Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 12/2008 - 62

- 64

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: B. G., zastoupený Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2007, č. j. - 36,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2007, č. j. OAM-723/LE-B02-P07-R2-2004, jímž nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle , , , a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení , b) a d) , (dále jen „ “), neboť tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle , , , a , dále stěžovatel namítá vadu řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu a v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí žalovaného s tím, že pro tyto vytýkané vady měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, a konečně uvádí, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud nehodnotil důkazy předložené stěžovatelem a navíc se nezabýval existencí překážek vycestování ve smyslu .

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle Dospěl však k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde samo podání kasační stížnosti má odkladný účinek ze zákona ( ).

Poté se zdejší soud zabýval přípustností kasační stížnosti. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že v žalobě jakožto relevantní skutkové a právní důvody, na jejichž základě se stěžovatel domníval, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, stěžovatel uvedl pouze následující: „V zemi původu jsem pronásledován pro svůj turecký původ, kde jsem také žil. Pak jsem měl problém s otčímem. V současné době jsem občanem Gruzie, kde ale nemohu žít, protože tam je můj život ohrožen ze strany mého strýce. Ten se mstí, protože má matka ho neposlechla a vzala si Turka a mě také odvezla do Turecka. Děda mi usiluje o život, protože žil v Turecku a já jsem Armén. Žádám o udělení azylu z humanitárních důvodů“. Dle může žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. To se v daném případě nestalo, proto další námitky proti rozhodnutí žalovaného, které stěžovatel vyjádřil až během ústního jednání před krajským soudem, již nelze považovat za včasně uplatněné žalobní body, byť i s nimi se krajský soud nad rámec své zákonné povinnosti vypořádal.

Z uvedeného je třeba vycházet při posuzování přípustnosti uplatněných kasačních námitek, jež se týkají tvrzených vad řízení před správním orgánem. Stěžovatel v žalobě ani následně v rámci lhůty pro podání žaloby nenamítal, že by žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav nebo že by jeho rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno. Předmětem řízení o kasační stížnosti je primárně přezkum rozhodnutí krajského soudu a teprve jeho prostřednictvím Nejvyšší správní soud posuzuje rovněž rozhodnutí správního orgánu, které bylo napadeno žalobou. Námitka vady řízení před správním orgánem může být přípustným důvodem kasační stížnosti dle pouze tehdy, byla-li tato vada vytýkána v řízení před krajským soudem, což se v daném případě nestalo. Uvedené kasační námitky jsou proto ve smyslu nepřípustné, neboť je stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že zmíněné kasační námitky by nemohly být úspěšné ani v případě, pokud by je shledal přípustnými. Je sice pravdou, že ve věci stěžovatele již Nejvyšší správní soud jednou rozhodoval, přičemž rozsudkem ze dne 11. 7. 2005, č. j. - 78, předcházející rozhodnutí krajského soudu zrušil a zavázal ho právním názorem, aby žalovanému uložil doplnit dokazování. Nejvyšší správní soud však vycházel ze zcela jiného skutkového základu, než jaký posléze vyplynul z následného správního řízení. Jak konstatoval rovněž krajský soud, v průběhu správního řízení došlo dne 14. 2. 2007 k zásadnímu obratu, kdy stěžovatel odvolal své předchozí čestné prohlášení, podle něhož se vydával za osobou s příjmením Š. a jménem G. a státním občanstvím Arménie, a učinil nové čestné prohlášení o své totožnosti, tedy že se ve skutečnosti jmenuje G. B. a je občanem Gruzie. Žalovaný tedy správně vyhodnotil, že vzhledem k tomu, že u stěžovatele nepřicházely v úvahu důvody dle , a vzhledem k dikci a je rozhodnou zemí z hlediska zkoumání zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany v tomto případě Gruzie, jejímž je stěžovatel občanem, nikoli Arménie, byť by byl stěžovatel po matce arménské národnosti, nebo Turecko, kde stěžovatel pouze po určitou dobu pobýval. Stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil žádné relevantní důvody, proč by mu měla být právě ve vztahu ke Gruzii udělena mezinárodní ochrana. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o mezinárodní ochranu uvedl jako důvody, pro které o ni žádá. Neučinil-li tak, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti namítat, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné, či že se takovými důvody ve svém rozhodnutí nezabýval. Žalovaný tedy nepochybil, pokud hodnotil situaci v Gruzii pouze v obecné rovině z hlediska ustanovení a .

Po shledání přípustnosti kasační stížnosti ve zbylém rozsahu se Nejvyšší správní soud zabýval její přijatelností ve smyslu , tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, www.nssoud.cz.

Pokud stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky, zda stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že stěžovatel žádné relevantní důvody ve vztahu k rozhodné zemi, tedy Gruzii ve správním řízení neuváděl, jeho tvrzení, která se vztahují k Turecku, případně Arménii, jsou z hlediska jeho žádosti o mezinárodní ochranu bezpředmětná. Lze tedy pouze odkázat na výše uvedené i na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, jež se vztahuje k povinnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu, mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. - 38, publikovaný pod č. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, publikovaný pod č. NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 41, dostupný na www.nssoud.cz.

Pokud stěžovatel až v kasační stížnosti uvádí, že nelze zcela jednoznačně říci, jaké je národnosti a státní příslušnosti, je třeba říci, že toto jeho tvrzení protiřečí tomu, co doposud tvrdil a v samotné kasační stížnosti tvrdí. Stěžovatel učinil výše uvedené čestné prohlášení o tom, že je občanem Gruzie, a jak sám upozorňuje v kasační stížnosti, předložil doklady, které toto jeho prohlášení potvrzují. Zároveň z jeho výpovědí vyplývá, že je po matce arménské národnosti a je křesťanského vyznání, na čemž nic nemění ani to, že žil se svou matkou po určitou část svého života v Turecku a ovládá turečtinu. K arménské národnosti se stěžovatel také v kasační stížnosti hlásí. Stěžovatel tedy neuvádí žádné věrohodné důvody, které by zpochybnily skutečnost, že za referenční zemi je ve vztahu k jeho žádosti o mezinárodní ochranu třeba považovat Gruzii, tato skutečnost vyplývá z jeho vlastního čestného prohlášení, na které je žalovaný nucen spoléhat, neboť, jak žalovaný uvedl, není oprávněn z důvodu ochrany osobních údajů žadatelů o mezinárodní ochranu ověřovat skutečnosti o jejich totožnosti u orgánů země původu. Stěžovatelova tvrzení, která uvádí v kasační stížnosti, je třeba hodnotit jako navzájem protikladná, vysoce spekulativní a nevěrohodná. Tuto skutečnost ilustruje např. stěžovatelovo tvrzení v kasační stížnosti, že se narodil v oblasti Náhorního Karabachu (tedy na území dnešního Azerbajdžánu), zatímco v čestném prohlášení ze dne 14. 2. 2007 uváděl jako místo svého narození Tbilisi.

V tomto kontextu je třeba hodnotit rovněž stěžovatelovo tvrzení, které uplatňuje opět až v kasační stížnosti, podle něhož jsou žadatelé o azyl v Gruzii odsuzováni k mnohaletým trestům odnětí svobody a měl by být tedy z tohoto důvodu v Gruzii vystaven perzekuci. Ve správním řízení nic takového neuváděl a zjištění žalovaného jeho závěry nepotvrzují. Stěžovatelovo obecné tvrzení o tom, že nelze přehlédnout jisté xenofóbní tendence vůči jiným národnostem žijícím v Gruzii, nemůže být samo o sobě v případě stěžovatele důvodem pro poskytnutí azylu dle , ani doplňkové ochrany dle . To samozřejmě platí i o stěžovatelových nekonkrétních a nejednoznačných zmínkách v žalobě, že jeho život ohrožují jeho příbuzní (patrně v Gruzii). Ke stěžovatelovým obecným úvahám o jednání soukromých osob, které obsahuje rovněž kasační stížnost, Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji dosavadní judikaturu k této otázce, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. - 48, www.nssoud.cz, podle něhož skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení , tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu stěžovatele dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.

Stěžovatel dále uvádí, že situace v Gruzii je velmi dramatická, neustále se zhoršuje a země je na pokraji občanské války. K tomu je třeba uvést, že žalovaný se situací v Gruzii podrobně zabýval z pohledu obou možných forem mezinárodní ochrany a důvody pro jejich udělení neshledal, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho závěry, jakož i se závěry krajského soudu k této otázce ztotožňuje. Pokud by se situace od doby vydaní žalobou napadeného rozhodnutí skutečně výrazně zhoršila, mohla by taková skutečnost mít význam z hlediska důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle , ovšem pouze v případě, pokud by při navrácení stěžovatele hrozilo porušení zásady non-refoulement zakotvené v Úmluvy o právním postavení uprchlíků či porušení základních práv stěžovatele dle a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, tedy pokud by stěžovatelův život či osobní svoboda byly v zemi původu, tj. v Gruzii, ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení nebo pokud by zde bylo reálné nebezpečí, že by byl stěžovatel v zemi původu zbaven života nebo vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. V takovém případě by byl Nejvyšší správní soud nucen upřednostnit aplikaci těchto mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána a které mají ve smyslu y přednost před zákonem, před aplikací jinak závazného pravidla dle , podle něhož správní soudy vycházejí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. - 64, publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. - 56, publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS). Z výpovědí stěžovatele ani z obecně známých skutečností o vývoji v Gruzii však nevyplývá, že by se tamní situace od doby vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tedy od dubna 2007 natolik výrazně změnila, aby zde v případě stěžovatele reálně hrozila zmiňovaná újma a tudíž by bylo třeba přistoupit k přednostní aplikaci výše uvedených mezinárodních smluv.

Pokud jde o důvody pro případné udělení humanitárního azylu dle , ani v tomto ohledu stěžovatel ve správním řízení neoznačil žádné konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by žádal právě o udělení humanitárního azylu. Žalovaný takové důvody rovněž neshledal, přičemž svůj závěr řádně odůvodnil. Nejvyšší správní soud tedy v souladu se svou dosavadní judikaturou vztahující se k humanitárnímu azylu, např. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 48, www.nssoud.cz, konstatuje, že azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení, přičemž správní rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, podléhá přezkumu správního soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem ( ). Tyto předpoklady byly v daném případě splněny.

Je zřejmé, že stěžovatel nesplňuje ani zákonné podmínky pro udělení azylu či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu a , neboť stěžovatel neuváděl žádné rodinné příslušníky, jimž by byl v ČR udělen azyl nebo doplňková ochrana.

Krajský soud se nemohl zabývat tvrzenými vadami řízení před správním orgánem, neboť je stěžovatel v žalobě ani následně ve lhůtě pro podání žaloby nenamítal. Jak již bylo vysvětleno, i procesní vady je třeba v soudním řízení správním včas a řádně namítat. Pokud stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nezabýval důkazy, které stěžovatel předložil, pak je třeba říci, že stěžovatel v soudním řízení správním nepředložil ani nenavrhl jiné důkazy, než jsou y již obsažené ve správním spisu žalovaného. Krajský soud se s důvody, které stěžovatel uváděl ve prospěch své žádosti o mezinárodní ochranu, řádně vypořádal na straně 5 až 7 svého rozsudku a vysvětlil, proč nejsou z hlediska zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany relevantní a proč působí rovněž v řadě ohledů nevěrohodně. Krajský soud se nemohl zabývat otázkou překážek vycestování, neboť tento institut byl novelou č. ze vypuštěn a nahrazen institutem doplňkové ochrany dle a , k němuž se již Nejvyšší správní soud z hlediska žádosti stěžovatele vyjádřil výše.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na všechny relevantní námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2008

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu