Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 126/2006 - 65

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, za účasti Celního ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2006, č. j. – 29,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2006, č. j. – 29, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2006, č. j. – 29 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 6. 2. 2005, č. j. 6701/02-01/42, ze dne 14. 2. 2005, č. j. 6701/02-01/43, č. j. 6701/02-01/44, ze dne 13. 2. 2005, č. j. 6701/02-01/45, ze dne 14. 2. 2005, č. j. 6701/02-01/46, č. j. 6701/02-01/47, č. j. 6701/02-01/48, č. j. 6701/02-01/49, č. j. 6701/02-01/50, č. j. 6701/02-01/51, č. j. 6701/02-01/71, č. j. 6701/02-01/72, č. j. 6701/02-01/73, ze dne 18. 2. 2005, č. j. 6701/02-01/74, č. j. 6701/02-01/75, č. j. 6701/02-01/76, č. j. 6701/02-01/77, č. j. 6701/02-01/78, č. j. 6701/02-01/79, č. j. 6701/02-01/80, č. j. 6701/02-01/82, č. j. 6701/02-01/83, č. j. 6701/02-01/84, č. j. 6701/02-01/85, č. j. 6701/02-01/86, č. j. 6701/02-01/87, č. j. 6701/02-01/88, č. j. 6701/02-01/89, č. j. 6701/02-01/90, č. j. 6701/02-01/91, č. j. 6701/02-01/92, č. j. 6701/02-01/93, č. j. 6701/02-01/94, č. j. 6701/02-01/95, č. j. 6701/02-01/96, č. j. 6701/02-01/97, č. j. 6701/02-01/98, č. j. 6701/02-01/99, č. j. 6701/02-01/100, č. j. 6701/02-01/101, č. j. 6701/02-01/106, č. j. 6701/02-01/107, č. j. 6701/02-01/108, č. j. 6701/02-01/109, č. j. 6701/02-01/110, č. j. 6701/02-01/113, č. j. 6701/02-01/114, č. j. 6701/02-01/115, č. j. 6701/02-01/119, č. j. 6701/02-01/120, č. j. 6701/02-01/121, č. j. 6701/02-01/123, č. j. 6701/02-01/124, č. j. 6701/02-01/125, č. j. 6701/02-01/126, č. j. 6701/02-01/127, č. j. 6701/02-01/131, č. j. 6701/02-01/132, č. j. 6701/02-01/133, č. j. 6701/02-01/134, č. j. 6701/02-01/135, č. j. 6701/02-01/136, č. j. 6701/02-01/137, č. j. 6701/02-01/138 a č. j. 6701/02-01/139, kterými byly k odvolání stěžovatele částečně změněny dodatečné platební výměry Celního úřadu Praha IV. (dále jen „celní úřad“) vydané ve dnech 6. 2. 2002 až 28. 3. 2002, kterými byl stěžovateli dodatečně vyměřen celní dluh skládající se ze cla a daně z přidané hodnoty. V odůvodnění rozsudku městský soud citoval ust. , 3, 5, 7 a 10 , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“) a také ust. a 4 , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“) a uvedl, že z citovaných ustanovení je patrné, že daňová kontrola podle ust. zákona o správě daní a poplatků je obecným postupem správce daně při zjišťování a prověřování daňového základu či jiných okolností. Následná kontrola podle ust. je řízením speciálním, v němž sice celní orgány vystupují jako správci daně a při ukládání povinností postupují podle zákona o správě daní a poplatků, ale tato skutečnost nic nemění na tom, že následná kontrola je ve vztahu ke kontrole daňové institutem zvláštním. totiž upravuje právní vztahy v oblasti celnictví, tedy právní vztahy speciální k právním vztahům, které upravují předpisy daňové. Následná kontrola podle ust. je pak zcela svébytně upravena i co se týká řízení a práv a povinností celních úřadů a deklarantů. V této souvislosti městský soud odkázal na ust. a také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2005, č. j. - 113. Na tuto právní úvahu odkázal městský soud také při hodnocení námitky stěžovatele, že správní orgány nerespektovaly jeho právo klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření podle ust. zákona o správě daní a poplatků. K této námitce městský soud dále uvedl, že výše uvedené právo nedává stěžovateli speciální ust. , které na danou věc plně dopadá. Tvrzení, že se správní orgány řádně nevypořádaly s námitkou ve věci zhodnocení skutečností (důkazů), označil městský soud za nekonkrétní. K námitce týkající se hodnocení výpovědí svědků V. O. a J. H. městský soud uvedl, že hodnocení výpovědí řidičů byl pouze okrajový hodnotící soud správních orgánů, když celkové skutkové zjištění vyplývá z množství důkazů jiných, a že tato námitka vytrhuje pouze část dokazování, aniž by zhodnotila důkazní prostředky ostatní. Z odůvodnění rozhodnutí celního ředitelství i z úkonu, jímž byl stěžovatel seznámen se zjištěními, které celní úřad učinil při následné kontrole, je patrné, že celní úřad vycházel zejména ze zjištění nizozemských celních orgánů a ze skutečnosti, že stěžovatel žádnými jinými prostředky neprokázal svá tvrzení uvedená v odvolání. Celní ředitelství zhodnotilo výpovědi řidičů jako neurčité, přičemž toto zjištění srovnalo s výsledky šetření v rámci mezinárodního dožádání a nedoložení listinných dokladů, které celní úřad po stěžovateli požadoval. Toto hodnocení výpovědí řidičů je plně odůvodněno důkazními prostředky jinými, zejména zjištěními celního úřadu a řádným nedoložením listinných důkazů, které bylo plně na stěžovateli.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. a b) , v níž namítal, že městský soud nesprávně posoudil otázku aplikace ust. zákona o správě daní a poplatků v řízení o následné kontrole podle ust. . Bylo-li následnou kontrolou zjištěno, že u zboží propuštěného do volného oběhu byla nesprávně stanovena nižší celní hodnota, musí být následný postup při opatření k nápravě veden podle ust. . Takový postup respektuje základní zásady daňového řízení stanovující správci daně zákonnou povinnost zahájit daňové řízení vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové povinnosti. Byl-li celním orgánem vyměřen dodatečný celní dluh a daň z přidané hodnoty, bylo tak nutně učiněno v řízení konaném podle zákona o správě daní a poplatků a v takovém řízení jsou celní orgány povinny postupovat v souladu se zásadami daňového řízení, zejména pak s ust. a citovaného zákona. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. - 66. Závěr soudu o neexistenci práva klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření je podle stěžovatele v rozporu se zásadou zákonnosti, neboť nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované d. Stěžovatel dále uvedl, že zcela konkrétně vytýkal správním orgánům jednostranné zhodnocení důkazů, kdy na jedné straně existují doklady vystavené dodavatelem zboží v okamžiku jeho předání a převzetí (faktury, se kterými odběratel převážel zboží z Nizozemí do České republiky), doklady o zaplacení podepsané dodavatelem zboží odpovídající ceně zboží uvedené v celních prohlášeních a na druhé straně následná zjištění orgánů nizozemské celní správy, která jsou s výše uvedenými v rozporu. Přitom tato zjištění nemohou být relevantním důkazem provedeným v souladu s ust. zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel dále namítal, že výpovědi svědků jsou v příkrém rozporu se závěry učiněnými celními orgány. Z odůvodnění rozhodnutí celního úřadu, se kterým se ztotožnil i městský soud, vyplývá, že výpovědi řidičů jsou neurčité. Podle stěžovatele je toto hodnocení výpovědí neobjektivní a v hrubém rozporu s jejich obsahem. Konkrétně poukázal na některé části výpovědí svědků O. a H. a uvedl, že je nemožné, aby si svědci po tak dlouhé době pamatovali konkrétní částky, které osobně platili za předmětné zboží, když potvrzení skutečnosti, že byly placeny částky uvedené na fakturách dosvědčuje jeho tvrzení, že řidiči jiné faktury než ty převážené současně se zbožím neměli. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. a 3 v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám shledal vadu uvedenou v odst. 3 citovaného ustanovení, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Z hlediska posouzení zákonnosti napadeného rozsudku hraje zásadní roli časový průběh celého případu a v souvislosti s ním také proces změn, kterým prošlo ust. . Stěžovatel v letech 1996 až 1998 dovážel řezané květiny z Nizozemí. Ve dnech 6. 2. až 28. 3. 2002 mu celní úřad dodatečnými platebními výměry vyměřil celní dluh a tato svá rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že zboží bylo propuštěno do režimu volného oběhu na základě údajů uvedených stěžovatelem v celním prohlášení bez jejich ověřování. Následnou kontrolou po propuštění zboží prováděnou podle ust. však bylo, ve spolupráci s nizozemskou celní správou, která provedla místní šetření u dodavatele květin K. E. B., zjištěno, že na fakturách evidovaných touto společností je uvedena částka vyšší než která byla uvedena na fakturách připojených k celním prohlášením. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání, o kterých rozhodlo celní ředitelství ve dnech 6. až 18. 2. 2005 tak, že změnilo výroky v části označující bydliště stěžovatele. Jinak ponechalo napadené dodatečné platební výměry beze změn.

