Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 29/2008 - 40

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: I. O., zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem Turgeněvova 19, Litoměřice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 10. 8. 2005, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. – 17,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. – 17, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 10. 8. 2005, č.j. X, a věc jí vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení přiznala žalobkyni ode dne 27. 1. 1993 vdovský a sirotčí důchod podle a , s tím, že nárok na doplatek za dobu před 6. 6. 2002 podle , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), zanikl. Soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:

Žalobkyně podala dne 7. 8. 1995 u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na prohlášení svého manžela za mrtvého. Usnesením ze dne 28. 1. 2003, č. j. -25, byl dětem žalobkyně ustanoven opatrovník pro toto řízení. Soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č. j. -55, prohlásil J. O. za mrtvého s tím, že za den úmrtí se považuje den X. Dne 6. 6. 2005 žalobkyně požádala o přiznání vdovského a sirotčího důchodu.

Při posouzení věci vycházel krajský soud z toho, že tříletá lhůta, jejímž uplynutím zaniká podle nárok na výplatu důchodu nebo jeho části, neplyne po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Žalobkyně podala návrh na prohlášení svého manžela za mrtvého nepochybně i jménem svých dětí, které měly rovněž právní zájem na vydání předmětného rozhodnutí. Krajský soud má za to, že dětem žalobkyně měl být pro toto řízení ustanoven opatrovník, což se stalo teprve dne 28. 1. 2003. Lhůta stanovená v tedy v době od zahájení řízení o prohlášení J. O. za mrtvého v roce 1995 do právní moci tohoto usnesení neplynula. Závěr žalované, že nárok na důchodový doplatek za dobu před 6. 6. 2002 zanikl, není s touto skutečností v souladu. Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil.

Soud dále poznamenal, že ačkoli zjevně nepočítá s případy, kdy nárok na výplatu důchodu zanikne uplynutím příslušné lhůty z důvodu nesprávného úředního postupu státu, neznamená to, že takové pochybení nelze napravit. K nápravě může dojít buď využitím příslušného speciálního zákona nebo v rámci odstranění zákonné tvrdosti, což sama žalobkyně v této věci navrhla.

Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodu podle ust. , (dále jen „ “). Z konstatování krajského soudu, že nárok na důchodový doplatek za dobu před 6. 6. 2002 nezanikl, stěžovatelka dovodila, že krajský soud přiznal doplatek důchodů již od roku 1993. S takovýmto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. I za situace, že by stěžovatelka akceptovala úvahu krajského soudu o vlivu neustanovení opatrovníka dětem žalobkyně na běh lhůty stanovené v , by totiž k přerušení této lhůty nemohlo dojít, neboť tímto opatrovníkem byla sama matka dětí. Zákonnými zástupci nezletilých dětí jsou rodiče, v daném případě matka, která je nezletilce oprávněna zastupovat i při uplatnění žádosti o dávku důchodového pojištění. V případě dětí žalobkyně se tedy nejedná o situaci, kterou má na mysli Podle názoru stěžovatelky zde není na místě ani ustanovení tzv. kolizního opatrovníka, neboť nelze mít za to, že zájmy matky a jejích dětí byly ve vzájemném rozporu. Stěžovatelka poukázala i na to, že nerozlišuje mezi důvody subjektivními na straně občana a mezi důvody, jejichž existenci nemohl ovlivnit (např. soudem zmiňovaná doba řízení o prohlášení za mrtvého).

Stěžovatelka dále poukázala na nesrozumitelnost a neurčitost rozsudku. Krajský soud na jedné straně dospěl k závěru, že nárok na důchodový doplatek za dobu před 6. 6. 2002 nezanikl, na druhé straně však nestanovil, od kdy by měla stěžovatelka doplatek poukázat. Stěžovatelka dodala, že jednání o odstranění tvrdosti zákona nepatří na pořad jednání soudu. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu ust. , a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.

Pro posouzení věci bylo předně nezbytné zodpovědět otázku, zda řízení o prohlášení osoby za mrtvou, jednalo-li se o nárok na výplatu vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu po této osobě, bylo relevantní skutečností ve vztahu k běhu lhůty pro zánik nároku na výplatu důchodu stanovené v

Po srovnání znění ustanovení účinného před a po dni 31. 1. 2006 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že teprve podle úpravy účinné od 1. 2. 2006 je vedení řízení o prohlášení osoby za mrtvou, jedná-li se o nárok na výplatu vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu po této osobě, důvodem ke stavení lhůty pro zánik nároku na výplatu důchodu. Předchozí právní úprava, účinná ke dni rozhodnutí žalované, trvání tohoto řízení při posouzení běhu lhůty nezohledňovala. Proto ani neustanovení opatrovníka v řízení o prohlášení osoby za mrtvou nemohlo mít na běh předmětné lhůty vliv. Závěr krajského soudu, že lhůta stanovená v neplynula v době od zahájení řízení o prohlášení J. O. za mrtvého v roce 1995 do právní moci usnesení o ustanovení opatrovníka dětem žalobkyně, je proto mylný.

Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou, zda měl být opatrovník ustanoven dětem žalobkyně, resp. jejímu nezletilému synovi narozenému v roce 1988, v samotném řízení o přiznání důchodů zahájeném dne 6. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, institut opatrovníka neupravuje, je třeba vycházet z obecné úpravy správního řízení, tedy ze , o správním řízení ( ), účinného v době rozhodování žalované. Podle zastupuje účastníka řízení, který nemůže v řízení jednat samostatně, zákonný zástupce; nemá-li zákonného zástupce, a je-li toho třeba k hájení práv, ustanoví mu správní orgán opatrovníka. Nezletilý syn žalobkyně byl zastoupený svojí matkou jako zákonnou zástupkyní v souladu s , , a , o rodině. Nejvyšší správní soud přisvědčil žalované, že zde nebyl střet zájmů, který by vyžadoval zastoupení nezletilého tzv. kolizním opatrovníkem. Na základě uvedeného lze konstatovat, že ani neustanovení opatrovníka nevedlo ke stavení lhůty stanovené pro zánik nároku na výplatu důchodu.

Nejvyšší správní soud dodává, že ačkoli je v projednávaném případě zřejmé, že žalobkyně byla zkrácena ve svém nároku na výplatu dávek v důsledku průtahů v řízení o prohlášení jejího manžela za mrtvého, nebylo možné takovéto pochybení napravit pomocí ve znění účinném v době rozhodování žalované. Teprve úprava tohoto ustanovení účinná od 1. 2. 2006 totiž řízení o prohlášení osoby za mrtvou považuje za důvod ke stavení lhůty pro zánik nároku na výplatu důchodu, a umožňuje tak ochranu práv žadatele o dávku před případnými negativními dopady vedení tohoto řízení. Žadatelka tudíž mohla za dané situace využít jedině postupu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nebo žádosti o odstranění tvrdosti zákona podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované je zcela v souladu se zákonem, neboť výplatu vdovského a sirotčího důchodu poskytuje zcela správně tři roky zpětně od podání žádosti o tyto dávky, třebaže nárok na důchody vznikl již ke dni 27. 1. 1993, který byl považován ze den úmrtí manžela žalobkyně.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Ústí nad Labem chybně posoudil právní otázku běhu lhůty stanovené v pro zánik nároku na výplatu důchodu nebo jeho části, čímž zatížil své rozhodnutí vadou podle ust. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle ust. odst. l zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle ust. vázán právním názorem výše uvedeným.

V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu