Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 20/2006 - 70

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. F., zastoupený JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem Svatojánské náměstí 47, P. O. BOX 60, 541 01 Trutnov, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, 400 21, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, č. j. 2955/150/03, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2005, č. j. - 25,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2005, č. j. - 25, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 27. 8. 2003 rozhodl žalovaný o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí vydanému Finančním úřadem v Jilemnici (dále jen „správce daně“) dne 4. 12. 2002, kterým bylo zastaveno daňové řízení pro nepřípustnost podání podle zákona České národní rady č. , o správě daní a poplatků (dále jen „“). Správce daně a následně i žalovaný v dané věci rozhodli, že dodatečné daňové přiznání žalobce týkající se daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 na daňovou povinnost nižší, doručené správci daně dne 29. 11. 2002, bylo podáno opožděně po uplynutí lhůty stanovené daňového řádu v délce tří let od konce zdaňovacího období.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke krajskému soudu, v níž s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Brně (sp. zn. ) a v Ostravě (sp. zn. ) namítal nesprávnost rozhodnutí žalovaného, jelikož v průběhu lhůty určené k podání daňového přiznání na daňovou povinnost nižší byl proveden úkon správce daně (daňová kontrola na konci roku 1999), který v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 daňového řádu má za následek běh nové lhůty pro podání daňového přiznání na daňovou povinnost nižší, jež v daném případě skončila až 31. 12. 2002. Podání žalobce bylo tudíž správci daně doručeno včas.

Krajský soud v Ústí nad Labem však žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce mohl podat dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší v subjektivní lhůtě při respektování objektivní lhůty tří roků od konce zdaňovacího období, kdy vznikla povinnost podat daňové přiznání, tj. do 31. 12. 2000, přičemž s odkazem na § 47 daňového řádu nelze objektivní lhůtu v daném případě prodlužovat. Krajský soud dovodil, že ze znění § 41 odst. 4 daňového řádu výslovně vyplývá, že toto ustanovení odkazuje jen na § 47 odst. 1 cit. zákona, nikoliv obecně na celé toto ustanovení, na rozdíl od § 41 je ustanovení § 47 určeno výlučně správci daně a z daných ustanovení vyplývá vůle zákonodárce omezit možnost úpravy daňové povinnosti a nastavit daňovým subjektům „nerovné podmínky“ v případě uplatnění daňové povinnosti nižší, která je vyrovnávána výhodnější subjektivní i objektivní lhůtou pro daňový subjekt při užití institutu obnovy řízení či přezkoumání daňových rozhodnutí.

Ve včas podané kasační stížnosti a jejích dvou doplněních žalobce napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodů obsažených v a d) Žalobce uvedl, že mezi žalobcem a žalovaným není sporný skutkový stav věci, ale výklad ustanovení daňového řádu. Předmětem sporu je posouzení začátku běhu subjektivní lhůty podle daňového řádu pro podání dodatečného daňového přiznání, přičemž žalobce nesouhlasí s názorem krajského soudu uvedeným v jeho rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že na daný případ je nutné aplikovat ustanovení o přerušení běhu tříleté lhůty k podání daňového přiznání, a to z důvodu daňové kontroly, jež proběhla v roce 1999. V tomto bodě se opírá o již zmiňované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a dále o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. - 44. Podle žalobce jde v celé věci o výklad toho, zda daňová kontrola je úkonem směřujícím k vyměření daně, a zda má tato kontrola vliv na běh tříleté lhůty a dále o výklad pojmu „znovu“ v ustanovení .

Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že danou problematikou se již zabývalo několik soudů s rozdílným přístupem a krajský soud se nevypořádal s tím, proč aplikoval ten který výklad, a argumentačně nevyvrátil výklad odlišný, když se žalobce právě na takový výklad (resp. soudní rozhodnutí) odvolával. Žalobce je dále přesvědčen, že rozhodnutí soudu by vedlo k nerovnoprávnému postavení účastníků řízení, neboť jeden z nich by byl ve zcela zjevné výhodě. Tím dochází k porušeníd, která naopak rovné postavení účastníků řízení zaručuje; tento konflikt by měl být vyřešen ve prospěchy, která má větší váhu.

Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval ve svém postoji a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Kasační stížnost je důvodná.

Po stránce věcné není mezi stranami sporu; žalobce podal dne 29. 11. 2002 správci daně dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší za rok 1996, týkající se daně z příjmů fyzických osob, daňová povinnost žalobce na této dani za předmětné zdaňovací období byla v roce 1999 předmětem daňové kontroly. Předmětem sporu je výklad lhůt k účinnému podání dodatečného daňového přiznání, tedy výklad vzájemného vztahu ustanovení § 41 a § 47 daňového řádu. Zatímco žalovaný i krajský soud zastávají názor, že daňové přiznání na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší lze podat pouze v objektivní lhůtě tříleté, kterou odkazem na § 47 odst. 2 nelze prodlužovat, žalobce zastává názor, že i v tomto případě úkon správce daně směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ve smyslu § 47 odst. 2 běh lhůty přerušuje a dodatečné daňové přiznání lze podat v nově běžící tříleté lhůtě.

První senát Nejvyššího správního soudu při předběžné poradě zaujal názor, že odkaz v § 41 odst. 4 daňového řádu nelze vnímat tak, že je odkazováno pouze na první odstavec § 47 daňového řádu. Tento první odstavec stanoví pouze délku lhůty určené k podání dodatečného daňového přiznání, avšak druhý odstavec stanoví podmínky jejího běhu (možnost jejího přerušení úkonem správce daně); použití tohoto druhého odstavce je tudíž zcela na místě. Jiný přístup, kdy by ustanovení nebylo možné použít, by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces – rovnost zbraní – obsaženém v y, neboť stát – fiskus by měl ke zjištění vyšší daňové povinnosti až desetiletou lhůtu, zatímco daňový subjekt by musel nižší daňovou povinnost uplatnit v nesrovnatelně kratší lhůtě tří let.

Tento právní názor byl však v rozporu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. - 65, www.nssoud.cz a v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č. j. - 73, www.nssoud.cz. Podle tohoto právního názoru lze dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší uplatnit pouze v objektivní tříleté lhůtě stanovené v § 47 odst. 1 daňového řádu. Použití druhého odstavce § 47 d. ř. o přetržení běhu tříleté lhůty v případě úkonu správce daně není možné, neboť ustanovení § 41 odst. 4 odkazuje výslovně pouze na první odstavec § 47 d. ř. Tříletá lhůta je navíc lhůtou objektivní. Její počátek proto není možné posunovat.

Za této situace postupoval první senát v souladu s ustanovením a spornou otázku předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 2. 8. 2007, č. j. – 60, po obšírné argumentaci, se kterou měli účastníci možnost se seznámit v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí, které jim bylo doručeno, dospěl k závěru, že daňový subjekt, kterému vzniká dle ustanovení § 41 odst. 1 d. ř. možnost předložit dodatečné daňové přiznání proto, že jeho daňová povinnost má být nižší nebo daňová ztráta vyšší, je může platně podat v týchž objektivních lhůtách, jaké zákon stanoví správci daně pro vyměření daně, doměření daně či pro přiznání nároku na daňový odpočet (§ 47 odst. 1, 2 daňového řádu), tzn. do 3 let, nejpozději však do 10 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat řádné daňové přiznání. Úkony správce daně, které směřují k přezkoušení správnosti daňové povinnosti či k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, tak způsobují přerušení běhu tříleté lhůty stanovené v § 47 odst. 1 d. ř. Daňový subjekt může tedy splnit svoji zákonnou povinnost, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší (§ 41 odst. 1 daňového řádu), ale též uplatnit své právo, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být nižší nebo daňová ztráta vyšší (§ 41 odst. 4 daňového řádu) i poté, co po přerušení tříleté lhůty k vyměření či doměření daně počala tato lhůta běžet znovu (s výjimkami uvedenými ve větě druhé tohoto odstavce). Nejzazší lhůtou pro podání dodatečného daňového přiznání podle § 41 odst. 1 d. ř. je však vždy lhůta deseti let, stanovená v § 47 odst. 2 d. ř., a to jak pro daňové přiznání „směrem nahoru“, tak „směrem dolů“.

Jestliže tedy krajský soud k předmětné právní otázce zaujal výklad opačný a dospěl k závěru, že žalobce mohl podat dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší jen ve lhůtě stanovené v § 47 odst. 1 daňového řádu a o vyloučení možnosti aplikace § 47 odst. 2 cit. zákona opřel své zamítavé stanovisko k podané žalobě, je rozhodnutí krajského soudu v rozporu se zákonem.

Žalobce se svými námitkami tedy uspěl; Nejvyšší správní soud proto zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu a věc projedná meritorně. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. října 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu