Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 42/2006 - 47

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce T. G., a. s., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Prahu 9, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 48, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2004, čj. 261024/04/009962/8256, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, čj. - 25,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Finanční úřad pro Prahu 9 dne 5. 11. 2004 vydal výzvu, čj. 261024/04/009962/8256, k podání daňového přiznání dle zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), k dani z převodu nemovitostí, a to nejdéle do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Správce daně upozornil na následky předvídané daňového řádu a připojil poučení s odkazem na a 56a odst. 3 cit. zákona, že proti této výzvě se nelze samostatně odvolat ani uplatnit mimořádný opravný prostředek.

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného.

Městský soud žalobu odmítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že jde ve smyslu o nepřípustný návrh. Uvedl, že podmínkou pro soudní přezkum je především existence rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné správy, které není úkonem, jehož přezkum je z důvodů uvedených v vyloučen, popř. žaloba proti němu není přípustná, přičemž poukázal na ustanovení , , , a Své úvahy dále opřel o ustanovení zákona ČNR č. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), téhož zákona a daňového řádu. Uvedl, že v daném případě byl žalobce vyzván k plnění povinnosti, která pro něho v případě převodu nemovitosti plyne přímo ze zákona ( zákona o dani z převodu nemovitostí), proto žalobou napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu Tímto rozhodnutím se nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti daňového subjektu, ale pouze se vyzývá k plnění zákonné povinnosti podat daňové přiznání. Otázkou, zda správce daně při vydání takového rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem, se soud zabývá, namítne-li to žalobce v řízení o přezkoumání rozhodnutí o vyměření daně. Soud tedy uzavřel, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu , tedy je návrhem nepřípustným, a uvedl, že na dané rozhodnutí je třeba nahlížet i jako na rozhodnutí upravující vedení řízení, jenž je ze soudního přezkumu taktéž vyloučeno [ ].

Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek včasnou kasační stížností opírající se dle jejího obsahu o důvod dle Stěžovatel předně nesouhlasí se závěry městského soudu, neboť ten nejdříve uvedl, že výzva napadená žalobou není rozhodnutím ve smyslu a následně uvedl, že jde současně o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení. Má za to, že výzva k podání daňového přiznání je rozhodnutím a poukazuje na daňového řádu. Napadená výzva má i formální znaky rozhodnutí v souladu s cit. zákona. Jde současně i o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění nebo závazně určují práva a povinnosti stěžovatele, přičemž poukazuje na daňového řádu. Vyvozuje, že učiní-li správce daně úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží nová tříletá lhůta k jejímu vyměření, tzn., že žalovaný „zcela neurčitým úkonem formálně pokryl (protáhl) běh lhůt k vyměření či dodatečnému stanovení daně, který se týká daně z převodu nemovitostí o další tři roky (...)“. Z uvedených důvodů je předmětnou výzvu nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2006 předně odkázal na své vyjádření k žalobě a následně uvedl, že předmětnou výzvu považuje za rozhodnutí upravující vedení řízení, neboť se nejednalo o rozhodnutí o vyměření daně. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v rozsahu uplatněných námitek.

Předmětem sporu je právní povaha výzvy k podání daňového přiznání dle § 40 odst. 1 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud předesílá, že se k obdobné otázce již vyjádřil např. ve svém rozhodnutí ze dne 3. 11. 2005, čj. - 62 dostupné na www.nssoud.cz

. Konkrétně k povaze výzev podle a ve vazbě na daňového řádu uvedl: „Nelze ostatně přehlédnout ani skutečnost, že předmětné výzvy sice vymezuje jako rozhodnutí, která musí splňovat náležitosti vymezené v ustanovení daňového řádu, svojí materiální povahou se však jedná spíše o procesní úkony správce daně, představující jistou formu oboustranné komunikace mezi ním a daňovým subjektem. Zatímco totiž pojem rozhodnutí lze vymezit jako individuální právní akt, kterým orgán veřejné moci přímo zasahuje do právní sféry dotčeného subjektu, je v daném případě zjevné, že takto nastaveného definičního kritéria předmětné výzvy nedosahují, jelikož skutečný zásah do právní sféry stěžovatele představovalo teprve rozhodnutí o vyměření daně (platební výměr) a následná rozhodnutí o odvolání.“

Jinak řečeno, výzvou k podání daňového přiznání [§ 40 odst. 1 daňového řádu] je daňový subjekt správcem daně upozorněn, že nedostál své zákonné povinnosti podat daňové přiznání v zákonem předvídané lhůtě a je upozorněn na eventuální následky nesplnění této povinnosti ani v náhradní lhůtě. Tento úkon správce daně není úkonem, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti daňového subjektu ve smyslu Povinnost stěžovatele podat daňové přiznání vznikla přímo ze zákona [ zákona o dani z převodu nemovitostí a daňového řádu]. Smyslem této výzvy je, v souladu se zásadou úzké součinnosti správce daně s daňovými subjekty [ daňového řádu], přispět k naplnění cíle daňového řízení, jímž je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy [ daňového řádu].

Stěžovatel argumentoval tím, že předmětnou výzvu je nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu , neboť je způsobilá založit běh nové lhůty k vyměření, či doměření daně dle daňového řádu.

Co se týče způsobilosti uvedené výzvy založit běh nové lhůty dle § 47 odst. 2 cit. zákona, Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 2005, čj. - 80, dospěl k závěru, že: „Výzva podle § 40 daňového řádu, splňuje-li ovšem zákonem stanovené náležitosti daňového rozhodnutí a je-li daňovému subjektu doručena, pak plní úlohu úkonu směřujícího k vyměření daně a je způsobilá založit běh nové subjektivní tříleté lhůty k vyměření popřípadě doměření daně ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu“. Tento závěr však nic nemění na pojetí právní povahy této výzvy. Sám zákon [§ 47 odst. 2] v daném případě používá pojem „úkon směřující k vyměření daně“, což implicitně zahrnuje i kategorii procesních úkonů či rozhodnutí.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že výzva napadená žalobou není rozhodnutím ve smyslu , jestliže následně uvedl, že jde současně o úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem [ ]. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v jsou upraveny kompetenční výluky, tj. uvádí se, které typy rozhodnutí jsou vyloučeny ze soudního přezkoumávání. Pod písm. a) jsou uvedeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími – tj. rozhodnutími ve smyslu ; pod písm. c) jsou uvedeny úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Předmětná výzva s ohledem na výše uvedené naplňuje obě kategorie úkonů vyloučených ze soudního přezkumu. Svou materiální povahou se nejedná o rozhodnutí ve smyslu a lze uzavřít, že jde o určitý typ procesních úkonů správce daně, jimiž se správní orgán nedotkl práv plynoucích z hmotného práva, nýbrž zasáhl je do práv daných pro vedení řízení.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení zamítl bez jednání ( ).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. září 2007

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu