Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Afs 5/2007 - 63

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce společnosti OrBit spol. s r. o., se sídlem Nový Jičín, Hoblíkova 18 a 20, proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2005, č. j. 2 R 43/05-Hr, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2006, č. j. – 34,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný jako stěžovatel včasnou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2005, č. j. 2 R 43/05-Hr.

Uvedeným rozhodnutím žalovaného byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno předchozí rozhodnutí vydané v prvním stupni správního řízení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže č. j. VZ/S77/05-153/2556/05-Va ze dne 13. 6. 2005, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadání veřejné zakázky „Podpora terminálu Citrix – Citrus Subscription Advantage“, neboť nebylo shledáno porušení zákona.

Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti:

Zadavatel (Česká republika, Ministerstvo obrany, Tychonova 1, Praha 6) ve výzvě k jednání č. j. 04/738-8-5888 ze dne 18. 3. 2005 (bod VI. písm. D/) požadoval oprávnění k podnikání, a to textem odpovídajícím , o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), tedy „prokázáním oprávnění k podnikání, včetně předložení výpisu z obchodního rejstříku či jiné evidence ne starší než 90 dnů …“ Šlo o výzvu k jednání v rámci veřejné zakázky „Podpora terminálu Citrus – Citrus Subscription Advantage“, která byla zadávána v jednacím řízení bez uveřejnění podle Zadavatelem oslovení uchazeči podali nabídky, přitom ohledně žalobcovy nabídky zadavatel dospěl k závěru, že žalobce požadavek podle bodu VI. písm. D) výzvy k jednání nesplnil, neboť ve své nabídce nepředložil oprávnění k podnikání, ale pouze výpis ze živnostenského rejstříku. Z tohoto důvodu byl žalobce vyloučen z jednání, proti rozhodnutí zadavatele brojil nejprve námitkami a následně návrhem ke správnímu orgánu I. stupně.

Správní orgán I. stupně své rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu, že nebylo shledáno porušení zákona, odůvodnil tím, že žalobcem předložený výpis ze živnostenského rejstříku má sice vypovídací hodnotu o podnikání určitého subjektu a obsahuje údaje obdobné či shodné s údaji uvedenými na průkazu živnostenského oprávnění, avšak tato písemnost nemá charakter veřejnéy a jejím předložením tedy nemůže být nahrazeno prokázání oprávnění k podnikání.

Žalovaný v rozhodnutí o rozkladu uvedl, že navrhovatelem předložený výpis z živnostenského rejstříku, pořízený dle ustanovení , o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), nejen, že nebyl prohlášen za veřejnouu ve smyslu ustanovení , a tedy není veřejnouu, ale není ani způsobilý prokázat živnostenské oprávnění, neboť ustanovení a 4 mezi průkazy živnostenského oprávnění předmětný výpis nevyjmenovává. Vzhledem ke kogentnímu charakteru citovaného ustanovení pak nelze přijmout navrhovatelem proklamovanou „volnost ve volbě prostředků“ při prokazování živnostenského oprávnění k podnikání, ale znovu je potřeba zdůraznit, že navrhovatel byl v tomto případě povinen postupovat v souladu s živnostenským zákonem a požadavek zadavatele na prokázání oprávnění k podnikání splnit předložením živnostenského listu (či jeho úředně ověřené kopie), a nebo osvědčení dle ustanovení .

Žalovaný vzhledem k výše uvedenému shledal, že zadavatel postupoval v souladu se zákonem, pokud navrhovatele vyloučil z jednání pro nesplnění požadavků zadavatele a s výrokem napadeného rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který v postupu zadavatele neshledal porušení zákona a správní řízení zastavil, se v plné míře ztotožnil.

Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu a v soudním řízení krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2005, č. j. 2 R 43/05-Hr zrušil.

V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že spor je toliko o to, zda forma prokázání oprávnění, kterou zvolil žalobce, odpovídá dikci ustanovení , neboť ve výzvě zadavatele se žalobci žádné konkretizace způsobu prokázání oprávnění k podnikání nad rámec podmínek uvedených v ustanovení nedostalo.

Krajský soud v přezkoumávaném rozhodnutí dále uvedl, že zadavatel, správní orgán I. stupně ani žalovaný nezpochybnili, že by žalobce příslušným oprávněním k podnikání disponoval. Zpochybnili toliko formu, jíž žalobce oprávnění k podnikání prokazoval. Trvání na předložení živnostenského listu nebo koncesníy za situace, kdy je (kromě obligatorního výpisu z obchodního rejstříku) předkládán výpis ze živnostenského rejstříku, aniž by vyvstaly jakékoli pochybnosti o splnění podmínky oprávnění k podnikání, však nemá oporu v zákoně. Nepoužije-li se přitom v dané části ani jiný zákon (in concreto: zákon o živnostenském podnikání), jak soud shora podal, není zákonného důvodu trvat na předložení živnostenského listu či koncesníy.

Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný sice použil správný právní předpis (zákon), v jeho rámci správnou právní normu, jež v úvahu hypoteticky přicházela /normu obsaženou v /, avšak vyložil ji nesprávným způsobem a to způsobilo nezákonnost jeho rozhodnutí.

Žalovaný jako stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu včas podanou kasační stížností z důvodu dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) a tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

Stěžovatel napadá nesprávnou právní argumentaci krajského soudu, když v kasační stížnosti uvádí, že soudem předpokládaná vyšetřovací činnost zadavatele či stěžovatele je v praxi nerealizovatelná a je proto v právním řádu nahrazena mimo jiné institutem veřejnéy jakožtoy vydávané soudy ČR či jinými státními orgány, o jejímž obsahu platí presumpce správnosti.

Pro prokazování oprávnění k podnikání podle (živnostenské oprávnění) dle stěžovatele stanovil zákonodárce formu veřejnéy (živnostenský list, koncesníu či osvědčení), a proto pouze těmito listinami je možno prokazované skutečnosti postavit zadavateli najisto a není třeba o její správnosti pochybovat. Výpisu podle presumpce správnosti nesvědčí, neboť se o veřejnouu nejedná, přičemž stěžovateli nepřísluší posuzovat, proč zákonodárce neoznačil výpis jako veřejnouu, avšak pokud tak učinil, jednoznačně tím deklaroval rozdílnou míru věrohodnosti údajů v něm obsažených oproti výše odkazovaným veřejným listinám. Existence či neexistence subjektivních pochybností zadavatele či stěžovatele o správnosti údajů ve výpise uvedených je pak v této souvislosti zcela bezpředmětná a nelze z ní vycházet při hodnocení správnosti a zákonnosti postupu žalobce, respektive zadavatele.

Stěžovatel nesouhlasí ani s právním závěrem krajského soudu, že prokazování oprávnění k podnikání podle se děje mimo režim , neboť v zákoně není uveden žádný přímý odkaz a a 3 definuje „průkaz živnostenského zákona“ a nikoliv „průkaz oprávnění k podnikání“.

Dle stěžovatele je živnostenské podnikání zvláštní forma podnikání obecně a podnikatelé, jejichž předmět činnosti spadá do působnosti , jsou povinni strpět vyšší míru regulace ze strany státu. Podnikatelé, kteří podnikají v působnosti , nemohou být z působnosti tohoto zákona za žádných okolností vyňati a ve všech věcech, které se týkají jejich živnostenského podnikání, jsou vždy povinni postupovat v souladu s tímto zákonem. Živnostenský zákon se použije vždy a přímo a není třeba žádného zvláštního odkazu v jiné právní normě. Nelze proto v této souvislosti ani klást za vinu zadavateli, že nepoučil uchazeče o způsobu prokazování oprávnění k podnikání v případě živností, neboť ustanovení , tedy i tohoto zákona, jsou pro osoby provozující živnost bez dalšího závazné.

Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení a 3 ), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Svou námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení stěžovatel opírá o argumentaci, že výpis z živnostenského rejstříku není veřejnouu a dále stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěru krajského soudu, že prokazování oprávnění k podnikání podle se děje mimo režim , neboť v zákoně není uveden přímý odkaz a ustanovení a 3 definuje „průkaz živnostenského oprávnění“ a nikoliv „průkaz oprávnění k podnikání“.

Ustanovení uvádí, že splněním kvalifikace se rozumí prokázání oprávnění k podnikání, včetně předložení výpisu z obchodního rejstříku či jiné evidence ne starší než 90 dnů, má-li v ní být uchazeč nebo zájemce zapsán podle zvláštních právních předpisů, oprávnění k podnikání může uchazeč nebo zájemce doložit ve stejnopise nebo v úředně ověřené kopii.

Dle ustanovení je průkazem živnostenského oprávnění:

a) živnostenský list osvědčující splnění podmínek stanovených tímto zákonem pro provozování živností ohlašovacích s údaji podle živnostenského rejstříku, do vydání živnostenského listu stejnopis ohlášení s prokázaným doručením příslušnému živnostenskému úřadu,

b) koncesní s údaji podle živnostenského rejstříku : do jejího vydání pravomocné rozhodnutí, jímž byla udělena koncese.

Odstavec 4 stejného ustanovení upravuje, že průkaz živnostenského oprávnění lze nahradit i osvědčením, které podnikateli vydá na jeho žádost živnostenský úřad.

Dle ustanovení lze na požádání z veřejné části rejstříku vydat úřední opis, výpis nebo potvrzení o určitém zápisu, popřípadě potvrzení o tom, že v rejstříku určitý zápis není. Z neveřejné části rejstříku tak lze učinit, osvědčí-li žadatel právní zájem.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou formy jíž žalobce oprávnění k podnikání prokazoval, a kterou žalovaný (stejně jako zadavatel i správní orgán I. stupně) zpochybnil.

K hlavní argumentaci stěžovatele, že výpis z živnostenského rejstříku není veřejnouu, soud zjistil následující :

Veřejná je v českém právním řádu definována v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů a také v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů.

ve svém ustanovení uvádí, že „Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož iy, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, kterýu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“

obsahuje definici ve svém ustanovení a za veřejnéy jsou ve správním řízení považoványy vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož iy, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné. Tytoy potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, kterýu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

Zásadní rozdíl meziu veřejnou a soukromou spočívá v důkazní síle veřejnéy. U veřejných listin se uplatňuje vyvratitelná právní domněnka jejich pravosti a správnosti. Při činnosti státních a jiných veřejných orgánů se tedy vychází z předpokladu správnosti těchto listin až do okamžiku, než je prokázán opak. Nedokazuje se tedy jejich správnost, ale naopak jejich nesprávnost.

Z formulace definice veřejnéy v i ve je patrné, že ne všechnyy vydané v rámci činnosti státních orgánů je možno považovat zay veřejné. by měla splňovat určité minimální formální a materiální předpoklady pro to, aby mohla být považována za veřejnou. O materiální stránce veřejnéy hovoří sám zákon, že se jedná o nařízení nebo prohlášení orgánu, kterýu vydal.

Formální požadavek, a tedy podobuy zákon výslovně nezmiňuje. by měla splňovat předpoklady jednotlivých zákonů kladené na formální stránku příslušné veřejnéy, měla by z ní být patrna její autenticita ( tzn. měla by být opatřena razítkem příslušného orgánu a podpisem osoby oprávněné jménem tohoto orgánu jednat ).

Všechny orgány musí při vydání veřejnéy jednat v rámci své pravomoci stanovené právními předpisy a při plnění jejich administrativně právní funkce.

může získat veřejný charakter nejen díky orgánu, který ji vydal, ale také díky tomu, že je za veřejnou prohlášena zvláštním předpisem, respektive zákonem.

Za veřejnouu jsou zvláštním zákonem prohlášeny kromě živnostenského listu a koncesníy, např. i výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu. Uvedenéy jsou vydávány přímo státními orgány v rámci jejich pravomoci, výslovné prohlášení veřejného charakteru těchto listin se může zdát nadbytečné na rozdíl od listin, které právní předpis prohlašuje za veřejné, aniž by byly vydány státním orgánem (např. notářské zápisy a jejich stejnopisy).

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výpis z živnostenského rejstříku dle ustanovení je veřejnouu, neboť jde ou vydanou zákonem stanoveným orgánem v rámci své pravomoci a při plnění své administrativně právní funkce, osvědčující či potvrzující určité skutečnosti a je vydána ve formě, kdy je z ní patrna její autenticita (je opatřena razítkem příslušného orgánu a podpisem osoby oprávněné jménem tohoto orgánu jednat).

Z tohoto důvodu se při posuzování první otázky Nejvyšší správní soud neztotožnil s argumentací stěžovatele, že výpisu z živnostenského rejstříku nesvědčí presumpce správnosti, neboť není veřejnouu.

Stěžovatel dále napadá závěr krajského soudu, že prokazování oprávnění k podnikání podle se děje mimo režim , neboť v zákoně není uveden přímý odkaz a a 3 definuje „průkaz živnostenského zákona“ a nikoliv „průkaz oprávnění k podnikání“ a tvrdí, že žalobce byl při prokazování oprávnění k podnikání povinen postupovat v souladu s živnostenským zákonem a požadavek zadavatele splnit předložením živnostenského listu (či jeho úředně ověřené kopie), a nebo osvědčení dle ustanovení , neboť dle stěžovatele pouze tyto doklady označuje živnostenský zákon za způsobilé prokázat existenci živnostenského oprávnění jako zvláštní formy oprávnění k podnikání.

Stěžovatel má za to, že jeho závěrům svědčí i jazykový výklad , podle kterého je nutné oprávnění k podnikání „prokázat“, a tedy je zde jednoznačný lingvistický odkaz mimo jiné i na a 4 , který definuje „průkazy“ živnostenského oprávnění. Oprávnění k podnikání nemůže být předmětem pouhého „dokazování“ jakoukolivu, která pro zadavatele postaví materiálně na jisto“, že údaje v ní uvedené jsou správné a pravdivé, nýbrž je předmětem „prokazování“, které je nutno v této souvislosti chápat jako „terminus technicus“.

K posuzované otázce krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl:

Pokud jde o otázku, zda je lege skripta předepsána konkrétní forma, jak prokázat oprávnění k podnikání, pak soud především nepokládá za zákonnou aplikaci a neztotožňuje se tak s podstatou hmotněprávní argumentace žalovaného, resp. správního orgánu I. stupně žalovaným převzatou. Jednak ustanovení a 3 definují „průkaz živnostenského oprávnění“ (jde o oprávnění provozovat živnost), nikoli „průkaz oprávnění k podnikání“ ve smyslu zákona, neboť posléze uvedený pojem je nepochybně pojmem širším. Zahrnuje totiž pro účely prokázání kvalifikace i prokázání jiného oprávnění než provozovat živnost. Kromě toho ze zákona ani ze nevyplývá žádné pravidlo jež by nasvědčovalo tomu, že by způsob prokázání oprávnění k podnikání podle specifikovaný v živnostenském zákoně měl být využit i mimo režim , tj. v zadávacím řízení uskutečněném v režimu zákona. Nadto živnostenský zákon v ani v jiném ustanovení výslovně neomezuje jiné způsoby prokázání oprávnění k podnikání podle na případy, jež přesahují působnost .

Není-li konkrétní forma způsobu prokázání oprávnění k podnikání předepsána v § 30 odst. 2 písm. c) ani v jiném ustanovení zákona, pak je předně na samotném zadavateli, aby za podmínek podávaných z § 30 odst. 3 zákona, zejména s ohledem na věcný charakter veřejné zakázky konkretizoval doklady, jejichž předložením bude požadavek na prokázání oprávnění k podnikání splněn. Nespecifikuje-li tyto doklady ani zadavatel, pak platí, že podmínku prokázání oprávnění k podnikání je třeba ze strany dodavatel splnit vždy (i když dodavatel v obchodním rejstříku zapsán není), a to v zásadě jakýmkoliv způsobem stavícím pro zadavatele najisto, že příslušný dodavatel oprávněním k podnikání nezbytným pro uskutečnění zadavatelem poptávaného plnění disponuje. Nejčastějším (a z pohledu průkazní způsobilosti vždy nejjistějším) v úvahu přicházejícím způsobem prokázání oprávnění k podnikání v žalobcově situaci může být sice předložení výpisu z obchodního rejstříku v kombinaci s dokladem o oprávnění k podnikání podle , tato kombinace však není nezbytná, nadto nejsou a priori vyloučeny ani jiné způsoby mající z pohledu zadavatele objektivně obdobnou materiální průkazní hodnotu jako doklad o oprávnění k podnikání podle .

Ze shora uvedeného vyplývá, že podniká-li příslušný dodavatel v režimu , je-li do živnostenského rejstříku zapsána toliko osoba disponující oprávněním k podnikání podle , obsahuje-li výpis ze živnostenského rejstříku údaje způsobilé prokázat oprávnění dodavatele ke konkrétní podnikatelské činnosti (a sice v části, v níž je rejstřík podle veřejným seznamem), nespecifikoval-li zadavatel ve výzvě k jednání, jež tu má materiálně povahu oznámení zadávacího řízení podle zákona, konkrétní způsob prokázání oprávnění k podnikání, a není-li zvláštního důvodu k pochybnostem o aktuálnosti údajů obsažených ve výpisu ze živnostenského rejstříku (takové pochybnosti zadavatel, správní orgán I. stupně ani žalovaný nevyjádřili), pak konstrukce podávaná z zákona s přihlédnutím k významu prokázání oprávnění podnikání v zadávacím řízení, jak byl shora soudem vyložen, nevylučuje prokázání oprávnění k podnikání samotným výpisem ze živnostenského rejstříku. Zákon je tu třeba v této otázce (už při tak administrativně komplikované zadávací proceduře) interpretovat především funkčně, nikoliv formalisticky s dovozováním pro účastníky zadávacích řízení těch nejkomplikovanějších postupů.

Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevycházel ze závěru, že prokazování oprávnění k podnikání podle ustanovení se děje mimo režim , jak tvrdí stěžovatel, ale pouze konstatoval, že „…Kromě toho ze zákona ani ze nevyplývá žádné pravidlo jež by nasvědčovalo tomu, že by způsob prokázání oprávnění k podnikání podle specifikovaný v živnostenském zákoně měl být využit i mimo režim , tj. v zadávacím řízení uskutečněném v režimu zákona. Nadto živnostenský zákon v ani v jiném ustanovení výslovně neomezuje jiné způsoby prokázání oprávnění k podnikání podle na případy, jež přesahují působnost .“

Závěr krajského soudu, že „…, obsahuje-li výpis ze živnostenského rejstříku údaje způsobilé prokázat oprávnění dodavatele ke konkrétní podnikatelské činnosti …, pak konstrukce podávaná z § 30 odst. 2 písm. c) zákona s přihlédnutím k významu prokázání oprávnění podnikání v zadávacím řízení, …, nevylučuje prokázání oprávnění k podnikání samotným výpisem ze živnostenského rejstříku.“, tak není v rozporu s argumentací stěžovatele, že podnikatelé, kteří podnikají v působnosti nejsou z působnosti tohoto zákona vyňati a ve věcech týkajících se živnostenského podnikání postupují v souladu se živnostenským zákonem.

S ohledem na již výše učiněný závěr, že výpis z živnostenského rejstříku dle ustanovení je veřejnouu, které svědčí předpoklad pravosti a správnosti, Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani argumentaci stěžovatele jazykovým výkladem ustanovení

Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že požadavky na splnění kvalifikace podle odst. 2 ust. měl zadavatel podle odst. 3 téhož ustanovení včetně dokladů požadovaných k jejich prokázání uvést v oznámení zadávacího řízení.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že v dané věci neshledal stěžovatelem tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí tak dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (, ) a Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy důvodně vynaložené náklady řízení žalobce, neboť žalobce nepodal ani vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a náklady neúčtoval, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2008

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu