Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Afs 41/2007 - 88

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: V.-s., spol. s r. o., zastoupený JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská tř. 136, 326 00, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, 360 21, Karlovy Vary, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 60,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 60; tímto byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2004, č. j. 1629/MP/MP/BA/04, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Sokolov ze dne 15. 6. 2004, č. j. FO/60/2004 ve věci uložení povinnosti uhradit část výtěžku z provozu hracích automatů dle , o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “).

Stěžovatel v kasační stížnosti udává stejné důvody jako v žalobě; zejména tvrdí, že Městský úřad Sokolov, který vydal rozhodnutí o povinnosti odvést část výtěžku na veřejně prospěšné účely, nebyl k vydání takového rozhodnutí oprávněn, stejně tak nemá pravomoc k případnému následnému vymáhání uloženého plnění. Dále stěžovatel rozporuje způsob výpočtu části výtěžku, kterou měl odvést. Namítá, že uvedený postup je nepochybně v rozporu s d, jednak je odvod nutno považovat za substituci daně a při tomto postupu dochází k dvojímu zdanění jedné částky. Stěžovatel dále uvádí, že dle výkladu zákona, tak jak provedl Krajský soud v Plzni, ohledně toho, co je výtěžek a co část výtěžku, dochází k naprosto absurdní situaci, kdy část výtěžku je vždy větší než výtěžek. I pokud by Krajský soud v Plzni dospěl k názoru, že ustanovení , lze vykládat dvojím způsobem, platí zásada správního práva, která říká, že je-li možno právní předpis vykládat dvojím způsobem, vykládá se vždy ve prospěch účastníka.

Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 3. 2007 uvádí, že vzhledem k tomu, že vydané povolení, které je oprávněn v souladu s ustanovením vydat Městský úřad Sokolov, souvisí s použitím části výtěžku na veřejně prospěšný účel, za což odpovídá správní orgán, na nějž byla pravomoc vydávat povolení přenesena, lze dovodit, že i tento orgán rozhoduje o výši této částky výtěžku. Tomu nasvědčuje i veřejnoprávní charakter takového plnění, tedy platby ve prospěch rozpočtu obce, stejně jako je tomu ve věci uložení pokuty či správního poplatku podle . Na základě těchto argumentů se žalovaný domnívá, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem.

Výpočet odvodu je dle žalovaného zcela jasně stanoven zákonem a podnikatelskému subjektu je, a to nejen v době vydání rozhodnutí k povolení provozu výherních přístrojů, ale též v době podání žádosti k podnikání v uvedeném oboru, známo, jaké bude jeho finanční zatížení plynoucí z dané podnikatelské aktivity.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost dle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti dle ustanovení , (dále jen ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ze spisu vyplynulo, že Městský úřad Sokolov rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004 oznámil stěžovateli zahájení správního řízení ve věci odvodu části výtěžku z provozování výherních hracích automatů s tím, že stěžovatel neprovedl odvod části výtěžku v souladu s ustanovením . Městský úřad Sokolov rozhodnutím ze dne 15. 7. 2004, č. j. FO/60/2004, uložil stěžovateli povinnost doplatit část výtěžku z provozu výherních hracích přístrojů ve výši 91 013 Kč.

Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodnutím ze dne 30. 9. 2004, č. j. 1629/MP/MP/BA/04 podané odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatele rozhodnutím ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 60 zamítl.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu stran věcné i místní příslušnosti správního orgánu, který ve věci rozhodoval. Dospěl ke shodnému závěru, a to, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními , a , a v souladu s ustanovením a ustanovením .

Povolení k provozování výherních přístrojů vydává obecní úřad pro svůj územní obvod, a to v přenesené působnosti, což je v daném případě Městský úřad Sokolov. Také v ustanovení je stanoveno, že část výtěžku je příjmem obce, která vydá povolení k jejich provozování. Toto ustanovení vychází z obecně platného ustanovení . Podle tohoto ustanovení je vydané povolení vázáno i na to, že na veřejně prospěšný účel bude použito části výtěžku ve stanovené výši. Vzhledem k tomu, že vydané povolení, které je oprávněn v souladu s ustanovením vydat Městský úřad Sokolov, souvisí s použitím části výtěžku na veřejně prospěšný účel, za což odpovídá tento správní orgán, na nějž byla pravomoc vydávat povolení přenesena, je zcela logický závěr, že i tento orgán rozhoduje o správné výši této části výtěžku. Tomu nasvědčuje i veřejnoprávní charakter takového plnění, tedy platby ve prospěch rozpočtu obce, stejně jako je tomu ve věci uložení pokuty či správního deliktu podle .

Nejvyšší správní soud dále odkazuje na ustanovení podle kterého orgán, který povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydal, je povinen ji i kontrolovat. Orgán vykonávající státní dozor se může kdykoliv přesvědčit, zda loterie nebo jiné podobné hry se provozují za podmínek určených v povolení a zda se dodržují příslušné právní předpisy.

Námitku stěžovatele ohledně posouzení výtěžku a části výtěžku dle ustanovení a 3 Nejvyšší správní soud rovněž neshledal důvodnou.

V případě „části výtěžku" ( věta první ) se jedná o tu část příjmu z provozování loterií a jiných podobných her, která je vyhrazena veřejně prospěšným účelům, a je příjmem té obce, která k jejich provozování vydala povolení. Výše odvodu části výtěžku se stanoví procentem uvedeným v tabulce z rozdílu mezi příjmem provozovatele tvořeným všemi vsazenými částkami ze všech jím provozovaných her podle a tohoto zákona, které podléhají vyúčtování na straně jedné a výhrami vyplacenými sázejícím, správními a místními poplatky včetně nákladů státního dozoru na straně druhé. Ustanovení cit. zákona in fine rovněž stanoví, že odvod části výtěžku v určené výši na veřejně prospěšné účely splňuje podmínku stanovenou zvláštním předpisem; odkazuje přitom na ust. , o daních z příjmů. Dle uvedeného ustanovení daňového zákona je pouze tato část výtěžku (dle ust. ) osvobozena od daně z příjmů.

Z uvedeného vyplývá, že pro výpočet části výtěžku (na kterou se vztahovalo daňové osvobození) se neodčítají vlastní náklady provozovatele. S pojmem vlastní náklady provozovatele pracuje až ust. § 4 v odst. 3 cit. zákona. Tyto jsou tak již relevantní položkou pro účely zdanění, nikoli však pro výpočet té části příjmu provozovatele, která je určena k povinnému odvodu k veřejně prospěšným účelům. Z toho vyplývá, že se vlastní náklady provozovatele nemají ani nemohou mít vliv na výši vykalkulované části výtěžku pro odvod obci. V žádném případě se nejedná o dva konkurenční výklady jednoho pojmu – „výtěžek“ a „část výtěžku“, ale o výklad dvou pojmů, které jsou odvislé od jiných zákonem stanovených podmínek. Ustanovení a ustanovení tohoto zákona jsou k sobě v poměru speciality (srovn. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 – sp. zn. , příst. www.judikatura.cz).

Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že vymezení hypotézy právní normy obsažené v § 4 odst. 2 cit. zákona je natolik přesné a určité, že nedává prostor k jinému výkladu než adekvátnímu (doslovnému). Nejde proto o situaci, kdy by ze zákona bylo možno dovodit dva konkurenční výklady, z nichž by měl mít přednost výklad pro stěžovatele příznivější.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Plzni není nezákonné z důvodu spočívajícím v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, jak uvádí stěžovatel, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (ustanovení ).

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení ve spojení s ustanovením Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly nad rámec jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil; rozhodl proto, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2007

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu