Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 42/2007 - 127

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, za účasti Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2006, č. j. - 47,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „žalovaný“) ze dne 30. 6. 2006, č. j. 4481/150/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích (dále jen „finanční úřad“) ze dne 25. 4. 2006, č. j. 40942/06/105910/5453, o opravě zřejmých omylů a nesprávností v dodatečném platebním výměru č. 1050000271 vydaném finančním úřadem dne 11. 10. 2005, č. j. 66765/05/105910/5453.

Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení a b) , , v platném znění (dále jen „ “). Má za to, že rozhodnutí o opravě chyby založilo neplatnost dodatečného platebního výměru, jelikož po provedené opravě je ve výroku dodatečného platebního výměru vyměřena daň a zároveň daňová ztráta. V doplnění podání učiněném prostřednictvím zvoleného zástupce stěžovatel vyslovil názor, že finančním úřadem vydané opravné rozhodnutí je nejen formálně označeno jako rozhodnutí, ale je rozhodnutím i obsahově, neboť zasahuje do výroku opravovaného rozhodnutí. Oprava platebního výměru zvoleným postupem by dle stěžovatele byla možná v případě, kdy by do dodatečného platebního výměru bylo dodáváno něco, co je výsledkem proběhlého řízení a daňové kontroly a co je věcným obsahem zprávy o kontrole. Za situace, kdy tomu tak nebylo, však postup finančního úřadu nebyl správný. Jelikož předmětné opravné rozhodnutí dle stěžovatele zasahuje bez jakéhokoli věcného podkladu v daňovém řízení do jeho práv jakožto účastníka daňového řízení, jde o rozhodnutí, které není ze soudního přezkumu vyloučeno. Další námitky stěžovatele, obsažené jak v jeho kasační stížnosti, tak i v jejím doplnění, směřují do věcného a obsahového posouzení rozhodnutí o opravě a dodatečného platebního výměru.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trvá na stanovisku, že rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností splňuje podmínky ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), upravujícího institut opravy zřejmých omylů. V souladu s právním názorem krajského soudu vyjádřeným v napadeném usnesení dále konstatuje, že se jedná o rozhodnutí ve smyslu , které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Námitky stěžovatele ohledně skutkové podstaty a rozporu věcného obsahu výroku se zprávou o daňové kontrole považuje žalovaný pro posouzení povahy opravného rozhodnutí za irelevantní a pro úplnost dodává, že jeho rozhodnutí, kterým bylo meritorně zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru finančního úřadu, stěžovatel napadl samostatnou žalobou a řízení o ní je Krajským soudem v Českých Budějovicích vedeno pod sp. zn. .

Ze správního spisu žalovaného a spisové dokumentace krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:

Dne 11. 10. 2005 vydal finanční úřad po provedené daňové kontrole u stěžovatele dodatečný platební výměr na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2003. Dne 25. 4. 2006 dále vydal rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností, dle jehož odůvodnění v dodatečném platebním výměru došlo ke zřejmé chybě v psaní, která způsobila, že ve výroku dotčeného opravovaného rozhodnutí byl vynechán řádek ve znění „vyměřuje daňovou ztrátu ve výši: -85 000,00 Kč.“. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí o opravě chyby podal dne 11. 5. 2006 odvolání, ve kterém nesouhlasil s tím, že by předmětným rozhodnutím byla pouze opravena chyba v psaní, a dále namítal, že dodatečný platební výměr byl vydán po nesprávně vedeném daňovém řízení, kdy finanční úřad příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků aplikoval na nesprávně zjištěný skutkový stav. Žalovaný odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 30. 6. 2006 zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že věcné námitky budou předmětem odvolacího řízení proti dodatečnému platebnímu výměru, který stěžovatel napadl samostatným odvoláním podaným dne 19. 10. 2005, a že postup finančního úřadu při vydání rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností neshledal v rozporu s platnými právními předpisy.

Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel dne 12. 9. 2006 žalobu ke krajskému soudu. V ní zdůrazňuje, že v žádném případě nemůže být vyměřena daň a zároveň vyměřena daňová ztráta, jak je tomu po vydání opravného rozhodnutí v dodatečném platebním výměru. Dále stěžovatel vyjádřil názor, že dodatečný platební výměr v původním znění odpovídal zprávě o daňové kontrole, č. j. 52764/05/105930/3407, a pro jeho opravu tak nebyl prostor. Rozhodnutí finančního úřadu o opravě a rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti tomuto rozhodnutí považuje stěžovatel za právní úkony odporující zákonu, jejichž neplatnost je prokázána podle ( , , ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud žalobu stěžovatele kasační stížností napadeným usnesením odmítl a žalobu vůbec věcně nepřezkoumal. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že krajský soud zjistil podání žaloby proti dodatečnému platebnímu výměru a rozhodnutí stěžovatele o odvolání proti němu. Následně na základě tohoto zjištění rozlišil dvě linie řízení a konstatoval, že předmětem tohoto řízení bylo učiněno rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností, zatímco žaloba proti rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru bude u téhož krajského soudu projednána v jiném řízení, konkrétně pod sp. zn. . Výrok samotného usnesení o odmítnutí žaloby odůvodnil krajský soud tím, že doplnění číselného vyjádření výše daňové ztráty představuje chybu v psaní bez jakéhokoli dopadu do daňového základu a výše daně tak, jak byla stanovena opravovaným dodatečným platebním výměrem. Jestliže tedy nedošlo k žádné změně daňového základu a daně, pak se oprava chyby spočívající v neuvedení daňové ztráty nijak nedotýká subjektivních práv stěžovatele a vliv má pouze na jeho procesní práva. Rozhodnutí, které nereguluje subjektivní práva účastníků řízení, byť je i jako rozhodnutí formálně označeno, je inkompetenčním ustanovením ze soudního přezkumu vyloučeno a podání žaloby proti takovému rozhodnutí je nepřípustné, jak vyplývá z Nepřípustná žaloba byla podle téhož právního předpisu odmítnuta.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná. Stěžovatel formálně opírá kasační stížnost o důvody dle ustanovení a b) , tj. o nezákonnost rozhodnutí způsobenou nesprávným posouzením právní otázky soudem a vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a dále že je s nimi v rozporu. Vzhledem k tomu, že usnesením krajského soudu byla žaloba stěžovatele odmítnuta, mohla být kasační stížnost podána pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, což je dle ustanovení samostatný důvod podání kasační stížnosti. Většina kasačních námitek však tomuto určení odpovídá, i když formálně byly stěžovatelem podřazeny pod jiné písmeno citovaného ustanovení, a obsahově směřují proti výroku napadeného usnesení o odmítnutí žaloby. Pro samotné projednání kasační stížnosti však tato skutečnost nemá žádný vliv. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

Dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků stanovenou daň správce daně rozhodnutím opraví nebo zruší na žádost nebo z úřední povinnosti, pokud došlo při stanovení daňové povinnosti k zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení dvojí daňové povinnosti u téže daně a téhož daňového subjektu. V projednávané věci není sporu o tom, že finanční úřad využil své pravomoci dané mu citovaným ustanovením a z úřední povinnosti opravil omyl, ke kterému došlo. Žalovaný a krajský soud jsou však oproti stěžovateli toho názoru, že rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností vydané v této věci nepodléhá z důvodu kompetenční výluky soudnímu přezkumu.

Co se týče obecně povahy rozhodnutí podle § 56 odst. 1 písm. b), věty první, zákona o správě daní a poplatků, je již z nadpisu celého zákonného ustanovení zjevné, že se nejedná o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno věcně, v meritu věci. Rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností je administrativním nástrojem správce daně k úpravě podoby výroku opravovaného rozhodnutí, aniž by tato změna měla mít vliv na obsah výroku. Vzhledem k nevhodně použité formulaci § 56 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, kde je uvedeno, že tímto rozhodnutím lze opravit i jiné omyly, nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu kategoricky vyloučit, že by tímto rozhodnutím nemohlo být ze strany správce daně nikdy zasaženo do sféry práv a povinností daňového subjektu. V daném případě se tak však nestalo, jak je uvedeno níže, správce daně se tímto rozhodnutím nevhodně pokusil doplnit výrok dodatečného platebního výměru, aniž však tato oprava byla způsobilá změnit práva a povinnosti určené prvotním zněním dodatečného platebního výměru. Napadené rozhodnutí tak není rozhodnutím ve smyslu ustanovení a nepodléhá soudnímu přezkumu. Ke stejnému právnímu názoru dospěl i Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2007, č. j. - 18, v němž se zabýval povahou opravného usnesení vydaného podle , , ve znění pozdějších předpisů.

Pro posouzení kasační stížnosti bylo tedy zcela zásadní, zda napadeným rozhodnutím finančního úřadu o opravě dodatečného platebního výměru bylo v daném případě zasaženo do subjektivních práv účastníka s hmotněprávními účinky, či zda povinnost stanovená stěžovateli dodatečným platebním výměrem zůstala i po vydání rozhodnutí o opravě nezměněna. Ke správnému zhodnocení je třeba zohlednit i jiné podklady než jen obě zmíněná rozhodnutí, a to především výsledky daňové kontroly. V této souvislosti je relevantní, že stěžovatel nijak nezpochybňuje vzájemně si odpovídající obsah zprávy o daňové kontrole a protokolu o jejím projednání (ze dne 7. 9. 2005, č. j. 59845/05/105930/3407) na jedné straně a obsah dodatečného platebního výměru (jeho výroku a informativní části) na straně druhé. Dle vyjádření stěžovatele v kasační stížnosti je dodatečný platební výměr totožný se zprávou o kontrole a souhlasný se zmíněným protokolem. Totéž stěžovatel zopakoval i v doplnění své kasační stížnosti, kde uvedl, že „dodatečný platební výměr ve svém původním znění je v přímém souladu s těmito dvěma listinami“.

Rozhodnutím o opravě ze dne 25. 4. 2006 byl dodatečný platební výměr změněn ve výrokové části, v ostatním zůstal beze změny. Původním výrokem dodatečného platebního výměru finanční úřad stanovil základ daně stěžovatele ve výši 1 183 470 Kč a vyměřil daň ve výši 339 124 Kč. V informativní části bylo blíže a přehledně konkretizováno, že oproti stěžovatelem podanému daňovému přiznání se po provedené daňové kontrole změnil stanovený základ daně z 0 Kč na 1 183 470 Kč, nezdanitelné části základu daně a položky odčitatelné od základu daně zůstaly 0 Kč, daň byla oproti nule vyměřena ve výši 339 124 Kč a daňová ztráta uplatněná v daňovém přiznání ve výši 85 000 Kč byla změněna na 0 Kč. Rozhodnutím o opravě finanční úřad doplnil výrok dodatečného platebního výměru o třetí údaj, když zachoval stanovení základu daně a vyměření daně a k tomu doplnil, že „vyměřuje daňovou ztrátu ve výši: -85 000,00 Kč.“ Je tedy zjevné, že finanční úřad provedl opravu, či spíše doplnění, dodatečného platebního výměru z toho důvodu, že v jeho výroku stanovil rozdíl oproti podanému daňovému přiznání (a tedy původně uznané výši) jak co do stanoveného základu daně, tak i co do vyměřené daně, ale již neuvedl, že na základě provedené daňové kontroly došlo také ke snížení uplatněné daňové ztráty. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovateli vyměřená daň zůstala i po vydání rozhodnutí o opravě naprosto totožná a v této části nedošlo k žádné změně dodatečného platebního výměru.

Výše uvedeným rozborem Nejvyšší správní soud dovodil, že opravné rozhodnutí vydané v této věci finančním úřadem je nejen formálně označeno jako rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, ale má povahu tohoto rozhodnutí i obsahově. Nemohlo jím být nijak zasaženo do subjektivních práv stěžovatele a Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s právním názorem krajského soudu o nepřípustnosti žaloby proti takovému rozhodnutí, resp. proti rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání proti tomuto rozhodnutí. K právnímu názoru, že změnu platebního výměru představuje vyměření jiné výše daně, dospěl i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. . Při posuzování povahy rozhodnutí o opravě vydaného podle ustanovení § 56 zákona o správě daní a poplatků je však třeba mít na zřeteli povinnost posuzovat jej k námitkám a v pochybnostech dle jeho obsahu, nikoli pouze na základě formálního označení. V této věci krajský soud vyvodil, že opravné rozhodnutí vydané finančním úřadem není rozhodnutím ve smyslu a aplikoval ustanovení o kompetenční výluce. V návaznosti na to správně rozhodl dle ustanovení a téhož právního předpisu o odmítnutí žaloby stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že vznikly pochybnosti o obsahu výroku dodatečného platebního výměru, které nebyly v tomto řízení z důvodu odmítnutí a meritorního neprojednání žaloby stěžovatele odstraněny, je na krajském soudu, aby se k této otázce vyjádřil v řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání proti samotnému dodatečnému platebnímu výměru. Na stejné soudní řízení odkazuje Nejvyšší správní soud stěžovatele i s jeho věcnými námitkami uvedenými v kasační stížnosti, se kterými se z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nezabýval a zabývat se jimi ani nemohl.

Jestliže tedy krajský soud z uvedených důvodů odmítl žalobu stěžovatele podle ustanovení , postupoval zcela v souladu se zákonem.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s , větou poslední, zamítnuta.

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona ( ve spojení s ). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. září 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu