Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 141/2007 - 53

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: J. Š., zast. JUDr. Zdeňkou Rekovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Komenského 23, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2005, č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, č. j. - 29,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, č. j. – 29, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2005, č. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle , o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „“). Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. byl žalobce uznán vinným trestnými činy loupeže dle § 234 odst. 1, 2 trestního zákona, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, hanobení státu, světové socialistické soustavy a jeho představitele dle § 104 trestního zákona a hanobení národa, rasy a přesvědčení dle § 198 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 roků nepodmíněně.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1991, sp. zn. 2 Rt 313/91, byla vyslovena účast žalobce na rehabilitaci dle , o soudní rehabilitaci (dále jen „“), pokud jde o trestný čin hanobení státu, světové socialistické soustavy a jeho představitele dle trestního zákona, neboť citovaným ustanovením byly uvedené rozsudky jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující zrušeny. Soud proto podle věta třetí zastavil trestní stíhání žalobce pro uvedený trestný čin a podle věty druhé tohoto ustanovení stanovil za sbíhající se, rehabilitací nedotčené trestné činy přiměřený trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1993, sp. zn. 1 Rt 137/92, byl na základě návrhu krajského prokurátora v Brně podle zrušen podle tohoto zákona („skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem“) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 1972, čj. -449 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. , ve výroku o vině trestným činem hanobení rasy, národa a přesvědčení dle trestního zákona, jakož i ve výroku o trestu. Dle byla rovněž zrušena všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zejména výrok o stanovení přiměřeného trestu z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, čj. 2 Rt 313/91-5.

Usneseními téhož soudu ze dne 8. 4. 1993, sp. zn. 1 Rt 137/92, pak bylo podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu na základě článku V a) amnestie presidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 zastaveno trestní stíhání žalobce pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení dle § 198 písm. b) trestního zákona a skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 2 trestního zákona (původně trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 trestního zákona).

Podle potvrzení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2002 skončilo rehabilitační řízení ve věci 1 Rt 137/92 u pana J. Š. zastavením trestního stíhání podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu a článku V a) amnestie presidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 pro trestné činy podle § 247 odst. 2 trestního zákona a podle § 198 písm. b) trestního zákona. V tomto řízení nebylo podle potvrzení nikdy pokračováno.

Původní odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. tedy zůstal nedotčen pokud jde o výroky o vině za trestné činy loupeže dle § 234 odst. 1, 2 trestního zákona a krádeže podle § 247 odst. 2 trestního zákona (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), ve vztahu k trestnému činu krádeže pak bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky. V rozsahu trestného činu hanobení státu, světové socialistické soustavy a jeho představitele dle trestního zákona byl původní odsuzující rozsudek zrušen ze zákona ( ) a trestní stíhání bylo zastaveno, ve výroku o vině trestným činem hanobení rasy, národa a přesvědčení dle trestního zákona byl odsuzující rozsudek zrušen k návrhu krajského prokurátora [ ]. Rovněž na naposledy uvedený trestný čin se vztahovala amnestie prezidenta republiky a trestní stíhání bylo zastaveno.

Rozsudkem ze dne 27. 8. 2003, č.j. -26, vyslovil Nejvyšší správní soud, že žalobci náleží jednorázová peněžní částka podle za 18 měsíců věznění, tj. za rozdíl mezi původně uloženým trestem a přiměřeným trestem stanoveným v rámci rehabilitačního řízení (usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 2 Rt 313/91). Současně Nejvyšší správní soud rozhodl, že za další skutek kvalifikovaný v původním rozhodnutí jako trestný čin dle trestního zákona žalobci jednorázová peněžní částka nenáleží, a to z toho důvodu, že v daném případě žalobce nevyužil svého práva požádat o pokračování v trestním řízení. Tímto svým jednáním se žalobce připravil o možnost prokázat před soudem míru své viny a dosáhnout částečného či úplného zproštění obžaloby a tím i dostát podmínce stanovené pro přiznání jednorázové peněžní částky.

Dne 9. 2. 2005 požádal žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle z důvodu svého věznění z politických důvodů v době od 6. 12. 1971 do 6. 12. 1980. Jako rehabilitační rozhodnutí označil žalobce usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt 137/92. Žalovaná žádost zamítla s odůvodněním, že podmínky v nebyly za dobu od 6. 12. 1971 do 6. 12. 1980 splněny, neboť trestní stíhání pro trestný čin podle trestního zákona bylo po zrušení odsuzujícího rozsudku ve výroku o vině tímto trestným činem zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Nebyla tak posouzena jeho vina tímto trestným činem (nebylo rozhodnuto o jeho odsouzení nebo zproštění obžaloby).

V podané žalobě proti rozhodnutí žalované žalobce zejména namítal, že splňuje podmínky pro poskytnutí příplatku, neboť vykonal část trestu odnětí svobody za trestný čin dle § 104 trestního zákona, přičemž z celkového trestu 9 roků se k tomuto vztahovalo 18 měsíců. Dle jeho přesvědčení proto žalobci příplatek náleží.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu krajský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Žalobce byl sice částečně rehabilitován, avšak výrok o stanovení přiměřeného trestu odnětí svobody za trestné činy rehabilitací nedotčené, byl zrušen dalším rehabilitačním rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1993. Následně již nebylo pravomocně rozhodnuto o stanovení dalšího přiměřeného trestu. Pokud jde o trestný čin podle § 198 písm. b) trestního zákona, nepožádal žalobce po své amnestii o pokračování v trestním řízení, čímž se připravil o možnost prokázat před soudem míru své viny a dosáhnout částečného či úplného zproštění obžaloby pro tento trestný čin. Soud se ztotožnil s názorem žalované, že o stanovení přiměřeného trestu odnětí svobody za trestné činy rehabilitací nedotčené, si žalovaná nemůže učinit vlastní úsudek. Podle krajského soudu proto žalovaná postupovala v souladu s nařízením vlády, pokud žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu zamítla.

Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu vymezeného v , (dále jen „“). Stěžovatel se domáhal příplatku podle v souvislosti s rehabilitací za trestný čin podle trestního zákona, a nikoli podle 198 písm. b) trestního zákona. Obě tyto rehabilitace nebyly podle jeho názoru žalovanou náležitě odděleny. Žalovaná rovněž nevzala v úvahu, že stěžovatel byl odsouzen, trest si odpykal a následně byl rehabilitován podle – ve vztahu k trestnému činu podle trestního zákona s pravomocným stanovením přiměřeného trestu za zbylé skutky. Krajský soud proto podle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku, v důsledku čehož je jeho rozsudek nezákonný.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. O věci uvážil takto:

Za klíčovou pro rozhodnutí v projednávané věci považuje Nejvyšší správní soud tu skutečnost, že se stěžovatel v důsledku své druhé částečné rehabilitace (realizované na základě návrhu krajského prokurátora v Brně podle ) ocitl v horším právním postavení, než které mu svědčilo před touto rehabilitací. Postupem, jenž v daném případě zvolila žalovaná (a který následně aproboval krajský soud), tak byl stěžovatel de facto „sankcionován“ za to, že byla jeho původní částečná rehabilitace v roce 1993 rozšířena na další trestný čin. Takový postup je dle názoru Nejvyššího správního soudu nepřijatelný.

Byť ve skutkově odlišné věci (nicméně řešící problematiku odškodňovacích předpisů) a ve vztahu ke stížnosti pro porušení zákona, vyslovil již dříve Ústavní soud názor, podle kterého „je-li podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného (stěžovatele), nemůže pro něj vyvolat následky horší, než kdyby podána nebyla. … výsledkem vždy musí být nejen odstranění nezákonnosti v soudním řízení, ale též zlepšení jeho (občanova) právního postavení, a nikoliv jeho zhoršení.“ (podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. ). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že totéž pravidlo je na místě aplikovat i na projednávanou věc, neboť cílem návrhu prokurátora na zahájení přezkumného řízení podle oddílu třetího v daném případě bylo rovněž zlepšení právního postavení stěžovatele a situace, do kterých se oba stěžovatelé dostali, jsou proto srovnatelné (obdobné).

Na obranu žalované je nutno uvést, že stěžovatel ve své žádosti označil jako rehabilitační rozhodnutí, na jehož základě o příplatek žádá, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt 137/92, tedy to rozhodnutí, jímž byl rehabilitován za trestný čin podle § 198 b) trestního zákona (svou druhou částečnou rehabilitaci), a jeho námitky, že vlastně žádal o odškodnění za 18 měsíců věznění za trestný čin podle trestního zákona (první částečná rehabilitace) tudíž není opodstatněná. Jak žalovaná, tak i krajský soud však v době podání žádosti o příplatek podle disponovaly rovněž tímto posléze uvedeným rehabilitačním rozhodnutím, jakož i rozsudkem zdejšího soudu vydaným v souvislosti s přezkumem rozhodnutí žalované o nároku stěžovatele na jednorázovou částku podle Na základě shodného skutkového a (pokud jde o míru stěžovatelovy rehabilitace) i právního stavu jako v souzené věci bylo pak o nároku stěžovatele na jednorázovou peněžní částku rozhodnuto kladně v rozsahu 18 měsíců věznění za trestný čin podle trestního zákona.

Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že skutečnou délku věznění za trestné činy, za které byl stěžovatel rehabilitován, nelze v daném případě určit. Současně však podle jeho názoru není akceptovatelné, aby v důsledku rozšíření stěžovatelovy rehabilitace o další trestný čin zanikl jeho nárok za dobu věznění za jiný trestný čin, za který byl rehabilitován dříve a u nějž lze délku vykonaného trestu odnětí svobody přesně dovodit. Za této situace je podle názoru Nejvyššího správního soudu na místě přiznat stěžovateli nárok na příplatek k důchodu podle v rozsahu 18 měsíců věznění za trestný čin podle trestního zákona, a to přesto, že formálně byl podklad pro takové rozhodnutí zrušen v důsledku stěžovatelovy rehabilitace za trestný čin podle b) trestního zákona. Uvedeným postupem pak bude rovněž šetřeno zásady předvídatelnosti rozhodování veřejné správy, resp. legitimního očekávání jejího adresáta. Byla-li stěžovateli v minulosti přiznána jednorázová peněžní částka podle za určitou dobu věznění, je jistě žádoucí, aby mu byl přiznán rovněž nárok na příplatek podle za tutéž dobu, neboť podmínky obou nároků jsou koncipovány obdobně ( , ). K uvedenému rovněž srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, č. j. - 83, publ. pod č. 1440/2008 Sb. NSS, či ze dne 28. 6. 2007, č. j. - 44, www.nssoud.cz.

Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě trpí vadou podle Nejvyšší správní soud jej proto zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ). V novém rozhodnutí rozhodne rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. března 2008

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu