Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 59/2006 - 58

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Mgr. J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Veverkova 1343/1, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, proti rozhodnutí ze dne 19. 1. 2006, č. j. 19603/2005/DOP/104, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2006, č. j. - 29,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 19. 1. 2006 zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Kolín ze dne 14. 11. 2005, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle zákona České národní rady č. , o přestupcích, když porušil a , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, tím, že dne 26. 6. 2005 ve 14:25 hodin jel v katastru obce P. na silnici číslo I/12 jako řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, reg. zn. X, rychlostí 118 km/hod a to v místech, kde je povolená rychlost nejvýše 90 km/hod. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 300 Kč a dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady přestupkového řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji dne 21. 8. 2006 zamítl.

Ve včas podané kasační stížnosti pak žalobce namítal nesprávnost rozhodnutí městského soudu, neboť jestliže zákonodárce ve znění zákona o přestupcích označil, že přestupkem podle tohoto ustanovení je každé jiné jednání, které není uvedeno pod písmeny a) až e) citovaného ustanovení a u kterého lze prokázat porušení , nelze tedy podle tohoto ustanovení postihovat menší překročení povolené rychlosti. Překročení rychlosti je jako přestupek řešeno v ustanovení zákona o přestupcích. Je možno diskutovat o tom, že jde zřejmě o chybu v zákoně, ale tuto chybu nelze řešit svévolným rozšiřováním odpovědnosti nemající v zákoně oporu. Obdobně by totiž dle názoru žalobce mohlo být posuzováno jednání, které vedlo k dopravní nehodě, ale které nelze kvalifikovat jako porušení zvláštního zákona tak, jak je uvedeno v zákona o přestupcích. Zákonodárce nepochybně tímto ustanovením sledoval to, aby nikoli každé jednání, které způsobí dopravní nehodu, bylo kvalifikováno jako přestupek, ale jenom takové jednání, které je porušením zvláštního zákona a jímž byla způsobena dopravní nehoda.

Podle názoru žalobce je nutno se na celou problematiku dívat z hlediska společenské nebezpečnosti. Výklad, že každé překročení povolené rychlosti dle je přestupkem bez ohledu na stupeň nebezpečnosti tohoto jednání, je nepochybně protiprávním rozšiřováním postihu občanů. Zavinění dopravní nehody je jednáním, které není porušením zákona, a zákonodárce takovéto jednání toleruje a nesankcionuje (malou dopravní nehodu netřeba hlásit policii). Obdobně zákonodárce tím, že stanovil postih za překročení rychlosti v zákona o přestupcích až o více jak 30 km/hod či 50 km/hod, měl při tvorbě tohoto ustanovení na mysli nepostihovat takové překročení rychlosti, které zjevně není pro společnost nebezpečné. Opačný výklad by totiž znamenal, že lze postihovat překročení rychlosti i zcela nepatrné, např. o 1 – 2 km/hod, což evidentně zákonodárce v úmyslu neměl.

Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že důvodem, na základě kterého lze podat kasační stížnost, je nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle žalovaného je pak zapotřebí rozlišit nezákonnost od práva soudu na interpretaci práva, která se odráží v napadeném rozhodnutí. Výklad žalovaného je v rozporu s jazykovým zněním příslušných ustanovení zákona. V dalším žalovaný odkázal na svá předchozí podání a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Relevantními zákonnými ustanoveními jsou v daném případě § 22 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, který v době spáchání předmětného přestupku uváděl, že přestupku se dopustí ten, kdo jako řidič motorového vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním zákonem nebo dopravní značkou o více než 30 km/h v obci nebo o 50 km/h mimo obec. Dále podle § 22 odst. 1 písm. f) téhož zákona v rozhodné době platilo, že přestupku se dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e), poruší zvláštní zákon. Konečně ustanovení § 18 odst. 3 téhož zákona mimo jiné uvádělo, že řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod.

Kasační stížností byla nastolena otázka, zda překročení povolené rychlosti mimo obec o méně než 50 km/hod lze považovat za jiné jednání ve smyslu § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Nejvyšší správní soud se tímto problémem již ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 22. 11. 2004, č. j. - 58, publikovaném pod č. 829/2006 Sb. NSS, uvedl, že „přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu při překročení povolené rychlosti v obci 50 km/h stanovené v , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, se dopustí i ten řidič, který překročí povolenou rychlost v obci o méně než o 30 km/h. Ustanovení zákona ČNR č. , o přestupcích, je totiž třeba interpretovat tak, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a), b), c) a d), je i překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než o 30 km/h“. Uvedený názor byl potvrzen i Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. mimo jiné uvedl, že „pokud stěžovatel dovozuje, že takovým jiným jednáním nemůže být překročení rychlosti o méně než 30 km/hod v obci, pak tento jeho názor nemá oporu v textu právní normy. Překročení rychlosti o méně než 30 km/hod v obci není jednáním uvedeným pod písm. a) až d), neboť ustanovení zákona o přestupcích se vztahuje jen na překročení rychlosti o více než 30 km/hod v obci, nepochybně tedy právě zákona o přestupcích na takové překročení rychlosti dopadá“. Pro úplnost je třeba dodat, že v době rozhodování těchto soudů obsahoval zákona o přestupcích shodný text, jako v právě projednávaném případě obsahuje .

Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by se měl ve stávajícím případě od své judikatury odklonit. Ačkoliv se v předložené kasační stížnosti jedná o překročení rychlosti mimo obec, lze bezpochyby výše uvedené názory vztáhnout i na takovéto jednání. Překročí-li tedy řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg a autobusu při jízdě mimo obec rychlost 90 km/hod, dopustí se porušení , a svým jednáním naplní znaky přestupku podle zákona o přestupcích. Takové jednání není možné podřadit pod písm. a) předmětného ustanovení, které obsahuje kvalifikovanou formu přestupku nedodržení maximální povolené rychlosti, jež je spojena s vyšší sankcí (pokuta až 3000 Kč a eventuálně i zákaz činnost na půl roku). Ustanovení písm. a) tedy neřeší jen samotné „překročení rychlosti“, jak se domnívá žalobce, ale pouze překročení rychlosti vyšší než stanovený limit 50 km/hod nad zákonem povolenou rychlost. Avšak i jakékoliv jiné překročení zákonem povolené rychlosti, je nutné vnímat jako porušení , na což právě reaguje zákona o přestupcích. Nelze zde tudíž mluvit o chybě v zákoně, ani se nejedná o svévolné rozšiřování odpovědnosti nemající v zákoně oporu, jak uvádí žalobce. Naopak zákon o přestupcích na takové jednání reaguje a upravuje jeho postih. Zákonodárce chtěl zjevně odlišit typově závažnější jednání vyšší sankcí [ zákona o přestupcích] od jednání méně nebezpečného [písm. f) téhož ustanovení]. Výklad předkládaný žalobcem by znamenal, že zákonodárcem stanovená maximální rychlost při jízdě mimo obec na 90 km/hod by byla právně nevynutitelná, avšak k takovému výkladu nelze dospět ani jazykovým, systematickým, ani teleologickým výkladem předmětných ustanovení.

Také námitku žalobce, že na celou problematiku je nutné nahlížet z hlediska společenské nebezpečnosti a že zákonodárce neměl v úmyslu postihovat překročení rychlosti, které zjevně není pro společnost nebezpečné (podle žalobce tedy překročení povolené rychlosti o méně než 50 km/hod), nelze považovat za důvodnou. Formální znaky přestupku podle zákona o přestupcích naplní každý, kdo poruší , a přitom se nejedná o přestupek podle až e) zákona o přestupcích. O porušení , ze strany žalobce přitom není sporu. Případná společenská nebezpečnost zaviněného jednání (resp. následky přestupku a další relevantní okolnosti případu) mají vliv na výši ukládané sankce podle zákona o přestupcích. V projednávaném případě přitom nebyl trest uložen v nepřiměřené výši, takže nebyl dán důvod pro postup soudu podle , přičemž žalobce o snížení uložené sankce ani nežádal.

Konečně nelze akceptovat ani námitku žalobce, že zavinění dopravní nehody je jednáním, které není porušením zákona a zákonodárce takové jednání toleruje a nesankcionuje, neboť malou dopravní nehodu netřeba hlásit policii. Žalobce se mýlí, neboť velká většina dopravních nehod je způsobena porušením Pokud při dopravní nehodě nedošlo k zákonem stanoveným okolnostem (v době spáchání přestupku žalovaným se jednalo o hmotnou škodu nad 20 000 Kč, zranění či úmrtí osob) a nebylo tedy nutné přivolat policii, čímž by byla naplněna skutková podstata přestupku podle zákona o přestupcích, bylo by nutné zaviněné jednání vedoucí k takové dopravní nehodě považovat za přestupek podle zákona o přestupcích. Není tedy pravdou, že by zákon tzv. „malé“ dopravní nehody toleroval a nesankcionoval.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. června 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu