Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 107/2006 - 63

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce o.-e., a. s., (dříve O., a. s.,), zastoupeného JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem v Praze 2, Americká 18, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, Praha 2, Žitná 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2001, čj. 9570/01-130, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, čj. - 31,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2001, čj. 9570/01-130, zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kutné Hoře (správce daně) ze dne 26. 3. 2001, čj. 20896/01/038920/1792, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí r. 1997 ve výši 23 577 Kč.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 3. 3. 2006, čj. - 31, zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobce neuvedl žádné žalobní body, které by se konkrétně vztahovaly k dodatečnému vyměření daně z přidané hodnoty. Z obsahu žaloby lze vyčíst pouze tvrzení, že se v posuzované věci nejednalo o nájem tam specifikovaných nebytových prostor. Městský soud k takto obecnému žalobnímu bodu poznamenal, že správce daně oprávněně posoudil plnění, které poskytl stěžovatel v nepeněžní formě společnosti O., a. s., jako osobě mající zvláštní vztah k plátci, jako plnění, které je od daně osvobozené. Zákon ČNR č. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) hovoří o pronájmu nebytových prostor, ale podstatnou skutečností je fakticita takového vztahu. Žalobce v žalobě neuvedl žádný konkrétní bod, který by zpochybnil právní názor žalovaného.

Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, jíž namítl nesprávné posouzení právní otázky [ ]. Konkrétní námitky stěžovatel opět směřoval především do porušení zákona ČNR č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a pouze závěrem kasační stížnosti poznamenal, že městský soud nerozlišil nájemné a bezdůvodné obohacení, proto se nemohl správně vypořádat ani s otázkou daně z přidané hodnoty. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel uplatnil konkrétní námitky i ve vztahu k nesprávně doměřené dani z přidané hodnoty.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 6. 2006 namítl, že stěžovatel v kasační stížnosti své námitky rozšířil o důvody, které dříve neuplatnil ani v daňovém řízení ani v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohl ( ). Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přípustností jednotlivých stížních námitek.

Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel uplatnil v žalobě pouze námitky ve vztahu k porušení zákona o daních z příjmů. Teprve v kasační stížnosti – poprvé v soudním řízení - stěžovatel v obecné rovině poznamenal, že městský soud nerozlišil nájemné a bezdůvodné obohacení, a proto se nemohl správně vypořádat ani s otázkou daně z přidané hodnoty. V doplnění kasační stížnosti (po výzvě městského soudu) pak stěžovatel uplatnil konkrétní námitky rovněž ve vztahu k nesprávně doměřené dani z přidané hodnoty.

Stížní námitky ve vztahu k nesprávně doměřené dani z přidané hodnoty jsou ovšem novými důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný ( ). Na tomto místě se sluší uvést, že logika citovaného ustanovení vychází z charakteru kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku ( ) proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Tento mimořádný přezkum by byl prakticky negován, pokud by účastník mohl v rámci kasační stížnosti - žádosti o přezkum rozhodnutí krajského soudu, uplatňovat skutečnosti a tvrdit důvody, ke kterým se krajský soud nemohl vyjádřit.

Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a řádně uplatněných důvodů a zkoumal také, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 3 ).

Kasační stížnost není důvodná.

Jediné přípustné námitky, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, směřují do porušení zákona o daních z příjmů. Konkrétně stěžovatel namítl, že nikdy neuzavřel žádnou nájemní smlouvu se společností O., a. s., a proto nemohl požadovat placení nájemného, o tomto nájemném účtovat a zařadit je do zdanitelných příjmů. Současně neexistuje pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že společnost O., a. s., je povinna vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení. Stěžovatel takové bezdůvodné obohacení nikdy neobdržel, a proto o něm nemohl účtovat a zařadit je do zdanitelných příjmů. Městský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil daňové důsledky předmětného vztahu k nemovitosti, když řádně a důsledně nerozlišil příjmy z eventuálního nájemného od eventuálních příjmů z bezdůvodného obohacení. V důsledku tohoto pochybení se nemohl správně vypořádat ani s otázkou daně z přidané hodnoty.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoliv se mohou jednotlivé příjmy (zdanitelné podle zákona o daních z příjmů) a zdanitelná plnění (ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty) částečně překrývat, nesplývají, resp. nejsou zaměnitelné. Podmínky pro vznik daňové povinnosti, resp. pro její správné stanovení (doměření), jsou u daně z přidané hodnoty stanoveny zákonem o dani z přidané hodnoty. Stěžovatel měl proto v soudním řízení tvrdit skutkové a právní důvody [v řízení o žalobě v souladu s a v řízení o kasační stížnosti v souladu s , při respektování omezení stanoveného v a ] ve vztahu k dani z přidané hodnoty, resp. k porušení zákona o dani z přidané hodnoty.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel se v posuzovaném případě domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty, ale námitky ve vztahu k dani z přidané hodnoty, resp. k porušení zákona o dani z přidané hodnoty, uplatnil až v řízení o kasační stížnosti, a proto jsou tyto námitky nepřípustné ( ). Námitky, které stěžovatel směřoval do porušení zákona o daních z příjmů, jsou přitom v dané věci ze shora uvedených důvodů irelevantní, neboť směřují do aplikace ustanovení jiného zákona, než podle kterého bylo (a mělo být) v dané věci rozhodováno.

Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 25. 5. 2007, čj. - 72 (www.nssoud.cz), který se týkal daně z přidané hodnoty doměřené stěžovateli na základě stejné daňové kontroly ze stejných důvodů za jiné zdaňovací období, vyslovil, že domáhá-li se stěžovatel přezkoumání rozhodnutí o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty, nejsou opodstatněné jeho výhrady vůči nesprávné aplikaci ustanovení zákona o daních z příjmů, tedy jiného zákona, než podle kterého bylo v dané věci rozhodováno, uplatněné v řízení před městským soudem a následně i v řízení o kasační stížnosti. Argumentace stěžovatele proto měla již od počátku směřovat proti nesprávné aplikaci zákona o dani z přidané hodnoty a nikoliv zákona o daních z příjmů.

Rozhodnutí městského soudu je tedy zákonné, a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ).

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( a contrario za použití ). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo ( ve spojení s ), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřadní činnosti nevznikly.

Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením rozhodoval bez nařízení jednání.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2007

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu