Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Azs 23/2008 - 88

Současně je třeba poznamenat, že příkoří, na němž stěžovatelka založila svoje vycestování z vlasti, nelze z hlediska jeho intenzity (závažnosti) považovat za dostatečné pro naplnění definice pronásledování ve smyslu § 2 zákona o azylu, neboť před jednáním příslušníků SBU nevyužila dostupných prostředků ochrany, jakkoli politický systém v zemi původu stěžovatelky dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v předmětném řízení nebyly vyvráceny (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. – 36, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. – 48, www.nssoud.cz). Nelze tedy usuzovat, že v případě jednání dotčených osob jde o jednání přičitatelné státu, a proto ho nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.

Pokud jde o stěžovatelkou namítané naplnění důvodů pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, připomíná Nejvyšší správní soud, že smysl institutu humanitárního azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. – 55, www.nssoud.cz).

V daném případě byla reakce správního orgánu na stěžovatelkou předestřené zdravotní problémy zcela opodstatněná a v souladu s výše uvedeným, pokud dne 18. 4. 2006 požádal stěžovatelku o udělení souhlasu k nahlížení do její zdravotní dokumentace a připravil dotazy ke skutečnému zjištění jejího zdravotního stavu, které měly být adresovány ošetřujícímu lékaři MUDr. V. (viz správní spis č. l. 120 – 123). Stěžovatelka však souhlas odmítla udělit, a to i přes vysvětlení (za přítomnosti tlumočníka), za jakým účelem je tento souhlas požadován. Za dané situace proto nelze účinně správnímu orgánu vyčítat, že se v dostatečné míře nezabýval zdravotními problémy stěžovatelky ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu a pouze pro doplnění je třeba v tomto ohledu připomenout povinnost účastníků řízení poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí ( , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů).

Závěrem, ohledně námitky týkající se azylu za účelem sloučení rodiny dle zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka byla uplatněna až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, a proto tvoří nepřípustné nóvum ve smyslu , ke kterému se nepřihlíží. Pouze na okraj v této souvislosti zdejší soud připomíná, že daná námitka by mohla být shledána úspěšnou pouze za předpokladu, že by manželu stěžovatelky, případně jinému rodinnému příslušníkovi stěžovatelky, byl na území České republiky udělen azyl. Nejvyššímu správnímu soudu však žádná taková skutečnost není známa a stěžovatelka ji ostatně ani netvrdila. Naopak z rozhodovací činnosti je zdejšímu soudu známo, že manžel stěžovatelky V. T. v azylovém řízení, jakož i v následném řízení před krajským soudem, úspěšný nebyl a jeho kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. – 53, odmítnuta pro nepřijatelnost.

Nejvyšší správní soudu tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení nepřijatelnou a odmítl ji.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , ve spojení s ustanovením , dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Podle , ve spojení s , zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci proto Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatelky, JUDr. Zdeňce Jedličkové, ustanovené usnesením krajského soudu ze dne 14. 12. 2007, č. j. – 58, přiznal náhradu nákladů podle ustanovení , , a d) a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. celkově v částce 4800 Kč, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka posléze (plnou mocí ze dne 30. 1. 2008) zmocnila ke všem úkonům ve věci řízení o kasační stížnosti advokáta Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba. Zmíněná částka bude shora jmenovanému ustanovenému zástupci zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. června 2008

JUDr. Radan Malík

předseda senátu