Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 8/2007 - 141

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce Bc. J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Uruguayská 178/5, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16, 150 06 Praha 5, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 20. 4. 2004, č. j. 1036/2004-NBÚ/07-SO, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, č. j. - 108,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 5. 2. 2004 vydal žalovaný oznámení o tom, že se žalobci nevydává osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Důvěrné“.

Stížnost proti tomuto oznámení zamítl ředitel žalovaného dne 20. 4. 2004. Ztotožnil se s tím, že u žalobce je dáno bezpečnostní riziko ve smyslu , o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, neboť podporoval činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod; navíc u žalobce shledal i bezpečnostní riziko ve smyslu písm. d) tohoto ustanovení, neboť žalobce se pokusil zatajit, že byl evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti.

Žalobce napadl posledně jmenované rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji však zamítl rozsudkem ze dne 12. 9. 2006. Nesouhlasil s tím, že by na žalobcovu věc dopadalo ustanovení § 23 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, neboť byl ke spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou donucen nátlakem a výhrůžkami svého velitele. Přisvědčil však žalovanému v tom, že žalobce do bezpečnostního dotazníku odpověděl nepravdivě na otázku „kontakty a vazby na bývalé či současné zpravodajské služby cizí moci nebo na zpravodajské služby či bezpečnostní složky bývalé ČSSR, s výjimkou kontaktů vyplývajících z Vašich pracovních povinností po roce 1990“; nelze jej tedy považovat za osobu důvěryhodnou a bezpečnostně spolehlivou ve smyslu § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnost. Městský soud ve svém rozsudku jednak upozornil na rozpor mezi tím, jak žalobce zodpověděl otázky v bezpečnostním dotazníku a jaké informace uvedl při bezpečnostním pohovoru; jednak dospěl k závěru, že žalobce jako policista s dlouholetou praxí musel vědět, že Vojenská kontrarozvědka patřila do kategorie „zpravodajské služby či bezpečnostní složky bývalé ČSSR“. S tímto závěrem žalobce nesouhlasí. Jako policista nikdy nepřišel do styku se zpravodajskou službou, nezúčastnil se v tomto směru žádného výcviku ani školení. Žalobce považuje zpravodajskou službu za službu špionážní, u níž se předpokládá inteligence. Despotický a stále přiopilý pplk. R. Z., který jej pro spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou získal, se nejevil jako reprezentant špionážní služby, ale jako voják s neomezenou mocí, „noční můra“ základní Vojenské služby, na kterou se žalobce snažil zapomenout. Žalobce neměl do uskutečnění bezpečnostního pohovoru o Vojenské kontrarozvědce prakticky žádné informace; nic v tomto směru nezjišťoval, protože se Státní bezpečností do kontaktu nepřišel. Žalobce považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný: věta, podle níž „policista s dlouholetou praxí musí bezpečně vědět, že Vojenská kontrarozvědka patřila do kategorie zpravodajské služby či bezpečnostní složky bývalé ČSSR‛“, totiž není axiomem a nelze ji bez důkazu považovat za pravdivou. Žalobce se cítí poškozen formálním výkladem lustračního zákona. V osobním životě ani při plnění služebních povinností se nikdy neprovinil ani proti zákonům, ani proti morálním normám, a v tomto duchu přistupoval k zodpovězení otázek v bezpečnostním dotazníku i při bezpečnostním pohovoru. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na to, že kasační stížnost nerozlišuje argumenty ke dvěma důvodům, jichž se žalobce dovolává – tedy k nesprávnému posouzení právní otázky podle a k nepřezkoumatelnosti podle písm. d) tohoto ustanovení; je tak značně neurčitá. Žalobcovo tvrzení o tom, že nepovažoval Vojenskou kontrarozvědku za zpravodajskou službu ČSSR, není v souladu se zásadami logiky, neboť již samotné označení „kontrarozvědka“ nemůže připouštět žádné pochybnosti. Krom toho žalobce obdržel v roce 1997 tzv. pozitivní lustrační osvědčení osoby evidované jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Povědomí o Státní bezpečnosti, jíž byla Vojenská kontrarozvědka součástí, jako o zpravodajské službě či alespoň bývalé bezpečnostní složce ČSSR, je obecně mezi lidmi vysoké, a u dlouholetého příslušníka Policie České republiky a bývalého spolupracovníka Vojenské kontrarozvědky lze povědomí o této skutečnosti (navíc doložené pozitivním lustračním osvědčením) opravdu považovat dle názoru žalovaného za prokázanou skutečnost. Kasační stížnost by proto měla být zamítnuta.

Kasační stížnost není důvodná.

Podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností se za bezpečnostní riziko považuje chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti.

Žalobce v kasační stížnosti namítá, že nemohl vědět, že Vojenská kontrarozvědka patřila mezi zpravodajské služby či bezpečnostní složky; nevěděl to ani v době, kdy s ní spolupracoval, a nedozvěděl se to ani později (to, že byl policistou, na věc nemá žádný vliv, neboť ohledně tématiky zpravodajských služeb nebyl ve své profesi nijak vyškolen). Závěr o tom, podle nějž by žalobci měla být povaha Vojenské kontrarozvědky známa, nebyl podle žalobce nijak zdůvodněn, a rozhodnutí soudu je tak nepřezkoumatelné.

V tom nelze žalobci přisvědčit. Městský soud založil svůj závěr na řadě okolností, které ve svém rozhodnutí popsal. Žalobce se jednak sám u bezpečnostního pohovoru zmínil o tom, že si na spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou vzpomněl v roce 1997, kdy obdržel lustrační osvědčení s výsledkem, že je evidován. Musel si tak být již v roce 1997 vědom toho, že tato organizace byla zpravodajskou službou, ba dokonce složkou Státní bezpečnosti, neboť právě ta jej evidovala jako svého agenta (srov. , kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky). Kromě toho je příslušná otázka v bezpečnostním dotazníku položena zcela jednoznačně, a žalobce tak nemůže s úspěchem namítat, že jí neporozuměl. Konečně jako poslední důvod městský soud uvedl, že žalobce byl dlouhá léta policistou, a měl si být tedy povahy Vojenské kontrarozvědky vědom.

Sám žalobce ostatně tím, že snáší argumenty proti závěru městského soudu, dává najevo, že městský soud důvody svého rozhodnutí vyjádřil – jinak by jim ani žalobce nemohl oponovat. Žalobcovy protiargumenty však neobstojí. Žalobce se hájí tím, že ani jako policista nemohl vědět, jaké úkoly plnila Vojenská kontrarozvědka, protože se o zpravodajské služby nezajímal, nebyl ohledně nich proškolen a jejich představitele si spojoval s inteligencí, s níž se u pplk. Z. nesetkal. Zdejší soud má naproti tomu za to, že žadatel o osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi – jakožto osoba s určitým pracovním zařazením, vzdělanostní úrovní a profesními zkušenostmi – by měl něco takového vědět, nebo alespoň předpokládat, i kdyby nebyl zrovna policistou. S velkou mírou pravděpodobnosti se lze domnívat, že taková znalost nebo předpoklad se vyskytuje i u řadových občanů, kteří se i jen zběžně zajímají o veřejný život. U policisty jako veřejného funkcionáře by takový zájem a z toho plynoucí znalost měly být pravidlem. Je-li žalobce výjimkou z tohoto pravidla, nelze to klást za vinu správnímu orgánu ani soudu. Ty jsou v řízení a při rozhodování vedeny zásadou rovnosti účastníků a musejí se všemi účastníky nakládat stejně, ledaže by odlišnost zacházení odůvodňovaly vážné, prokazatelné a obhajitelné důvody; to však není žalobcův případ. Žalobce namítá, že závěr městského soudu nelze bez důkazu považovat za pravdivý; neuvádí ale, jaký důkaz by k takovému závěru měl být proveden. Dokazování žalobcovy neznalosti určitého faktu by ostatně nebylo ani možné z povahy věci.

Žalobce ve své kasační stížnosti pomíjí to, co pro městský soud bylo rozhodujícím argumentem – tedy že žalobce obdržel v roce 1997 lustrační osvědčení s výsledkem, že je evidován jako agent Státní bezpečnosti, a podle vlastního tvrzení si dal tento fakt do souvislosti se svou činností pro Vojenskou kontrarozvědku během výkonu vojenské základní služby. V kasační stížnosti se objevuje pouze zmínka o tom, že žalobce o Vojenské kontrarozvědce nic nevěděl, protože nepřišel do kontaktu se Státní bezpečností. Žalobce nemusel nutně vědět, že Vojenská kontrarozvědka byla složkou Státní bezpečnosti; přesto si však měl být – a zjevně byl – vědom toho, že mezi Vojenskou kontrarozvědkou a Státní bezpečností existuje úzká spojitost, neboť v důsledku poskytování informací Vojenské kontrarozvědce se dostal do evidence agentů Státní bezpečnosti. I kdyby tedy neznal význam pojmů „rozvědka“ či „kontrarozvědka“ a nevztahoval si je ke zpravodajským službám, měl si dovodit, že Vojenské kontrarozvědce poskytoval jisté informace, a ta je shromažďovala a předávala dál: jinak by žalobce nebyl evidován jako agent Státní bezpečnosti. I bez této úvahy měl přepokládat, že tato stránka jeho minulosti (tj. jakékoli spojení s Vojenskou kontrarozvědkou či Státní bezpečností) bude při posuzování jeho bezpečnostní spolehlivosti a způsobilosti nakládat s utajovanými skutečnostmi velmi významná; v pochybnostech se proto měl při vyplňování bezpečnostního dotazníku alespoň zmínit o svém styku s Vojenskou kontrarozvědkou, případně jej pak dále rozvést v dodatku k životopisu. To ale neučinil, a nelze ho tedy považovat za bezvýhradně důvěryhodného, jak to žádá § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu