Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 81/2007 - 83

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2007, č. j. - 51,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného (dále jen stěžovatele) ze dne 14. 8. 2006, č. j. OAM-200/LE-BE03-BE01-2006 nebyl žalobkyni udělen azyl podle ustanovení , a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „“).

Proti rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně žalobu, na základě které Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 7. 2007, č. j. - 51 rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V kasační stížnosti, podané proti výše citovanému rozsudku stěžovatel uvádí, že soud zrušil správní rozhodnutí stěžovatele s odkazem na zrušující rozsudek ve věci bratra žalobkyně a jeho manželky. Stěžovatel s tímto postupem vyslovuje zásadní nesouhlas, neboť soud nerespektoval zásadu individuálního posuzování případů žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Jmenovaná není nezletilou osobou. Její tvrzení měl tedy soud posuzovat samostatně. K vázanosti jejího případu na kauzu jejího bratra stěžovatel poznamenává, že kdyby mu správní orgán udělil azyl dle , neznamená to aplikaci azylu za účelem sloučení rodiny dle , jelikož sourozenec azylanta není uveden jako rodinný příslušník v taxativním výčtu cit. zákona. Bratr jmenované azylantem není a soud překračuje svou pravomoc, když zasahuje do rozhodování správního orgánu v jeho věci.

Co se týče příběhu jmenované, stěžovatel se domnívá, že její případ posoudil objektivně a shromáždil podklady, které byly dostatečné, přičemž byl vázán tvrzeními, jež jmenovaná uvedla. Správní orgán postupoval v souladu se zásadou individuálního posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a respektoval ustálenou judikaturu NSS, např. rozsudek č. j. ze dne 8. 1. 2004: „Rozsah dokazování ve správním řízení je však ve věcech azylových dán obsahem podané žádosti,“ shodně viz rozsudek č. j. ze dne 30. 9. 2004. Žadatelka zmiňovala nevěrohodné a vzájemně si odporující tvrzení a nebyla schopna vysvětlit rozpory ve svých výpovědích. Správní orgán její výpovědi zhodnotil a dospěl k závěru, že uváděla nepravdivé údaje státním orgánům země, kde žádá ochranu formou azylu. Navíc svůj postoj k azylovému řízení dala jasně najevo tím, že svévolně opustila pobytové středisko a nelegálně vycestovala do SRN. V podrobnostech odkazuje stěžovatel na odůvodnění správního rozhodnutí.

Stěžovatel dále mimo jiné uvádí, že správní orgán se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi tvrzeními jmenované a konstatoval, že se její problémy se státními orgány země původu nedají označit za pronásledování dle . Nejsou tak naplněny podmínky udělení azylu podle cit. zákona. Stěžovatel k tomu uvádí, že mezinárodní ochrana je aplikovatelná pouze v omezeném rozsahu na zákonem vymezené pronásledování ze závažných důvodů, kdy je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, a nepokrývá další případy vážného porušování lidských práv, i když jsou natolik závažné, že by na ně mohlo být nahlíženo jako na pronásledování.

Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje s výrokem rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí stěžovatele, uvádí, že soudu je známo, že tentýž den, kdy byla projednávána žaloba žalobkyně soud jednal i ve věci žaloby jejího bratra a jeho manželky. Těmto žalobám soud vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Soud považuje za potřebné v dalším řízení osvětlit nedostatky, pro které byla zrušena citovaná rozhodnutí žalovaného. Ve všech třech případech považuje za nutné vypořádat se podrobněji s případnou překážkou vycestování v návaznosti na skutečnosti, vyplývající ze zpráv o zemi původu, které soud provedl v soudním řízení. Soud nemá za objasněné, proč a na základě jakých informací cestovali příbuzní právě do České republiky, když v té době již dle výpovědi žalobkyně jim bylo známo, že jejich příbuzní žijí v SRN. Správní orgán rovněž podrobněji nevyřešil pravděpodobnost pravdivosti období, v němž vycestovali ze Sýrie, pouze uvedl, že v prvém řízení uvedli, že cestovali od května přes Libanon a v řízení druhém až v září přes Turecko. Jejich vysvětlení, že prvou informaci použili proto, že se obávali navrácení do Sýrie označil stěžovatel za nevěrohodnou, ovšem současně označil za nevěrohodnou i jejich další informaci o cestě v září 2005.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v mezích uplatněného důvodu dle ustanovení a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud musí souhlasit s názorem stěžovatele ohledně možnosti či spíše nemožnosti aplikace ustanovení . Je pravda, že příběh o problémech osoby bez státní příslušnosti v Sýrii, důvod vycestování i průběh cesty je úzce spjat s příběhem jejího bratra a švagrové, použití ustanovení však nelze vztáhnout na tu situaci, kdy ani jeden rodinný příslušník žalobkyně azyl v České republice neobdržel, když znění ustanovení se týká udělení azylu rodinnému příslušníkovi azylanta.

Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta je možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. - 81). Postup podle citovaného ustanovení nelze však odůvodnit ani tím, že by v případě rodinných příslušníků žalobkyně dospěl správní orgán k nezákonnému závěru, pokud rozhodl o neudělení azylu, a krajský soud by žalobami napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Udělení azylu rodinnému příslušníku v Německu (kde žijí matka, strýc a pět sourozenců žalobkyně) ze zřejmých důvodů nezakládá důvod k udělení azylu za účelem sloučení rodiny žalobkyni v České republice.

Ke konstatování soudu že „příběh žalobkyně je natolik spojen s výpovědí jejích příbuzných, že bez dalšího podrobného rozboru situace nelze její žalobu zamítnout“, Nejvyšší správní soud považuje za nutné zmínit, že stěžovatel k životním příběhům příbuzných dostatečně přihlédl ve svém rozhodnutí ve věci azylu a další podrobný rozbor již není potřeba.

Skutečnosti, že žalobkyni živil její bratr, u něhož rovněž bydlela, a to v souvislosti se zvyklostmi země, jakož i skutečnost, že její další příbuzní žijí v Německu, kde obdrželi azyl, mohou být sice pravdivé, avšak jsou v podstatě irelevantní.

Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. To bylo správním orgánem prokázáno, kdy k tomu přispěla sama žalobkyně, když ve své druhé žádosti o azyl uváděla odlišné skutečnosti než v té první. Tento fakt se žalobkyně snažila vysvětlit tím, že měla obavu z toho, že bude navrácena zpět do Sýrie.

V dalším si Nejvyšší správní soud si dovoluje odkázat na v rozhodnutí ve věci azylu stěžovatelem citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, č. j. , který mimo jiné uvádí: „Pravdivost tvrzení žadatele a věrohodnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku obav z jeho návratu a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel odvolává v rámci azylové procedury, mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově, mnohdy na jeho čestném prohlášení stojí i identita jeho osoby, když nemůže tuto doložit. Potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejich tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele důvody jiné, než jím tvrzené.“

Nejvyšší správní soud v tomto směru nesdílí závěry krajského soudu, že „správní orgán nevyřešil pravděpodobnost pravdivosti období, v němž rodina vycestovala ze Sýrie, a že pouhá negace jejich vysvětlení bez dalšího odůvodnění případných rozporů není dostatečná pro stěžovatelem uvedený závěr o jejich nevěrohodnosti, neboť správní orgán, i když se zajisté snaží zjistit veškeré skutečnosti, přesně a úplně skutkový stav, nemůže zjistit skutkový stav, pokud sám žadatel či žadatelka své tvrzení účelově mění, a tím věrohodnost své výpovědi, pokud ne znevěrohodňuje, tak alespoň notně snižuje. Nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro jeho udělení“.

Nejvyšší správní soud, jakkoli nezná důvody, pro které byla soudem zrušena rozhodnutí ve věci bratra žalobkyně a jeho manželky, na tomto místě konstatuje, že tyto samy o sobě nemohou být relevantními důvody pro posouzení důvodnosti udělení azylu ve věci žalobkyně. Tato je samostatnou zletilou žadatelkou a důvodnost poskytnutí mezinárodní ochrany u ní nelze dovozovat z důvodů svědčících jiným, byť spřízněným, osobám.

Nejvyšší správní soud však přisvědčil krajskému soudu stran nedostatečného posouzení překážky vycestování a považuje za nutné, aby se správní orgán podrobněji vypořádal s touto otázkou, zejména i v návaznosti na skutečnosti vyplývající ze zpráv o zemi původu, které krajský soud provedl v soudním řízení.

V této souvislosti je třeba toliko pro úplnost poznamenat, že institut překážek vycestování ( v dřívějším znění) byl zrušen, a s účinností od 1. 9. 2006 ho v plné šíři nahrazuje nový institut tzv. „doplňkové ochrany“. Důvody pro udělení doplňkové ochrany jsou uvedeny v ustanovení , a to tak, že: „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 (je jím uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky), a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště“.

Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „non-refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti.

Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ustanovení , když shledal, že Krajský soud v Hradci Králové nepochybil, jestliže žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (ustanovení ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (ustanovení ) a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtovala. Proto soud rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (ustanovení , ).

V Brně dne 17. března 2008

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu