Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 69/2007 - 59

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. F. N., zastoupeného Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem Žižkova 463, Kladno, proti žalovanému: Česká republika - Finanční úřad ve Slaném, se sídlem Pod Horou 332, Slaný, o náhradu škody, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007, č. j. - 14,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007, č. j. - 14, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba o náhradu škody proti žalovanému. Škoda měla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím Finančního úřadu ve Slaném (dále jen „finanční úřad“), a to platebním výměrem ze dne 29. 3. 1999, č. j. 17043/99/031920/1121, kterým byla společnosti TEMPO Slaný, a. s., vyměřena daň z přidané hodnoty za měsíc leden 1999 ve výši 3 919 864 Kč, namísto přiznání nároku na odpočet ve výši 4 623 951 Kč.

Stěžovatel se obrátil na krajský soud podáním ze dne 9. 8. 2006, ve kterém uvedl, že zpochybňuje způsob vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO Slaný, a. s., za měsíc leden 1999 Finančním úřadem ve Slaném. Po výzvě k odstranění vad podání a ustanovení zástupce bylo podání upřesněno ve smyslu, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 14. 9. 1999 a dále o žalobu proti České republice, Finančnímu úřadu ve Slaném, o náhradu škody v celkové výši 8 543 815 Kč. Krajský soud žalobu na náhradu škody vyloučil k samostatnému řízení a následně ji usnesením ze dne 4. 1. 2007, č. j. - 14, odmítl s odkazem na věcnou nepříslušnost soudu ve správním soudnictví v dané věci. V odůvodnění tohoto usnesení odkázal stěžovatele na možnost podat žalobu o náhradu škody k okresnímu soudu podle , , v platném znění (dále jen „ “).

Stěžovatel s výrokem uvedeného usnesení krajského soudu nesouhlasil a napadl jej kasační stížností. Jeho nezákonnost spatřoval v odmítnutí žaloby dle , , v platném znění (dále jen „ “). Dle jeho názoru odmítnutí žaloby bránilo ustanovení , neboť žaloba v totožné věci ze dne 18. 11. 2003 byla již jednou odmítnuta usnesením Okresního soudu v Kladně (potvrzeno rozhodnutím o odvolání Krajským soudem v Praze) s odůvodněním, že věc má být rozhodnuta ve správním soudnictví. Krajský soud proto na základě uvedených skutečností neměl žalobu odmítat, nýbrž postupovat v souladu s a navrhnout senátu zřízenému podle zvláštního zákona ( , o rozhodování některých kompetenčních sporů), aby rozhodl kompetenční spor o věcnou příslušnost. Podáním ze dne 5. 4. 2007 zástupce stěžovatele upřesnil, že věc, ve které byla žaloba stěžovatele odmítnuta Okresním soudem v Kladně (dále jen „okresní soud“), byla vedena pod sp. zn. a navrhl doplnění spisové dokumentace o tento spis.

Dále stěžovatel napadl výrok o odměně advokáta, protože podle jeho názoru krajský soud nesprávně určil výši odměny.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s postupem krajského soudu, domnívá se, že pro postup dle nebyly splněny podmínky.

Nejvyšší správní soud si vyžádal zaslání zmíněného spisu okresního soudu a z jeho obsahu zjistil následující skutečnosti:

Stěžovatel u okresního soudu podal dne 19. 11. 2003 žalobu proti „nesprávnému stanovení daně Finančním úřadem ve Slaném a o náhradu škody, která mu v souladu se zákonem tímto postupem vznikla“. V textu žaloby napadal postup Finančního úřadu ve Slaném při vyměření daně z přidané hodnoty za leden 1999 společnosti TEMPO Slaný, a. s., a uváděl konkrétní skutečnosti týkající se daňového řízení, které považoval za nezákonné. V závěru žaloby konstatoval, že mu postupem finančního úřadu vznikla škoda, za kterou nese dle odpovědnost stát, ten je též povinen škodu nahradit. Okresní soud po posouzení obsahu žaloby usnesením ze dne 18. 4. 2006, č. j. -34, řízení zastavil s odůvodněním, že návrh směřuje proti rozhodnutí správce daně při vyměření daňové povinnosti vydanému v oblasti veřejné správy. Stěžovatele poučil o možnosti podat žalobu dle ke krajskému soudu. Stěžovatel proti usnesení podal odvolání, krajský soud však rozhodnutím ze dne 31. 5. 2006, č. j. - 40, napadené usnesení potvrdil a odvolání posoudil jako nedůvodné.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná. Stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v a e) , tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení , věty prvé, vázán, s výjimkou taxativně uvedeného výčtu skutečností uvedených v a odst. 3 , ke kterým přihlíží z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.

Stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje závěr krajského soudu, dle něhož má být jím uplatněný nárok na náhradu škody projednán v občanském soudním řízení. Pro úplnost je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 11. 5. 2005, č. j. - 8 (publikováno pod č. 651/2005 Sb. NSS), dále v usnesení ze dne 27. 2. 2003, č. j. - 7 (publikováno pod č. NSS), shodně se závěrem krajského soudu v napadeném rozhodnutí uvádí: „O nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, rozhodují soudy v občanském soudním řízení.“

Dle názoru stěžovatele však neměl být ustanovení aplikováno, krajský soud měl postupovat dle Toto ustanovení ukládá soudu, aby nepostupoval dle ustanovení (odmítnutí návrhu z důvodu, že o věci má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení), zastavil-li již dříve v téže věci soud v občanském soudním řízení pravomocně řízení proto, že věc má být vyřízena ve správním soudnictví. V takovém případě soud navrhne senátu, zřízenému podle zvláštního zákona ( , o rozhodování některých kompetenčních sporů), aby rozhodl kompetenční spor o věcnou příslušnost.

Podmínkou aplikace tohoto ustanovení je předchozí pravomocné zastavení řízení soudem v občanském soudním řízení v téže věci. Nejvyšší správní soud proto musel posoudit, zda v rozhodnutí okresního soudu ze dne 18. 4. 2006, č. j. - 34, bylo pravomocně rozhodnuto i o žalobě o náhradu škody proti České republice, Finančnímu úřadu ve Slaném. Z obsahu žaloby podané u okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. je zřejmé, že stěžovatel napadal postup žalovaného při vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO Slaný, a. s., za leden 1999, a v souvislosti s tím žádal též o náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem. Okresní soud v záhlaví usnesení ze dne 18. 4. 2006, č. j. - 34, vymezil předmět řízení jako „řízení o žalobě proti nesprávnému postupu žalované a o náhradu škody“, následným výrokem toto řízení zastavil. Je tedy nutno připustit, že okresní soud v občanském soudním řízení zastavil řízení ve věci nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným postupem správce daně při vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO Slaný, a. s., za období leden 1999. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil (usnesení ze dne 31. 5. 2006, č. j. - 40) a předmětné usnesení nabylo právní moci dne 14. 8. 2006. Stěžovatel byl v poučení odkázán na možnost podat žalobu dle ke krajskému soudu.

V dané věci je otázkou podrobného rozboru, zda krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. disponoval informací o předchozím zastavení řízení o totožném nároku stěžovatele na náhradu škody v občanskoprávním řízení. Tato skutečnost by byla ve věci podstatná tehdy, pokud by krajský soud v řízení ve správním soudnictví byl povinen aplikovat pouze v případě, kdy mu účastníkem řízení či jinou osobou (správním orgánem) bylo sděleno, že v téže věci došlo k zastavení v občanském soudním řízení s odkazem na příslušnost správního soudu. Dle výslovného znění ustanovení „se podle odstavce 2 nepostupuje, zastavil-li již dříve v téže věci soud v občanském soudním řízení pravomocně proto, že věc má být vyřízena ve správním soudnictví. V takovém případě soud navrhne senátu zřízenému podle zvláštního zákona ( , o rozhodování některých kompetenčních sporů), aby rozhodl kompetenční spor o věcnou příslušnost“.

Při výkladu tohoto ustanovení je nutno vycházet z podstaty kompetenčních sporů a účelu jejich vyvolání. Dle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, je kompetenčním sporem spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí (kladný, pozitivní kompetenční spor). Kompetenčním sporem je též spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků (záporný, negativní kompetenční spor). Stranami kladného nebo záporného kompetenčního sporu jsou buď soudy na straně jedné a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy na straně druhé, nebo soudy v občanském soudním řízení na straně jedné a soudy ve správním soudnictví na straně druhé. Řízení o kompetenčním sporu lze zahájit zásadně na návrh. Navrhovatelem je ten, kdo vznik kompetenčního sporu zjistí a dospěje k závěru, že je nutno jej vyřešit. přiznává aktivní legitimaci soudu, správnímu orgánu a dále též účastníku konkrétního řízení. Zatímco soudy a správní orgány byly aktivně legitimovány vyvolat kompetenční spor již v minulosti, aktivní legitimace účastníka řízení, tedy osoby, o jejíž subjektivní práva a povinnosti v řízení jde, byla nově stanovena až

V daném případě lze tedy konstatovat, že pokud stěžovatel dospěl k závěru, že zde vznikl kompetenční spor dle , tj. mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, měl jednak možnost sám podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, nebo se mohl domáhat zrušení rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví s tím, že návrh na zahájení řízení byl povinen podat tento soud. Stěžovatel zvolil druhou z uvedených možností a v kasační stížnosti prokázal Nejvyššímu správnímu soudu existenci pravomocného rozhodnutí okresního soudu vydaného v občanském soudním řízení a následující pravomocné rozhodnutí krajského soudu vydané ve správním soudnictví, obě o téže věci, tj. o nároku stěžovatele na náhradu škody. Bez ohledu na skutečnost, zda správní soud rozhodující druhý v pořadí o téže věci o předchozím rozhodnutí okresního soudu věděl, je nutno přihlédnout k povaze sporu, tj. sporu o pravomoc, přičemž otázku pravomoci je soud povinen prioritně a z úřední povinnosti vyřešit v jakémkoliv řízení a v každé jeho fázi. Poukáže-li tedy účastník v kasační stížnosti na popření pravomoci soudů a vznik kompetenčního sporu, je povinností soudů se s touto otázkou vypořádat a jednoznačně určit soud, který je věcně příslušný spor projednat, nikoli ponechávat vyřešení pravomoci na iniciativě účastníka, přestože by byl k vyvolání sporu též aktivně legitimován. Ustanovení výslovně stanoví povinnost správního soudu neodmítat návrh pro jeho občanskoprávní povahu, ale zahájit řízení o kompetenčním sporu vždy, zastavil-li soud pravomocně řízení v téže věci v občanském soudním řízení s tím, že věc má být vyřízena ve správním soudnictví. Povinnost soudu postupovat dle není vázána na sdělení uvedené skutečnosti účastníkem, tento výklad je v souladu se zásadou, dle níž soud zkoumá věcnou příslušnost kdykoli za řízení.

V dané věci je sporné, zda stěžovatel v řízení před krajským soudem poskytl soudu informaci o předchozím rozhodnutí okresního soudu v téže věci v takové podobě, aby k ní byl povinen přihlédnout. Stěžovatel se pouze v prvotním návrhu ze dne 9. 8. 2006 zmínil, že existuje rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, č. j. - 40, které se týká vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO Slaný, a. s. Toto tvrzení však ve vztahu k nároku na náhradu škody nijak nespecifikoval, a to ani poté, kdy mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů, který byl soudem upozorněn na nedostatečnost původního návrhu. V doplnění žaloby zástupce rozdělil původní petit na návrh na přezkum rozhodnutí finančního ředitelství o vyměření daně z přidané hodnoty a na nárok na náhradu škody dle ; v souvislosti s tím bylo řízení o nároku na náhradu škody vyloučeno k samostatnému projednání. Je proto otázkou, zda zmíněný odkaz na předchozí rozhodnutí krajského soudu v jiném řízení lze chápat jako informaci o vzniku kompetenčního sporu ve věci nároku na náhradu škody. Je však třeba konstatovat, že vzhledem k výše konstatované povinnosti soudu zkoumat věcnou příslušnost kdykoli za řízení z úřední povinnosti, a tedy objektivní povinnosti postupovat dle v případě splnění zde stanovených podmínek i bez návrhu účastníka řízení, není obsah a forma žalobního návrhu v tomto smyslu rozhodující.

Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud postupoval při vydání napadeného usnesení v rozporu s ustanovením , které je povinen aplikovat z úřední povinnosti vždy, kdy jsou k tomu splněny zákonné podmínky, a to i bez návrhu účastníka řízení. Napadené usnesení krajského soudu bylo proto v souladu s zrušeno a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je povinen navrhnout senátu zřízenému dle zvláštního zákona, aby rozhodl kompetenční spor o věcnou příslušnost.

Námitka stěžovatele napadající správnost výroku o odměně zástupce je nepřípustná dle , protože toto ustanovení nepřipouští přezkum rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud již opakovaně vyslovil závěr, dle něhož: „Rozhodnutím o nákladech řízení je nutno rozumět nejen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ale i rozhodnutí o placení nákladů řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení ve smyslu ustanovení je tedy i rozhodnutí o povinnosti zaplatit ustanovenému zástupci jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování účastníka řízení.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. - 41, zveřejněno pod č. 644/2005 Sb. NSS).

V dalším řízení krajský soud v souladu s rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, které tvoří odměna ustanoveného zástupce specifikovaná v podání Mgr. Gabriela Šípa ze dne 5. 4. 2007 (č. l. 50 - 51 soudního spisu).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

Mgr. Daniela Zemanová

předsedkyně senátu