Ustanovení , které upravuje následnou kontrolu prováděnou celními orgány, bylo za dobu, co je tento zákon součástí právního řádu České republiky, celkem čtyřikrát novelizováno, a to s účinností od 1. 7. 1997, s účinností od 1. 7. 2002, s účinností od 1. 5. 2004 a s účinností od 1. 4. 2006.

V případě stěžovatele rozhodoval celní úřad jako orgán I. stupně v době, kdy ještě nenabyl účinnosti , kterým bylo ust. zásadním způsobem změněno. Touto novelou bylo ust. nejen doplněno o odstavce 5 až 14, ale rozsáhlých změn doznaly i stávající odstavce 1 až 4. V novém odst. 9 (později odst. 10) byla nově upravena práva osoby kontrolované. Městský soud však při přezkoumání napadených správních rozhodnutí při posuzovaní vztahu ust. a ust. zákona o správě daní a poplatků aplikoval ust. , 3, 5, 7 a 10 ve znění účinném po 1. 7. 2002, ačkoliv úkony, na základě nichž byl vyměřen stěžovateli celní dluh, prováděl celní úřad v období končícím dnem 28. 3. 2002. Závěry městského soudu, že následná kontrola je zcela svébytně upravena i co se týká řízení a práv a povinností celních úřadů a deklarantů (str. 9 druhý odstavec rozsudku) a že právo zakotvené v ust. zákona o správě daní a poplatků stěžovateli nepřísluší z důvodu existence speciálního ust. (str. 9 odstavec čtvrtý), tak nemají ve vztahu k řízení před celním úřadem oporu v celním zákoně. Teprve odvolací řízení probíhala z převážné části za účinnosti ve znění, které aplikoval městský soud. Pokud tedy městský soud vycházel při svých závěrech z neúčinného znění právního předpisu, jedná se o vadu natolik podstatnou, že měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2005, č. j. - 113 pak městský soud svůj závěr podpořit nemohl, neboť v tomto případě se jednalo o přezkum rozhodnutí celních orgánů z let 2000 a 2001, tedy rovněž z období, kdy znění ust. aplikované městským soudem nebylo účinné. V uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že byl-li na základě zjištění učiněných při následné kontrole vydán dodatečný platební výměr jako opatření k nápravě podle ust. , není to v rozporu s ust. zákona o správě daní a poplatků, neboť z tohoto ustanovení nelze dovodit, že dodatečný platební výměr může být vydán pouze po provedení daňové kontroly podle tohoto zákona. Tento rozsudek tedy řešil právní otázku poněkud odlišnou a odkaz na něj by byl nepřípadný, i za situace, kdy by městský soud aplikoval znění ust. účinné pro rozhodné období.

Stížními námitkami týkajícími se vztahu institutů následné kontroly podle a daňové kontroly podle zákona o správě daní a poplatků a práva klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření se Nejvyšší správní soud nezabýval právě z důvodu, že městský soud vycházel z neúčinného znění právního předpisu. Ze stejného důvodu by bylo předčasné přezkoumávat stížní námitku týkající se hodnocení výpovědí svědků O. a H. Je tomu tak proto, že se sice uskutečnily až v odvolacím řízení, avšak městský soud při posouzení tohoto žalobního bodu vycházel z důkazů provedených v řízení před celním úřadem, které, jak je výše uvedeno, hodnotil podle neúčinného znění ust. .

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ust. napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle , podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. července 2007

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu