100