Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
7 Azs 13/2008 - 58.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Azs 13/2008 - 58
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti a krajský soud při svém rozhodování postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Protože Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, konstatuje za těchto okolností, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti současně navrhl, aby se Nejvyšší správní soud obrátil ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústav y na Ústavní soud s návrhem na zrušení ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tento názor stěžovatele nesdílí. Předpokladem zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné (§ 16 odst. 2 zákona o azylu) je především skutečnost, že žadatel již na první pohled neuvádí skutkové okolnosti, které jsou azylově relevantní a uvádí okolnosti, jež zcela zřejmě nelze podřadit pod ustanovení § 12 , § 13 a § 14 zákona o azylu, podle nichž se azyl neudílí po věcné stránce. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Povinností správního orgánu je pak zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu dle zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v zákoně uvedené. Ze žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu, jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Uvádí-li proto žadatel o udělení mezinárodní ochrany pouze důvody azylově irelevantní, pro které odešel ze země původu, nerozhoduje správní orgán o tom, že se azyl podle § 12 zákona o azylu neuděluje, ale za podmínek § 16 zákona žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou.
V této konkrétní věci ze spisu vyplývá, že ve správním řízení o udělení azylu nevyšlo najevo, že by se stěžovatel ve státě původu musel důvodně obávat pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Nebyl členem žádné politické strany, nikdy nebyl trestně stíhán, se státními orgány neměl žádné problémy, nepožádal příslušné státní orgány zejména policii o pomoc. Stěžovatel jako důvody pro udělení azylu uváděl pouze obavy před vyhrožováním ze strany soukromých osob, které podle výše uvedené judikatury nelze bez dalšího podřadit pod azylově relevantní důvody ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu (srov. již citované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz a ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64, www.nssoud.cz). Zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu proto byly splněny, neboť žádost stěžovatele neměla nic společného s azylově relevantními důvody. Při správné aplikaci ustanovení § 16 zákona o azylu se netřeba obávat, že by důvodné žádosti, splňující jinak podmínky ustanovení § 12 citovaného zákona, byly na základě ustanovení § 16 zákona o azylu zamítnuty již z podstaty své zákonné konstrukce. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by ustanovení § 16 zákona o azylu, které bylo pro řešení věci použito, bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Toto ustanovení totiž dopadá na případy, v nichž je hlavním motivem vstupu cizince do řízení o udělení mezinárodní ochrany snaha o odvrácení důsledků správního vyhoštění. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud nepředkládá věc k dalšímu řízení Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústav y.
Ze všech výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§ 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 věta první za použití ustanovení § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka a podle § 35 odst. 8 s. ř. s. s. ř. s. platí v takovém případě odměnu včetně hotových výdajů stát. Této zástupkyni byla přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů částku 5712 Kč, tj. 2 úkony právní služby po 2100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. f) s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, (první porada s klientem včetně přípravy a převzetí zastoupení), a k § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky (podání ve věci samé); 2 x po 300 Kč náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 19 % daň z přidané hodnoty.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu