Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 74/2007 - 43

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dlouhá 31/63, za účasti Finančního ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2006 (správně ze dne 30. 11. 2006), č. j. - 10, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2007, č. j. – 23,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle ustanovení , , v platném znění (dále jen „ “), odmítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6. 9. 2006, č. j. 6928/06-1500-403101 (dále jen „odvolací orgán“), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň – sever (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 2. 2006, č. j. 11048/06/145940. Tímto rozhodnutím vyzval správce daně stěžovatele k zaplacení daňového nedoplatku v celkové výši 7 996 979 Kč v náhradní lhůtě.

Krajský soud dospěl k závěru, že výzvou správce daně podle , o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „ “), se nezakládají, nemění ani závazně neurčují práva a povinnosti stěžovatele a že tedy nejde o rozhodnutí ve smyslu Přezkoumání této výzvy správním soudem je dle názoru krajského soudu ustanovením vyloučeno a žaloba směřující proti úkonu správního orgánu, jenž je ze soudního přezkumu vyloučen, je proto podle nepřípustná.

Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky pod zákonné kasační důvody obsažené v ustanovení , avšak z obsahu podání je patrné, že namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu Stěžovatel jako důvod svého podání uvádí, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku je dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu úkonem správce daně směřujícím k vybrání, zajištění nebo vymožení daňového nedoplatku ve smyslu ustanovení zákona o správě daní a poplatků a je tedy úkonem, kterým se přerušuje promlčecí lhůta a začíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven (zde tedy podle názoru stěžovatele počíná běžet nová promlčecí lhůta od 1. 1. 2007). Dle ustálené judikatury pak tato výzva není úkonem správce daně směřujícím k vyměření daně, a proto tento úkon nemá povahu úkonu, kterým by byl založen běh nové prekluzivní lhůty pro vyměření daně podle ustanovení a 2 zákona o správě daní a poplatků.

Správce daně se domáhá vrácení poskytnutých finančních prostředků na základě smluv č. 1/43 a 34/93 v celkové výši 7 996 979 Kč, avšak stěžovatel v odvolání proti výzvě namítal promlčení pohledávky státu, když úkon, který by bylo lze považovat za uplatnění práva u soudu v této věci, nebyl správcem daně učiněn, když se mezi účastníky vztahu jedná o vztah občanskoprávní nebo obchodněprávní a promlčecí lhůta je tak podle názoru stěžovatele určena občanským nebo obchodním zákoníkem, a nikoliv zákonem o správě daní a poplatků. I pokud by byla věc nesprávně posuzována podle zákona o správě daní a poplatků, podlehla by prekluzi, když po roce 2000 nebyl správcem daně učiněn žádný úkon, který by založil běh nové tříleté prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 tohoto zákona. Nárok státu tak podlehl prekluzi v plné výši a stát tak nemá vůči stěžovateli žádnou pohledávku ze smluv č. 1/43 ze dne 14. 12. 1992 a č. 34/93 ze dne 24. 5. 1993 a stěžovatel nemá vůči státu žádný dluh (stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na spisy Krajského soudu v Plzni k č. j. a č. j. , jakož i na správní spisy správce daně a odvolacího orgánu jako na důkazní prostředek).

Posledními úkony správce daně a odvolacího orgánu směřujícími k vyměření daně či jejímu dodatečnému stanovení byla rozhodnutí uvedená v odůvodnění touto stížností napadeného usnesení, která nabyla právní moci dne 9. 5. 2000 a 25. 9. 2000. K této skutečnosti je správní orgán povinen přihlédnout z úřední povinnosti, to se však v této věci nestalo. Správce daně naopak vyzývá stěžovatele k zaplacení pohledávky, která již zanikla nebo je promlčena. Protože správce daně vede pohledávku vůči stěžovateli v evidenci, ač zanikla, je tento postup nezákonný, a pokud vyzývá k jejímu zaplacení, je výzva nezákonná. Jestliže je výzva k zaplacení nedoplatku úkonem, kterým se přerušuje promlčecí lhůta a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, jedná se o úkon, kterým se mění práva daňového subjektu, není tak vyloučena z přezkumu ve správním soudnictví. Stěžovatel tak má právo, aby správní soud vyslovil, zda je učiněna po právu a v souladu se zákonem, když jiný přístup by znamenal bránění stěžovateli v přístupu k soudu, stěžovatel by tak neměl žádnou možnost, jak se bránit neoprávněným výzvám k zaplacení pohledávky státu, která již po právu neexistuje, nemá možnost donutit správce daně, aby vyřadil pohledávku státu vůči stěžovateli z evidence pohledávek vůči daňovým subjektům, nemůže tak zabránit ani případným neoprávněným exekucím. Stěžovatel proto tvrdí, stejně jako to tvrdil už v žalobě, že „byl zkrácen na svých právech úkonem správce daně i odvolacího orgánu, když se jedná o úkony, kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, a za takové úkony je považována i výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě i rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání proti této výzvě, to vše z důvodů uvedených shora, a že správce daně i odvolací orgán porušily svým postupem ve věci také d“, a z uvedených důvodů se domáhá toho, aby usnesení krajského soudu napadené touto kasační stížností Nejvyšší správní soud zrušil.

Odvolací orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s názorem krajského soudu, neboť má za to, že výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydaná podle § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nezasahuje sféru subjektivních práv stěžovatele, když navíc k uvedené problematice existuje již konstantní judikatura správních soudů. Proto nepovažuje za nutné se k podané kasační stížnosti dále vyjadřovat. Současně odvolací orgán navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ( a 3 ), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 3 ), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyššímu správnímu soudu jsou ze soudního spisu a z jeho úřední činnosti známy následující skutečnosti, pro posuzovanou věc nanejvýš podstatné: stěžovateli byla rozhodnutími správce daně v prvním stupni (ze dne 7. 1. 2000, č. j. 730/2000, a ze dne 22. 5. 2000, č. j. 33290/00/145960) podle , o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, uložena povinnost odvést zpět do státního rozpočtu neoprávněně čerpané a zadržené finanční prostředky, které byly stěžovateli poskytnuty v rámci podpory privatizace v agrárním potravinářském komplexu v podobě bezúročné půjčky na výstavbu stáje s přístřeškem a nákup zemědělských strojů a dotace (návratné finanční výpomoci) k podpoře výstavby tržních zemědělských podniků a služeb zemědělské prvovýroby na základě dvou smluv (č. 1/43 ze dne 14. 12. 1992 a č. 34/93 ze dne 24. 5. 1993) mezi stěžovatelem a regionálním odborem Ministerstva zemědělství. Proti citovaným rozhodnutím, která v obou případech nabyla právní moci v roce 2000 (rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 18. 4. 2000, č. j. 2870/140/2000, jež nabylo právní moci dne 9. 5. 2000, a rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 18. 9. 2000, č. j. 6627/140/2000, jež nabylo právní moci dne 25. 9. 2000), byla ze strany stěžovatele podána správní žaloba. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. - 41, byly obě žaloby zamítnuty. Kasační stížnost, která pak proti citovanému rozsudku byla podána, zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č. j. - 86. Tento rozsudek byl poté napaden i ústavní stížností, která byla dne 13. 10. 2005 Ústavním soudem odmítnuta (sp. zn. ).

Z této stručné rekapitulace je patrno, že subjektivním právům stěžovatele již byla poskytnuta soudní ochrana v plném rozsahu a že stěžovatel, ačkoli řádně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, nebyl v konečném výsledku úspěšný. Porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci také nebylo potvrzeno vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavním soudem odmítnuta, jak již bylo řečeno shora.

Výluky ze soudního přezkumu nelze v žádném případě vykládat extenzivně, naopak v pochybnostech je třeba přístup k soudu umožnit vždy. Jak připomněl Nejvyšší správní soud např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. – 42, publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, – stejně jako v řadě dalších rozhodnutí – tvoří právo na přístup k soudu jednu ze základních komponent práva na spravedlivý proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem. Na ústavní úrovni má pro správní soudnictví klíčový význam d, na úrovni mezinárodní především Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaný článek y zakládá pravomoc správních soudů na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není). Právo na soudní přezkum každého rozhodnutí správního orgánu (ledaže by bylo zákonem výslovně vyloučeno) je tedy jedním z veřejných subjektivních práv explicitně zaručených u. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce obsažený v y, aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky: proto při jejich používání je nutno vždy klást si otázku, proč zákon určitou kompetenční výluku obsahuje, a respektovat její smysl; nepřípustný je zejména formalistický výklad dovolávající se textu zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne, že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva.

Ze shora uvedených ústavních východisek se zároveň podává, jak přistupovat k interpretaci a aplikaci , a : uvedená ustanovení nelze vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jejich smyslu a účelu tak, že žalobní legitimace je dána pro všechny případy, kdy se úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, dotýká právní sféry žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře (v podrobnostech se odkazuje na citované usnesení rozšířeného senátu). Je nepochybné, že shora specifikovaný daňový nedoplatek byl stěžovateli ze strany správce daně ve správním řízení řádně a pravomocně vyměřen a úkon, který správce daně učinil výzvou podle zákona o správě daní a poplatků k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 9. 2. 2006, č. j. 11048/06/145940, má již jen povahu procesního úkonu adresovaného daňovému dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností. Tato výzva tedy není rozhodnutím, kterým by byl stěžovatel na své právní sféře jakkoliv dotčen. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, na niž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal i krajský soud, nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. – 48, na www.nssoud.cz). Na tomto místě považuje kasační soud za vhodné podotknout, že výše uvedený názor je výslovně uveden také v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. , který sice zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne l3. 11. 2004, č. j. - 72, taktéž dostupný na www.nssoud.cz, týkající se soudního přezkumu „výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě,“ doručované osobě odlišné od daňového dlužníka, avšak současně uvedl, že: „závěry Nejvyššího správního soudu o nepřezkoumatelnosti výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ve správním soudnictví, by byly správné, pokud by byla výzva k uhrazení daňového nedoplatku dle , o správě daní a poplatků (dále jen „ “), adresována daňovému dlužníku označenému jako daňový dlužník přímo v rozhodnutí, od něhož se daňový nedoplatek odvozuje. Za této situace by měla výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení daňového řádu skutečně povahu procesního úkonu, neboť při jejím zasílání se vychází z toho, že její adresát je již v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Z této situace také vycházel Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. , sv. 14, usnesení č. 43, str. 367 Sb. ÚS, na něž Nejvyšší správní soud odkazoval. V souzené věci není o postavení stěžovatele jako daňového dlužníka žádných pochyb.

Nad rámec výše uvedeného odůvodnění Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyjádřit souhlas s názorem stěžovatele v tom směru, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku není úkonem správce daně směřujícím k vyměření daně a nemá tak povahu úkonu, kterým by byl založen nový běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně podle ustanovení § 47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. K tomu však kasační soud podotýká, že vzhledem k tomu, že daňová povinnost již byla stěžovateli jednou řádně vyměřena, je pro souzenou věc tato argumentace zcela nepřípadná. Dále lze souhlasit se stěžovatelem i v tom, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku je úkonem, kterým se přerušuje běh šestileté promlčecí lhůty, kterou má správce daně k dispozici k vymožení daňových nedoplatků. V daném případě však tato lhůta, jejíž běh dle dikce ustanovení § 70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků končí po šesti letech po roce, kdy byl daňový nedoplatek poprvé splatný, zůstala zachována. „Exekuční výzva“ vydaná správcem daně dne 9. 2. 2006 byla učiněna ve lhůtě a v souladu se zákonem, neboť právo správce daně vymáhat daňový nedoplatek stěžovatele by se promlčelo teprve od konce roku 2006 s ohledem na to, že daňová povinnost, jež byla předmětem dotčeného správního řízení, byla poprvé splatná v roce 2000. Výzvou naopak došlo k přerušení této lhůty a správci daně tak počala v souladu se zněním odst. 2 citovaného ustanovení běžet nová promlčecí lhůta pro vymožení předmětného nedoplatku až do konce roku 2013.

Ve světle toho, co bylo uvedeno shora, nemohl kasační soud žádné z námitek stěžovatele přisvědčit. Lze naopak uzavřít, že krajský soud nepochybil v právním posouzení charakteru výzvy podle ustanovení zákona o správě daní a poplatků, a zcela v souladu se zákonem žalobu stěžovatele podle ustanovení jako nepřípustný návrh odmítl.

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle ustanovení zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , ve spojení s , když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, a Finančnímu ředitelství v Plzni jako druhému účastníku řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu