Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 73/2007 - 118

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: CCC BOTY CZECH, s. r. o., se sídlem Bucharova 1281/2, Praha - Stodůlky, zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 15/583, Praha 1, proti žalovanému: Celní úřad Brno, se sídlem Řípská 9, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2006, č. j. 7150 - 10/06 - 0162 - 010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2007, č. j. - 56,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížnosti proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu Brno, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatele proti opatření o zajištění a vydání zboží ze dne 25. 8 2006, č. j. 7150 - 04/06 - 0162 - 032, vydaném Celním úřadem Brno (dále jen „správní orgán I. stupně“) z důvodu pochybností, zda zboží neporušuje některá práva duševního vlastnictví.

Krajský soud odůvodnil odmítnutí správní žaloby stěžovatele tím, že napadené rozhodnutí (jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně) je rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť jeho účelem je předběžně (do doby rozhodnutí ve věci samé, zde do doby rozhodnutí o propadnutí zboží nebo jeho zabrání anebo zrušení opatření) zajistit zboží, o kterém jsou pochybnosti, zda neporušuje některá práva duševního vlastnictví. Krajský soud proto žalobu s poukazem na ustanovení a ustanovení odmítl, neboť dospěl k závěru, že jde o správní rozhodnutí, na které dopadá kompetenční výluka podle ustanovení

Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů uvedených v ustanovení , d) a e) Uvádí, že názor krajského soudu, na základě něhož odmítl žalobu, považuje za nesprávný a vydané usnesení za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal s námitkou analogické úpravy v zákoně č. , o státní zemědělské a potravinářské inspekci (dále jen „ “), ani s tvrzením stěžovatele, že posouzení úkonu ředitele celního úřadu o námitkách jako úkonu předběžné povahy povede k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím správního orgánu. Vyslovuje přesvědčení, že vytýkané vady jsou samy o sobě dostačující pro kvalifikaci napadeného usnesení krajského soudu jako nepřezkoumatelného ve smyslu ustanovení Domnívá se, že předmětné rozhodnutí postrádá takovou logickou návaznost, aby z něj bylo patrné jakými úvahami se krajský soud při odmítnutí žaloby řídil. Namítá, že krajský soud pouze konstatoval , o ochraně spotřebitele (dále jen „ “), a připojil citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. - 64, avšak bez návaznosti na předchozí výklad zákona o ochraně spotřebitele; proto považuje závěr krajského soudu za nesrozumitelný. Dále vytýká zjevné nesprávnosti a drobné chyby v odůvodnění usnesení krajského soudu. Vyvrací závěr soudu o předběžné povaze rozhodnutí ředitele celního orgánu o zajištění zboží poukazem na to, že toto rozhodnutí zasahuje konečným způsobem do práv stěžovatele, neboť i omezenou dobu trvající nezákonný zásah do práv subjektu je třeba kvalifikovat jako zásah konečný, jestliže v dalších řízeních není jeho zákonnost zkoumána a subjekt, jehož práva byla rozhodnutím dotčena tak nemá žádnou procesní možnost bránit se jeho důsledku. V daném případě není naplněn ani procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, neboť řízení o zajištění zboží podle ustanovení zákona o ochraně spotřebitele a řízení o správním deliktu klamání spotřebitele podle ustanovení téhož právního předpisu představují dvě samostatná řízení, jejichž předmět se liší, a při rozhodování v jejich rámci celní úřad řeší předběžnou otázku, zda zboží porušuje práva duševního vlastnictví či nikoli, v řízení o správním deliktu klamání spotřebitele se pak zabývá tím, zda dotčené zboží klame spotřebitele či nikoli. V řízení o celním deliktu celní úřad z rozhodnutí o zajištění zboží nevychází, nehodnotí jeho zákonnost, ani se jím jinak nezabývá.. Dojde-li uvedený správní orgán k závěru, že zboží spotřebitele neklame, zruší opatření o zajištění, jde jen o vedlejší důsledek řízení o správním deliktu a takové zrušení opatření není vázáno na přezkoumání zákonnosti či správnosti opatření. Rozhodnutí celního úřadu o zajištění zboží není podkladem pro žádné navazující rozhodnutí správního orgánu a taková rozhodnutí nemohou být úkony předběžné povahy. Naopak jsou rozhodnutími definitivními a zasahují konečným způsobem do práv stěžovatele, neboť jejich soulad se zákonem či souladnost jejich vydání se zákonem zaručenými právy účastníka už v žádném dalším stádiu řízení či v řízení navazujícím není zkoumána a nejsou splněny materiální a zejména formální znaky úkonů předběžné povahy. Stěžovatel znovu odkazuje na analogii se zákonem o státní zemědělské a potravinářské inspekci a na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. 656/2005 Sb. NSS, ze kterého stěžovatel činí závěr, že i rozhodnutí celního úřadu o zajištění zboží je přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že i samo řízení před správním orgánem je zatíženo řadou závažných vad, které mají za následek nezákonnost obou rozhodnutí, kterážto skutečnost je sama o sobě kasačním důvodem ve smyslu ustanovení

Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel rozhodnutí krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl výhrady stěžovatele proti napadenému usnesení krajského soudu. Uvedl, že stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné proto, že se nevypořádalo s argumenty stěžovatele. Stěžovatel na podporu svých tvrzení zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005 (sp. zn. ). V uvedené věci však Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby, nikoli proti usnesení o odmítnutí žaloby. Jakmile správní soud shledá důvody pro odmítnutí žaloby, není povinen se zabývat žalobními námitkami, se kterými by se musel vypořádat v meritorním rozhodnutí. Žalovaný označil argumentaci stěžovatele za nepodloženou. Rozhodnutí krajského soudu považuje žalovaný za srozumitelné s tím, že i kdyby obsahovalo drobné chyby, nezakládaly by tyto důvod pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí celního úřadu by nemělo být považováno za úkon předběžné povahy a požadavku stěžovatele postupovat analogicky podle zákona o státní zemědělské a potravinářské inspekci odkázal žalovaný na vyjádření k žalobě, v němž se těmito výhradami podrobně zabýval. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Stěžovatel namítá důvody podle ustanovení , d) a e) K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody podle ustanovení , spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 98, zveřejněný pod č. 625/2005 Sb. NSS, viz též www.nssoud.cz). Pod takto vymezený pojem nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu ustanovení spadají všechny stížní důvody podle ustanovení až d)

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě přípustné kasační stížnosti ( a násl. ) napadené usnesení v souladu s ustanovením a 3 z hlediska a rozsahu důvodů, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, když sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Spornou je otázka, zda krajský soud správně posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek proti opatření o zajištění a vydání zboží podle ustanovení a 2 zákona o ochraně spotřebitele má povahu rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu ustanovení

Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nepochybil, když posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek proti opatření o zajištění a vydání zboží, jakož i samo opatření o zajištění zboží jako rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu ustanovení

Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou předběžné povahy správních rozhodnutí opakovaně již v minulosti, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, č. j. - 64, na který odkazuje i sám stěžovatel. Ze závěrů v tomto rozsudku uvedených lze plně vycházet i v této projednávané věci.

Podle ustanovení , ve znění účinném v době rozhodování správních orgánů a krajského soudu, byl celník povinen při prokázaném zjištění nabídky zboží, u kterého vzniknou pochybnosti, zda neporušuje některá práva duševního vlastnictví (zde zjištění kontrolního orgánu ze dne 25. 8. 2006 ohledně sportovních bot nabízených v prodejně stěžovatele) uložit zajištění nabízeného zboží. Podle odst. 4 téhož ustanovení zajištění výrobků nebo zboží podle odst. 1 trvalo do doby, než bylo pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, popřípadě do doby, kdy bylo prokázáno, že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví. Z citovaného ustanovení byla předběžná povaha opatření o zajištění zboží, resp. rozhodnutí o zamítnutí námitek proti takovému opatření zcela zjevná. Doba trvání opatření o zajištění zboží byla výslovně ohraničena právní mocí „následného“ rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání zboží, popř. prokázáním, že zajištěné zboží neporušuje práva duševního vlastnictví. Je proto zcela nepochybné, že o osudu zajištěného zboží (a implicitně i o právech osob k němu) mělo být konečným způsobem rozhodnuto až v dalším řízení, v němž mělo být rozhodnuto o odnětí zboží z dispozice osoby s ním nakládající, popřípadě ho vlastnící (propadnutí nebo zabrání), nebo naopak o vrácení zboží proto, že zboží neporušuje práva duševního vlastnictví. Zákonem předpokládaná možnost rozhodnutí o vrácení zboží, které neporušuje práva duševního vlastnictví, bylo sama o sobě postačující pro nápravu případného zásahu do subjektivních práv osoby, která jím byla v rozporu se zákonem dotčena na svých subjektivních právech, konkrétně v právech k zajištěnému zboží. Tato osoba se může obrátit na stát s požadavkem náhrady škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, splní-li podmínky stanovené pro takový nárok a jeho uplatnění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Nejvyšší správní soud současně uvádí, že konečné rozhodnutí o zajištění věcí (zabrání propadnutí) je přezkoumatelné ve správním soudnictví postupem podle ustanovení a násl.

Rozhodnutí krajského soudu proto nelze posoudit jako nezákonné ve smyslu ustanovení Výhrady stěžovatele vznesené v kasační stížnosti poukazující na nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, jakož i veškeré další výhrady, včetně právního názoru na problematiku předběžné povahy správního úkonu nastíněného stěžovatelem, jsou proto nedůvodné.

Nad rámec právě uvedeného je třeba považovat za nedůvodnou i námitku stěžovatele poukazující na analogii zákona o ochraně spotřebitele se zákonem o státní zemědělské a potravinářské inspekci. Stěžovatel totiž přehlédl (jak správě uvádí žalovaný ve vyjádření k žalobě), že neobsahuje výjimku z obecných procesních předpisů vylučujících přezkum rozhodnutí předběžné povahy, kterou oproti němu v ustanovení výslovně zakotvuje.

Kasační námitkou týkají se samotného správního řízení, konkrétně stěžovatelem tvrzenými podstatnými vadami řízení se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť k tomu by bylo možno v rámci řízení o kasační stížnosti přistoupit teprve tehdy, bylo-li by předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu meritorní rozhodnutí krajského soudu, tj. takové jeho rozhodnutí, jež by se zabývalo vlastními žalobními námitkami stěžovatele v žalobě, která by byla shledána přípustnou a nebyla odmítnuta (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. - 65). Vzhledem k tomu, že krajský soud ve věci nerozhodl meritorně, nemohl Nejvyšší správní soud tvrzené vady správního řízení jakkoli posuzovat.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl ( ). O kasační stížnosti rozhodl rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , věta první ve spojení s ustanovením , podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. května 2008

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu