Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 As 22/2007 - 114

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: L. K., zastoupený Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 17, 110 00, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor agend řidičů, se sídlem nábřeží L. Svobody 12, 110 15 Praha 1, o kasační stížnosti žalobce ze dne 14. 2. 2007 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, č. j. – 84,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, č. j. – 84 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 5. 12. 2006, č. j. - 84, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, odbor agend řidičů, č. j. 111/2003-160-SPR/3 ze dne 11. 12. 2003, kterým bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních agend ze dne 1. 10. 2003, č. j. MHMP 101297/2003 bar/Ba.

Stěžovatel v úvodu své kasační stížnosti namítá, že na rozsudku, který byl doručen jeho zástupkyni v písemném vyhotovení, nebyl otisk kulatého úředního razítka ani podpis osoby odpovědné za správnost vyhotovení. Dále, dle stěžovatele, závěr soudu, že správní řízení proběhlo v souladu se a správní orgán skutkový stav zjistil postačujícím způsobem, neodpovídá skutečnosti, neboť se soud nevypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě. Zde namítal stěžovatel zejména vady správního řízení spočívající v tom, že věc byla projednána v jeho nepřítomnosti, přitom stěžovatel zaslal správnímu orgánu řádnou omluvu s důvody potvrzenými lékařem; navržené důkazní materiály přešel soud bez povšimnutí úplně. Obdobně se dle stěžovatele soud nevypořádal s námitkou nedostatečného odůvodnění výše uložené sankce a zásadního omylu se dopustil i při posuzování věcné (ne)příslušnosti správního orgánu, který ve věci rozhodoval. Stěžovatel na podporu svých argumentů stran nezákonnosti vedeného správního řízení, v němž mu byla odepřena účast, uvádí judikaturu Ústavního soudu, rovněž tak činí i ve vztahu k opomenutým důkazům, resp. důkazům, které neprovedl městský soud.

Stěžovatel namítá, že městský soud se dopustil zásadního pochybení, odkazuje-li v odůvodnění na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. – 56, a z něj dovozuje, že i v jeho věci je dána věcná příslušnost k projednání Magistrátu hl. m. Prahy. Ve věci stěžovatele se však nejednalo o přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle , ale o přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi dle cit. zákona. Stěžovatel tvrdí, že ve věci, která je předmětem tohoto řízení, je dána věcná příslušnost úřadu městské části podle Statutu hl. m. Prahy, v odvolacím řízení potom Magistrátu hl. m. Prahy. Pokud však by stěžovatel připustil, že v I. stupni rozhodoval o věci Magistrát hl. města Prahy, potom ve II. stupni mělo rozhodovat Ministerstvo zdravotnictví, nikoli Ministerstvo dopravy.

Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 30. 3. 2007 uvádí, že setrvává na svém názoru potvrzeném městským soudem, že řízení o přestupku stěžovatele proběhlo před správními orgány obou stupňů v souladu s platnými právními předpisy a bylo v něm na základě spolehlivě zjištěného stavu věci a bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku. V dalším odkázal žalovaný na své vyjádření k žalobě. Navrhuje, aby nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského soudu v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti dle ustanovení , b) a d) , (dále jen ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 1. 10. 2003, č. j. MHMP 101297/2003 bar/Ba byla stěžovateli uložena podle ustanovení , o přestupcích, ve znění platném v době projednání přestupku (dále jen zákon o přestupcích) pokuta 10 000 Kč, a sankce zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců; současně mu bylo uloženo uhradit Magistrátu hl. m. Prahy náhradu nákladů řízení v částce 500 Kč. Stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání přestupku naplněním skutkové podstaty přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle ustanovení přestupkového zákona, a to tím, že se odmítl podrobit dechové zkoušce.

Městský soud v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2006, č. j. - 74, kterým bylo rozhodnutí městského soudu v téže věci zrušeno, nařídil ve věci ústní jednání a ve věci rozhodl. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. – 84, městský soud žalobu opětovně zamítl. Proti jeho rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost.

Stěžovatel má nyní za to, že výše uvedené právní otázky byly soudem posouzeny nesprávně a toto nesprávné posouzení vede k nezákonnosti rozsudku. Dle ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že spojka „nebo“ mezi jednotlivými alternativami znamená, že postačuje naplnění kterékoliv z těchto tří hypotéz právní normy pro to, aby správní orgán navzdory nepřítomnosti byl povinen věc projednat v přítomnosti obviněného. Stěžovatel uvádí, že se k ústnímu jednání již omluvil v den jednání, kdy informoval správní orgán dopisem a požádal o jeho odeslání svoji družku.

K tomu uvádí, že ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost, aby písemné podání odevzdané k poštovní přepravě a určené správnímu orgánu, bylo podáno doporučeně, když nepochybně může být podáno i jen jako obyčejná listovní zásilka. Stěžovatel navrhoval k prokázání skutečnosti odeslání omluvného dopisu výslech své družky. Ani správní orgán ani městský soud navržený důkaz výslechem svědka neučinily, dle stěžovatele jej bez povšimnutí přešly a nezdůvodnily, proč jej neprovedly.

Nejvyšší správní soud se předně musel zabývat námitkou stěžovatele, jejíž vyřešení je pro další řízení zásadní, a to, zda ve věci rozhodoval orgán k tomu příslušný, resp. zda vydané správní rozhodnutí je stiženo stěžovatelem namítanou nicotností.

Městský soud dospěl k závěru, že námitka stěžovatele v této otázce není důvodná, když konstatoval, že z aktuálního znění Statutu hl. m. Prahy nevyplývá, že by orgánům městských částí byla působnost v tomto směru svěřena. Závěry, k nimž městský soud dospěl, shledal Nejvyšší správní soud nesprávnými.

Skutkově podobnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval např. již v rozsudku ze dne 21. 12. 2006, č. j. (příst. www.nssoud.cz); od závěrů zde učiněných nemá důvod senát nyní ve věci jednající se odchýlit.

Z , o správním řízení, účinném v době vedeného správního řízení v roce 2003 vyplývá, že řízení vede věcně a místně příslušný správní orgán. Věcnou příslušnost tedy určuje orgán, který má v dané věci z hlediska hmotněprávních kategorií působnost (nebo-li jde o vztahy, v nichž je povolán plnit své úkoly) a pravomoc (nebo-li jde o oprávnění vydávat v dané věci individuální správní akty). Podle jsou k řízení věcně příslušné správní orgány, které určuje zvláštní zákon. Protože v dané věci jde o přestupkové řízení, Nejvyšší správní soud se musel především zabývat tím, které zvláštní zákony věcnou příslušnost určují.

Magistrát hlavního města Prahy dovozoval svou věcnou příslušnost k řízení o přestupku, jak vyplývá z jeho rozhodnutí ze dne 1. 10. 2003, č. j. MHMP 101297/2003 bar/Ba, z ustanovení , o hlavním městě Praze, ve spojení s , podle nichž přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemích komunikacích, podle zvláštního právního předpisu, projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností.

Pro posouzení toho, který orgán je věcně příslušný k projednání přestupku, je rozhodující, jak bylo jednání porušující nebo ohrožující zájem společnosti (§ 2 zákona o přestupcích) správním orgánem označeno. V daném případě jak žalovaný, tak i správní orgán I. stupně, kvalifikoval deliktní jednání jako přestupek podle § 30 odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o přestupcích, které spadá do kategorie „přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi“. Pro posouzení věci je rovněž podstatný § 53 odst. 2 zákona o přestupcích, podle kterého obecní úřady s rozšířenou působností projednávají přestupky ve věcech, které spravují, a ostatní přestupky, pokud k jejich projednání nejsou příslušné jiné správní orgány. Jedná se o generální klausuli pro určení věcné příslušnosti k projednávání přestupků.

Podle ust. tehdy účinného , o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomániemi, ochranu na tomto úseku řídí obce a kraje v samostatné působnosti (srovn. , o hlavním městě Praze). Stejná působnost je založena též , o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, kterým byl zrušen

Zvláštní ustanovení ve vztahu k určení věcné příslušnosti Magistrátu hlavního města Prahy představuje § 53 odst. 4 písm. b) zákona o přestupcích, podle kterého v hlavním městě Praze náleží působnost podle odst. 2 úřadům městských částí vymezeným Statutem hlavního města Prahy. Toto ustanovení se vztahuje k § 32 odst. 1, 2 zákona o hlavním městě Praze, podle něhož lze orgánům městských částí v mezích zákona svěřit Statutem přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem nebo orgánům obcí s rozšířenou působností. Zákonné meze pro toto svěření přenesené působnosti pak v konkrétním případě představuje § 53 odst. 4 písm. b) zákona o přestupcích. Z uvedeného tedy vyplývá, že v případě, že je Statutem hlavního města Prahy svěřena tato působnost vymezeným úřadům městských částí, pak ji v hlavním městě Praze namísto magistrátu vykonávají právě tyto úřady vymezených městských částí.

Statut hlavního města Prahy byl vydán obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. HMP dne 21. 12. 2000. Tato vyhláška v stanoví, že do přenesené působnosti všech městských částí nad rozsah zákona se svěřují záležitosti uvedené v příloze č. 3 vyhlášky. V vyhlášky jsou vymezeny ty městské části, do jejichž přenesené působnosti se svěřují nad rozsah zákona záležitosti uvedené v příloze č. 4 v části A. Podle tehdejší pol. č. 53 (ve znění vyhl. č. HMP; nyní pol. č. 17) se do této působnosti svěřuje i projednávání přestupků dle , pokud k jejich projednávání nejsou příslušné jiné správní orgány ve smyslu zákona o přestupcích. V hlavním městě Praze proto vykonávají od 1. 1. 2003, kdy nabyla účinnosti HMP, působnost podle zákona o přestupcích vymezené úřady městských částí. V dané věci bylo stěžovatelovo deliktní jednání učiněno na území městské části Praha 2, která je uvedena v Statutu hlavního města Prahy; dopadá na ni zmocnění obsažené v příloze č. 4, části A.

Jelikož správní orgány ve shora uvedených rozhodnutích uvedly, že projednávaly přestupek podle § 30 odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o přestupcích, nikoli přestupek dle § 22 cit. zákona, Nejvyšší správní soud zkoumal, zda je v případě tohoto přestupku dána příslušnost dle § 53 odst. 2, resp. § 53 odst. 4 písm. b) zákona o přestupcích.

Ochrana před alkoholismem a jinými toxikomaniemi nebyla dle a násl. , o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, tehdy účinným, svěřena obecním úřadům obcí s rozšířenou působností. V souvislosti s touto úpravou a s citovaným textem zákona o přestupcích a shora uvedeným ustanovením Statutu hl. m. Prahy si Nejvyšší správní soud položil otázku, zda k projednání tohoto přestupku jsou příslušné jiné správní orgány, než úřady městských částí hlavního města Prahy. Zákon o provozu na pozemních komunikacích přiznává jiným správním orgánům věcnou příslušnost jen k projednání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (viz ).

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě ze zvláštních ustanovení zákona o přestupcích ani ze zvláštních předpisů nevyplývá zvláštní věcná příslušnost jiného správního orgánu. Věcná příslušnost k projednání přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi v hlavním městě Praze je tedy založena ustanovením § 53 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 53 odst. 2 zákona o přestupcích a výše uvedenými ustanoveními Statutu hlavního města Prahy a jeho přílohy č. 4 část A.

Není tedy opodstatněné tvrzení městského soudu, že ze Statutu hlavního města Prahy nevyplývá, že by městským částem byla svěřena působnost v projednávané věci. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který městský soud učinil, je zcela nepřípadný, neboť v předmětné věci se jednalo o případ skutkově odlišný.

Věcná příslušnost správního orgánu je příslušností k aplikaci určité právní normy. Z tohoto důvodu je pro toto posouzení v daném případě významné pouze zjištění, zda je žalovaný příslušný k aplikaci § 30 odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o přestupcích. Irelevantní je naopak z tohoto hlediska otázka, zda stěžovatel mohl být v důsledku stejného jednání postižen eventuelně i za přestupek podle § 22 zákona o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Irelevantní je dále pro toto posouzení i vzájemný vztah uvedených skutkových podstat. V projednávaném případě správní orgán rozhodoval a uložil sankci výlučně za přestupek podle § 30 odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o přestupcích.

V projednávaném případě byl příslušným k projednání přestupku stěžovatele Úřad městské části pro Prahu 2. Lze tedy uzavřít, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný správní orgán.

Učinil-li rozhodnutí věcně nepříslušný správní orgán, jde zpravidla o rozhodnutí nicotné v důsledku absolutní věcné nepříslušnosti. Za absolutní věcnou nepříslušnost vedoucí k nicotnosti však nelze považovat případ, kdy správní rozhodnutí vydá instančně vyšší orgán ve vztahu k příslušnému orgánu, tedy orgán funkčně nepříslušný. Taková vada způsobuje pouze nezákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. Hendrych, Dušan a kol.: Správní právo, obecná část, 4. vydání, Praha: C. H. Beck 2001, str. 96). Totéž konstatoval např. i Nejvyšší soud České republiky, a to ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2002, č. j. - 148.

Ve vztahu k nyní projednávanému případu je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nezákonné, této nezákonnosti se přitom stěžovatel v řízení před městským soudem dovolával. Nutno konstatovat, že městský soud se, ačkoli se jednalo o zásadní otázku v řízení, ve svém rozhodnutí s námitkou věcné nepříslušnosti správního orgánu řádně, resp. vůbec, nevypořádal.

Nejvyšší správní soud, za situace, kdy dospěl k výše uvedeným závěrům, se nezabýval posouzením dalších stěžovatelových námitek stran vedeného správního řízení, neboť městský soud v dalším řízení zruší rozhodnutí žalovaného, vázán právním názorem zdejšího soudu.

Podle je Městský soud v Praze v dalším řízením právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku vázán.

O nákladech řízení rozhodne podle v dalším řízení Městský soud v Praze.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2007

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu