Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 20/2007 - 67

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O., občanské sdružení, zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, ve věci kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č. j. - 39.

t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č. j. - 39, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba ze dne 22. 2. 2006. Stěžovatel kasační stížnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

II.

Stěžovatel městskému soudu ve své kasační stížnosti vytkl, že nesprávně posoudil otázku příslušnosti žalovaného k vydání rozhodnutí. Stěžovatel totiž nesouhlasí s názorem, že se v případě vydání informací jednalo o samostatnou působnost kraje.

Poskytování informací podle o svobodném přístupu k informacím ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) totiž není izolovanou činností bez vazby na konkrétní obsah informací. Nelze proto souhlasit s názorem městského soudu, že jestliže zvláštní zákon nestanoví, že poskytování informací patří do přenesené působnosti, jde o působnost samostatnou.

Požadované informace pak spadají do agendy územního plánování, kterou vede Krajský úřad Jihomoravského kraje jako stavební úřad podle stavebního zákona v přenesené působnosti. Stavební zákon explicitně stanoví, že působnost stavebního úřadu spadá do přenesené působnosti. Nadřízeným subjektem, oprávněným rozhodnout o odvolání podle o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění účinném v rozhodné době, [dále jen „bývalý stavební zákon“], je žalovaný.

Závěry, obsažené v napadeném usnesení městského soudu, by totiž ve svém důsledku znamenaly, že rozhodnutí orgánů územní samosprávy by nikdy nepodléhala přezkumu ústředních správních orgánů. Praxe i literatura však již před novelou provedenou docházela k odlišným závěrům. Napadené usnesení městského soudu je proto ojedinělé i v rámci judikatury soudu samotného.

Zákonodárce navíc vložil zmíněnou novelou do zákona o svobodném přístupu k informacím ustanovení § 20 odst. 6, které potvrzuje názor stěžovatele. Podle důvodové zprávy přitom nejde o změnu úpravy, nýbrž o vyjasnění situace, které odstraní nejasnosti, které se v praxi vyskytovaly.

Pro výše uvedené důvody navrhuje stěžovatel napadené usnesení městského soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

III.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván.

IV.

Z obsahu předmětného spisu Nejvyšší správní soud ke stížnostním námitkám zjistil následující.

Žalobce podal dne 18. 10. 2005 ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje žádost o poskytnutí devíti informací a dokumentů týkajících se výstavby silnice T. – K.

Odbor územního plánování a stavebního řádu Krajského úřadu Jihomoravského kraje zaslal žalobci přípis ze dne 21. 10. 2005. č. j. JMK 39781/2005 OÚPSŘ – Svo, v němž mu sdělil, že povinný subjekt žádost o informace odložil z důvodu nekompetentnosti povinného subjektu dokládat informace poskytnuté členem Rady Jihomoravského kraje. Dále se odvolal na ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím v tehdejším znění.

Stěžovatel toto sdělení o odložení věci posoudil jako rozhodnutí o odepření poskytnutí informací a podal dne 6. 11. 2005 odvolání k žalovanému. Odvolání bylo doručeno žalovanému dne 12. 12. 2005. Žalovaný však o něm v zákonné lhůtě podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím nerozhodl. Tím nastala dne 27. 12. 2005 fikce rozhodnutí.

Stěžovatel podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Touto žalobou se domáhal zrušení napadeného fiktivního rozhodnutí žalovaného, neboť podle něj došlo k porušení jeho práva na přístup k informacím podle d a podle ustanovení a zákona o svobodném přístupu k informacím v relevantním znění. Rozhodnutí podle něj bylo nepřezkoumatelné pro naprostý nedostatek odůvodnění.

Městský soud žalobu odmítl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Ve shodě s vyjádřením žalovaného dospěl k závěru, že jestliže zvláštní zákon nestanoví, že poskytování informací patří do přenesené působnosti, jde o působnost samostatnou. V daném případě tedy poskytování informací spadalo do samostatné působnosti kraje a žalovaný proto nebyl nadřízeným orgánem Krajského úřadu Jihomoravského kraje oprávněným rozhodnout o odvolání. Příslušný k rozhodnutí byl podle městského soudu ředitel Krajského úřadu.

V.

Kasační stížnost je podle ustanovení a násl. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení , tzn. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( , 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla žaloba odmítnuta z důvodu, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno v samostatné působnosti kraje a nebyla tedy dána příslušnost žalovaného k rozhodnutí o odvolání.

Nejvyšší správní soud proto musel předně posoudit, v jaké působnosti Krajský úřad Jihomoravského kraje fiktivní rozhodnutí vydal.

V tomto směru je třeba přisvědčit stěžovateli, že poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím není izolovanou činností bez vazby na jejich konkrétní obsah. Případný je v tomto ohledu i odkaz stěžovatele na § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle nějž jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

Podpůrně lze užít i další argument stěžovatele, který odkazuje na znění ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím ve znění po novele provedené Toto ustanovení zní: „Informace, které se týkají přenesené působnosti územního samosprávného celku, poskytují orgány územního samosprávného celku v přenesené působnosti.“ Podle důvodové zprávy k přitom nejde o změnu zákona, nýbrž o jeho upřesnění. V praxi totiž při rozlišování mezi jednotlivými působnostmi docházelo k problémům, a proto bylo doplněno citované ustanovení, které mělo praxi sjednotit: „Navrhovaná úprava upřesňuje a ujasňuje postavení územních samosprávných celků při poskytování informací. Jasně vymezuje, kdy poskytují informace v samostatné a kdy v přenesené působnosti, odstraňuje tak nejasnosti, které se v této oblasti objevovaly. Současně odpadají v důsledku širšího propojení zákona o svobodném přístupu k informacím se (vymezení nadřízených orgánů) problémy s určováním orgánů, které rozhodují o opravných prostředcích, které v některých případech vznikaly.“ (in: PSP, tisk č. 991/2005).

Je tedy patrné, že poskytnutí informace se vždy vztahuje k určité působnosti orgánu veřejné moci a není „samostatnou agendou“, podřaditelnou jako celek pod samostatnou či přenesenou působnost. Poskytnutí informace je tak součástí výkonu působnosti orgánu veřejné moci a odehrává se v jeho rámci. Jak k tomu ostatně již dříve uvedl zdejší soud (viz rozsudek ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. , in: www.nssoud.cz), „tím, že , o svobodném přístupu k informacím, v za povinné subjekty označil orgány, které věcně vyřizovaly agendu, k níž se požadované informace vztahovaly, nepřímo učinil povinnost k poskytování takových informací „součástí“ obsahu dané působnosti těchto orgánů. Z toho pak vyplývalo, či bylo nutno dovodit, že rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ve věcech samostatné působnosti obcí bylo výkonem samostatné působnosti, a rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ve věcech přenesené působnosti obcí bylo výkonem přenesené působnosti.“

Proto je třeba hodnotit, jaké působnosti kraje se týkaly požadované informace a jakou působnost vykonává subjekt, jenž byl povinován k poskytnutí informací.

Podle zdejšího soudu není pochyb, že požadované informace jsou informacemi týkajícími se územního plánování. Jde totiž o informace a dokumenty vztahující se ke stavbě silnice, které má k dispozici příslušný stavební úřad. Krajský úřad pak v této oblasti vystupuje jako stavební úřad podle stavebního zákona. Bývalý stavební zákon ve znění účinném ke dni podání žádosti o poskytnutí informace přitom výslovně stanovil, že působnosti stanovené krajskému úřadu podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti. Stejně tuto problematiku ostatně řeší i „nový“ stavební

Jelikož je tedy poskytnutí informace součástí výkonu působnosti orgánu veřejné moci a nikoliv speciální působností, a zároveň jde o informace a dokumenty vztahující se ke stavbě silnice, které má k dispozici příslušný stavební úřad (tj. správní orgán I. stupně), spadá poskytnutí takové informace do výkonu přenesené působnosti. Fiktivní rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o neposkytnutí informace bylo tedy výkonem přenesené působnosti.

S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší správní názor městského soudu, že poskytnutí informací spadalo v daném případě do samostatné působnosti kraje, za mylný.

Zbývá proto vyřešit otázku, zda byl žalovaný příslušný k rozhodnutí o odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí orgánu I. stupně.

Podle ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) bývalého stavebního zákona v rozhodném znění platilo, že Ministerstvo pro místní rozvoj (žalovaný) vykonává působnost nadřízeného orgánu územního plánování pro kraje. Jako nadřízený orgán byl tedy příslušný k rozhodnutí o odvolání žalovaný.

Lze tak uzavřít, že pokud městský soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že žalovaný k vydání rozhodnutí o odvolání příslušný nebyl a žalobu z toho důvodu odmítl, jednalo se z jeho strany o nesprávné právní posouzení věci. Napadené usnesení Městského soudu je tedy nezákonné.

VI.

Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že Městský soud v Praze v předcházejícím řízení nesprávně posoudil relevantní právní otázku, a proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku ( ). To konkrétně znamená, že při splnění ostatních podmínek řízení je povinen meritorně přezkoumat žalobu podanou proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2005.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2007

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu