Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 51/2008 - 40

- 42

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. U., zastoupeného advokátem Mgr. Antonínem Novákem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008, č. j. - 21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 9. 2. 2007, č. j. OAM-1-100/VL-07-04-2007, Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) zamítlo jako zjevně nedůvodnou žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl podle , (dále jen „ “), rozsudkem ze dne 21. 4. 2008.

Rozsudek stěžovatel napadá kasační stížností z důvodů obsažených v , čímž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.

Stěžovatel brojí proti tomu, jak žalovaný a poté krajský soud zvážili v jeho případě důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Neshledání těchto důvodů označuje za rozporné se skutkovým stavem, když jeho manželka žije v ČR již deset let, obě jejich děti se zde narodily a žijí zde i další jejich příbuzní, naopak v Mongolsku již nemají ani ekonomické ani sociální zázemí, takže je pro něj nepředstavitelné, že by s ním jeho rodina mohla odcestovat do Mongolska. V takovém případě by tak došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života, jak je garantováno i článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čemž je třeba vidět okolnosti relevantní ve smyslu § 14a zákona o azylu.

Tuto argumentaci doplnil jeho právní zástupce, poté co mu stěžovatel udělil plnou moc pro zastupování v řízení o kasační stížnosti, o poukaz na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v této věci, zejména na rozhodnutí Moustaquim proti Belgii a Beldjoudi proti Francii. Znovu také zdůraznil, že krajský soud nevěnoval při rozhodování o stěžovatelově žalobě žádnou pozornost tomu, že stěžovatel vede v České republice skutečný rodinný život, naopak se státem původu jej kromě státoobčanského svazku již nic nespojuje.

Stěžovatel proto navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. , publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

Stěžovatelova kasační stížnost je opřena o námitku, že zamítnutí stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu je v rozporu s § 14a zákona o azylu, když je tak porušováno jeho právo na rodinný život garantované článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť by v ČR musel zanechat svou rodinu.

Otázka toho, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, však již byla dostatečně vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. (publ. na www.nssoud.cz), kde bylo ve vazbě na starší judikaturu, zabývající se právě namítaným porušením článku 8 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a posuzující je pohledem dřívějšího znění § 91 zákona o azylu, konstatováno: „Jakkoli ovšem nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého § 91 a nynějšího § 14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce, která je řešena v nyní posuzovaném případě tuto shodu shledat lze, neboť jak dřívějšího znění, tak nynějšího znění zákona o azylu označoval rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ vedoucí k udělení jimi upravovaného režimu ochrany. Ve znění zákona o azylu před účinností novely č. by tak rozpor vycestování cizince s mezinárodními závazky vedl ke shledání překážky vycestování podle zákona o azylu, nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu ve smyslu jeho . Z toho důvodu lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení zákona o azylu. Ten přitom k výkladu toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR podle tohoto ustanovení, uvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. (publ. na www.nssoud.cz), v reakci na argumentaci údajným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením stěžovatelovy rodiny v případě jeho vycestování toto: „Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem na ustanovení § 91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“

Do tohoto názoru nevnáší nic argumentačně nového ani stěžovatelův poukaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Moustaquim proti Belgii ze dne 18. 2. 1991, stížnost č. 12313/86, a Beldjoudi proti Francii ze dne 26. 3. 1992, stížnost č. 12083/86, neboť v obou těchto rozhodnutích byla řešena skutková situace značně odlišná od té, kterou stěžovatel zmiňuje v kasační stížnosti, když v prvém případě bylo porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spatřeno ve vyhoštění mladíka majícího sice marocké občanství, ale žijícího od svých dvou let celý život v Belgii; ve druhém případě ve vyhoštění muže s alžírským občanstvím, který ve Francii prožil čtyřicet let, tedy celý život, měl za manželku Francouzku a neměl k Alžírsku vůbec žádný vztah. V obou případech se navíc jednalo o vyhoštění jako následek trestního odsouzení a zejména šlo v obou případech o muže, kteří neměli k zemi svého občanství žádný vztah, neboť v ní nikdy nepobývali. Tato dvě rozhodnutí tedy nemají takovou vazbu ke skutkovému stavu, který stěžovatel ve své kasační stížnosti zmiňuje, že by mohla zpochybnit aplikaci výše citované judikatury i na právní problém, jenž stěžovatel nyní nastoluje v kasační stížnosti.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. července 2008

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu