Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 18/2006 - 72

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce T. I., a. s., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov ze dne 27. 9. 2002, čj. RR 412/2002 Ti, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, čj. -18,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta v Praze 4, Zelený pruh 95/97.

Odůvodnění:

Okresní úřad Prostějov rozhodnutím ze dne 27. 9. 2002, čj. RR 412/2002 Ti, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 1. 8. 2002, čj. SÚ 3208/02-Tom, kterým městský úřad zamítl návrh na zřízení věcného břemene pro stavbu Tranzitní telekomunikační trasy úsek Vyškov – Olomouc na pozemku parc. č. 226/41, k. ú. Vý.

Žalobce napadl rozhodnutí okresního úřadu žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 26. 2. 2003, čj. -19, odmítl ( ) a poučil žalobce o možnosti podat v zákonné lhůtě žalobu podle k místně příslušnému okresnímu soudu.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, čj. -44, ke kasační stížnosti žalobce toto usnesení krajského soudu zrušil s tím, že rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní věci a je dána pravomoc správních soudů. Pravomoc civilních soudů by se vztahovala na spory o výši náhrady nebo jejího rozdělení za dané veřejnoprávní akty.

Poté krajský soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, čj. -18, zrušil rozhodnutí městského i okresního úřadu a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

Krajský soud nepřisvědčil postupu správních orgánů, které dospěly k závěru, že již došlo k zásahu do vlastnických práv vlastníků dotčených pozemků, předmětná stavba již byla provedena, a proto není v kompetenci městského a okresního úřadu záležitost řešit. Podle krajského soudu však nelze popírat kompetenci stavebního úřadu z hlediska naplnění , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a s poukazem na jinou proceduru, „soukromoprávní soudní“, o věci nerozhodnout jen proto, že z faktických důvodů nelze o návrhu rozhodnout před započetím stavby. Zákonem svěřená kompetence stavebního úřadu není závislá na tom, kdy byl návrh podán, nezaniká, ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen požadavek průkazu vlastnickým nebo jiným právem k dotčenému pozemku ( ).

Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [ ] a z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [ ].

Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřoval v tom, že odůvodnění rozsudku obsahuje jen kusou zmínku o právním názoru, kterým byl krajský soud při rozhodování veden. Vytýká, že soud nijak nezdůvodnil, proč by měl stavební úřad porušit článek 2 odst. 3 y a článek 2 odst. 2 d, a z tohoto právního názoru není zřejmé, proč má stavební úřad rozhodovat mimo své kompetence.

Stavební úřad není podle stěžovatele oprávněn rozhodovat o zřízení věcného břemene podle , o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Větu druhou citovaného ustanovení je třeba vykládat v kontextu věty první. Stejně musí být vyložen tak, že v okamžiku rozhodování o vyvlastnění není stavba ani postavena, ani rozestavěna. Tomuto závěru nasvědčuje nejen gramatický výklad, ale i výklad historický – ve znění účinném do 30. 6. 1992 umožňoval vyvlastnit nemovitosti potřebné k uskutečnění nebo užívání staveb, novelou však bylo od 1. 7. 1992 vypuštěno spojení „užívání staveb“. Správním orgánům tak podle stěžovatele zůstala pouze kompetence k vyvlastnění za účelem „uskutečnění staveb“. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že vyvlastnit lze jen tehdy, není-li možné cíle vyvlastnění dosáhnout jinak. Krajský soud přitom nijak nevysvětlil, proč by stavební úřad neměl respektovat , když cíle omezení vlastnického práva lze dosáhnout postupem podle . O zřízení věcného břemene podle citovaného ustanovení přitom rozhoduje soud, nikoliv stavební úřad.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Podle jeho názoru stěžovatel nesprávně interpretuje , v souvislosti s a . Podle žalobce obsahuje dvě normativní věty – první řeší případ, kdy dojde k dohodě před započetím stavby, druhá případ, kdy k dohodě nedojde. Pro rozhodování stavebního úřadu o zřízení věcného břemene přitom není významné časové hledisko a okamžik „před zahájením stavby“ se váže pouze k povinnosti držitele telekomunikační licence pokusit se uzavřít dohodu s vlastníkem dotčených pozemků. je v daném případě speciálním zákonem ve vztahu ke , jehož se užije pouze subsidiárně ve věcech neupravených telekomunikačním zákonem. Žalobce zdůraznil, že je držitelem platné telekomunikační licence a je proto oprávněn v souladu s telekomunikačního zákona zřizovat a provozovat na cizích pozemcích nadzemní a podzemní telekomunikační sítě, přetínat tyto pozemky vodiči a umisťovat na nich telekomunikační sítě. Tyto „stavby“ je oprávněn nejen zřídit, ale i provozovat, tj. užívat. Žádný právní předpis nestanoví jako podmínku pro zřízení věcného břemene, že se tak musí stát před realizací stavby.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných kasačních námitek, vázán jejich rozsahem a důvody ( a 3 ), aniž shledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( ).

Kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Důvodnost této námitky by totiž z podstaty věci bránila přezkumu kasační stížnosti z dalších důvodů.

Nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu je neurčitým právním pojmem, vyloženým v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten k nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti soudního rozhodnutí vyslovil, že nepřezkoumatelnost je dána tehdy, není-li z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, proč považoval za nedůvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS), a také konstatoval, že jakkoliv se nemusí žalobní tvrzení jevit důvodná, je soud povinen vypořádat se s nimi ve svém rozhodnutí, aby bylo zřejmé, že se jimi zabýval a musí zdůvodnit, proč jim nepřisvědčil (srov. č. 787/2006 Sb. NSS).

Na základě popsaných hledisek Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku v této věci. Přisvědčil stěžovateli, že je rozsudek krajského soudu odůvodněn velmi stručně, na samé hraně přezkoumatelnosti, ale zároveň konstatoval, že právní názor v odůvodnění napadeného rozsudku obsažen je a lze jej také meritorně přezkoumat. Jak vyplývá z odůvodnění, krajský soud vyšel z názoru, že stavební úřad má pravomoc rozhodnout o zřízení věcného břemene podle v příslušném správním řízení podle , bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o stavbu plánovanou, či již rozestavěnou nebo realizovanou.

Nejvyšší správní soud přitom přisvědčuje závěru krajského soudu, který vyšel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, již dříve vysloveného v rozsudku publikovaném pod č. 630/2005 Sb. NSS, a na tento rozsudek odkázal. Nejvyšší správní soud v podrobnostech na něj odkazuje rovněž; lze dodat, že se již několikrát zabýval otázkou kompetence stavebního úřadu podle (srov. rozsudek ze dne 31. 7. 2006, čj. -54, dostupný na www.nssoud.cz). Namítané právní hodnocení posuzované věci se soustředí na pravomoc stavebního úřadu zabývat se návrhem na zřízení věcného břemene jindy než před zahájením stavby. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. –50 (www.nssoud.cz), vyslovil, že všechny atributy rozhodovací činnosti ve věci vyvlastnění podle procedury a násl. zůstávají příslušnému stavebnímu úřadu zachovány; nelze popírat kompetenci stavebního úřadu posoudit a rozhodnout věc jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů rozhodnout před započetím stavby, byť s poukazem na možná pořad práva (před soudem rozhodujícím ve věcech občanskoprávních). Zákonem svěřená kompetence úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán. Nezaniká ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný požadavek , tedy průkaz právem vlastnickým či jiným k dotčenému pozemku. Pro stručnost se v podrobnostech odkazuje na uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu.

Ve správním řízení o nuceném omezení vlastnických práv k pozemkům se řeší dva okruhy otázek - hmotněprávní a procesněprávní. Jak je patrné z (právní úprava, podle níž bylo rozhodováno), ohledně účelu vyvlastnění odkazoval na zvláštní zákonodárství (v posuzované věci a v době rozhodování , o telekomunikacích), nicméně sám v návětě odstavce 2 vymezil ještě další hmotněprávní podmínku (vyvlastnění je možné pouze ve veřejném zájmu). Jak vyplývá z , držitel telekomunikační licence má i na cizích pozemcích oprávnění mj. ke zřizování a provozování nadzemních a podzemních vedení telekomunikační sítě, včetně jejich opěrných a vytyčovacích bodů. Výkon těchto oprávnění, resp. jejich zřízení, upravuje v . Toto ustanovení zavádí zákonný postup a podmínky pro zřízení daných oprávnění.

Stěžovatel správně poukázal na fakt novelizace , provedenou s účinností od 1. 7. 1992. Není ale přesné, že tato novelizace pouze „vypustila“ z právní normy pojem „užívání staveb“. Novela totiž zcela nově textovala celé ustanovení . Ten poté - ačkoliv se vyhnul slovnímu spojení „užívání staveb“, vymezil podmínky pro vyvlastnění mj. pojmem „opatření ve veřejném zájmu“. Tímto pojmem je třeba rozumět situace, na něž pamatují zvláštní zákony, upravující konkrétní účel pro vyvlastnění (omezení vlastnického práva). Při takovém postupu bylo tedy možné vyvlastnit pouze ve veřejném zájmu pro účel stanovený zvláštním zákonem, např. [ ].

Nejvyšší správní soud připomíná, že svojí úpravou ( ) neřeší otázky práva veřejného a neupravuje jeho právní vztahy. Jedná se tedy o úpravu do určité míry nezávislou na úpravě vyvlastnění podle předpisů práva veřejného a samotnou její existencí nelze odůvodnit vyloučení pravomoci stavebního úřadu, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se pravomoc civilního soudu byla vztažena i na spory o výši náhrady za veřejnoprávní omezení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2005, čj. -63, dostupný na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud uzavírá, že nedostatek pravomoci stavebních úřadů k rozhodování o případech, kdy stavební úřad svým rozhodnutím zřizuje věcné břemeno podle zvláštního zákona (zde ) na stavbu již provedenou či rozestavěnou, nelze z dovozovat.

Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud neodůvodnil možnost porušení y a y stavebním úřadem, nelze mu přisvědčit. Krajský soud totiž u ani u v napadeném rozhodnutí neargumentoval.

Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud ve svém, byť poměrně stručně odůvodněném, rozsudku pochybil, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ).

Pro další osud věci je důležité upozornit na to, že , o telekomunikacích, byl zrušen , o elektronických komunikacích, a že celá úprava vyvlastnění je s účinností od 1. 1. 2007 upravena , o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Tato úprava výrazně zasáhla i do oblasti soudního přezkoumání expropriačních rozhodnutí (srov. a poznámku pod čarou) Správní orgán tedy při dalším projednání věci vyjde z nového právního stavu.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle za použití Žalobce, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení tvořených odměnou za právní zastoupení, a to za jeden úkon právní pomoci (sepsání vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 1000 Kč [ , , vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , ve znění pozdějších předpisů] a náhradu hotových výdajů ve výši 75 Kč ( vyhlášky).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 25. září 2007

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu

-78