Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 38/2007 - 90

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem v Praze 5, Staropramenná 12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2004, čj. FŘ-1143/11/04, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, čj. - 45,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, čj. - 45, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 10. 2004, čj. FŘ-1143/11/04, zamítl odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 (správce daně) ze dne 2. 10. 2003, čj. 165153/03/006916, kterým bylo žalobkyni předepsáno k úhradě daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 1 762 130 Kč.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, čj. - 45, zamítl a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností.

Stěžovatelka podáním ze dne 30. 8. 2007 oznámila Nejvyššímu správnímu soudu, že v návaznosti na jeho rozsudek (ze dne 21. 5. 2007, čj. - 112) Městský soud v Praze (rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, čj. - 123) zrušil rozhodnutí žalovaného (ze dne 7. 7. 2003, čj. FŘ 6644/11/02), věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalovaný poté (rozhodnutím ze dne 24. 8. 2007, čj. 12496/07-1100-100663) zrušil dodatečný platební výměr (ze dne 18. 7. 2001, čj. 180553/01/006916), kterým byla žalobkyni doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994. Vzhledem k tomu, že penále je podle zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), příslušenstvím daně a jako takové sleduje osud daně, nestanoví-li zákon jinak, ruší se v daném případě ze zákona i vyměřené daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994.

Žalovaný podáním ze dne 24. 9. 2007 sdělil Nejvyššímu správnímu soudu, že na základě rozhodnutí ze dne 24. 8. 2007, čj. 12496/07-1100-100663, byla předepsaná daň zcela odepsána a Finanční úřad pro Prahu 1 z úřední povinnosti odepsal také předmětné penále, které bylo předepsáno z odepsané daně (§ 63 odst. 5 daňového řádu). Kasační stížnost podaná stěžovatelkou je tedy bezpředmětná.

Na telefonickou výzvu Nejvyššího správního soudu stěžovatelka písemným podáním ze dne 2. 10. 2007 sdělila, že souhlasí s tím, aby soud zastavil řízení a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení.

Odpůrce může, dokud soud nerozhodl, vydat nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li tímto postupem práva nebo povinnosti třetích osob ( věta první ). Soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen. Soud řízení zastaví i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech okolností případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo ( ).

Podle daňového řádu, ve znění účinném před účinností , které se podle přechodných ustanovení tohoto zákona (čl. VI. bod 3.) použije pro daně, jejichž původní den splatnosti nastal do účinnosti tohoto zákona, byla-li rozhodnutím o odvolání proti stanovení daně nebo jiným rozhodnutím o daňové povinnosti předepsaná daň zcela nebo zčásti odepsána, odepíše se z úřední povinnosti také penále, které z odepsané daně bylo předepsáno, pokud v rozhodnutí není stanoveno jinak.

V posuzované věci správce daně, v návaznosti na rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2007, čj. 12496/07-1100-100663, kterým byl zrušen dodatečný platební výměr správce daně ze dne 18. 7. 2001, čj. 180553/01/006916, jímž byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994, v souladu s daňového řádu, ve znění účinném před účinností , odepsal předmětné daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994. Tímto postupem stěžovatelku plně uspokojil, aniž jím zasáhl práva nebo povinnosti třetích osob ( ). Stěžovatelka písemným podáním ze dne 2. 10. 2007 sdělila, že souhlasí, aby soud řízení zastavil ( ) a stěžovatelce přiznal náklady řízení ( věta druhá ).

Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených skutečností v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními shledal, že v posuzovaném případě jsou splněny všechny podmínky pro zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele. Z pohledu Nejvyššího správního soudu a jeho zákonných pravomocí jsou ovšem splněny podmínky pouze pro zastavení řízení o kasační stížnosti, neboť řízení o žalobě již bylo pravomocně skončeno. Skutečnost, že během řízení o kasační stížnosti byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle , neodůvodňuje postup podle věty první in fine , tedy aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu zrušil a řízení zastavil. Tento postup je namístě toliko v situaci, kdy důvody pro zastavení řízení byly již v řízení před městským soudem – a v takovém případě by Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením věty druhé rozhodl i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu. Pokud by však Nejvyšší správní soud zastavil (pouze) řízení o kasační stížnosti, posledním meritorním soudním rozhodnutím v posuzované věci by zůstal rozsudek městského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba jako nedůvodná. Takové rozhodnutí však nemůže obstát v situaci, kdy byl v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu v předchozí věci (čj. - 112) zrušen dodatečný platební výměr správce daně, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994, tedy daň z níž jí bylo předepsáno k úhradě daňové penále, které je předmětem sporu v souzené věci, a v návaznosti na to správce daně v souladu s ustanovením daňového řádu, ve znění účinném před účinností , odepsal rovněž předmětné daňové penále.

Nadto při použití institutu zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele v řízení o kasační stížnosti vzniká procesně problematická situace z hlediska posouzení nároku na náhradu nákladů řízení. Řízení o žalobě bylo pravomocně skončeno, a to v neprospěch stěžovatelky. Té přitom vznikly náklady rovněž v řízení o žalobě, jejichž náhrada jí v souladu s věta první použitým a contrario nebyla soudem přiznána. Z povahy věci je však zcela zřejmé, že stěžovatelka je v řízení jako celku plně úspěšná (byla uspokojena postupem žalovaného), a proto má nárok na náhradu všech nákladů řízení, resp. na náhradu nákladů za všechny fáze řízení. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že o náhradě nákladů řízení již bylo pravomocně rozhodnuto městským soudem v rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud proto při zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele o kasační stížnosti již nemá pravomoc rozhodnout rovněž o náhradě nákladů řízení o žalobě, a to pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jakkoliv rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení bylo v době jeho vydání správné a odpovídalo (aktuálnímu) výsledku sporu, vzhledem k pozdějšímu průběhu řízení nemůže obstát. Pokud by za popsané situace Nejvyšší správní soud zastavil toliko řízení o kasační stížnosti a přiznal stěžovatelce právo na náhradu tohoto řízení, zkrátil by ji na jejích právech na náhradu nákladů řízení o žalobě.

Na základě shora uvedených úvah Nejvyšší správní soud dovodil, že za dané procesní situace nelze zastavit řízení o kasační stížnosti pro uspokojení navrhovatele, ale je nutné zabývat se kasační stížností věcně. Pouze tak nebude stěžovatelka zkrácena na svém právu na náhradu nákladů řízení o žalobě, o nichž rozhodne městský soud v novém rozhodnutí.

Kasační stížnost je důvodná.

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, shodně jako předtím v žalobě, že dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 a následné rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti tomuto platebnímu výměru jsou nezákonné, proto ani rozhodnutí o vyměření daňového penále za pozdní zaplacení předmětné daně nemohou být v souladu s právními předpisy.

Nejvyšší správní soud přitom ve shora citovaném rozsudku (čj. - 112), na jehož odůvodnění v této souvislosti plně odkazuje, shledal, že v řízení před daňovými orgány byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, a městský soud měl pro takové vady řízení napadené rozhodnutí zrušit. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci daňové povinnosti v soudním přezkumu neobstálo, je zcela zřejmé, že nemůže obstát ani rozhodnutí ve věci daňového penále, které z něj vychází. Povinnost daňového subjektu uhradit penále na určitou daň je totiž přímým důsledkem porušení jeho povinnosti splnit předmětnou daňovou povinnost. Pokud byl dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 (v návaznosti na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu) zrušen, stěžovatelce nevznikla povinnost uhradit doměřený rozdíl na dani, a stěžovatelka tak nebyla v prodlení s úhradou předmětné daně a nemohla jí proto vzniknout ani povinnost uhradit daňové penále na předmětnou daň.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížností napadený rozsudek nezákonným, proto jej zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení ( věta první ). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku ( ) a bude se zabývat zejména možností zastavit řízení pro uspokojení navrhovatele ( ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ). Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že podle věty druhé má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení, vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele. Městský soud tedy stěžovatelce přizná právo na náhradu nákladů jak původního řízení o žalobě, tak řízení o kasační stížnosti, i případných účelně vynaložených nákladů řízení následujícího po zrušení původního rozsudku městského soudu Nejvyšším správním soudem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. října 2007

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu

- 95