Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 As 50/2006 - 68

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce MUDr. P. V., zast. JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti žalované Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, sídlem Praha 10, Na Míčánkách 2, zast. JUDr. J. K., o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. – 37, ze dne 3. 4. 2006,

t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. – 37, ze dne 3. 4. 2006 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti dopisu žalované ze dne 19. 10. 2004, zn. ZP-2384/03-04, jakož i jeho žaloba proti fiktivnímu rozhodnutí žalované o zamítnutí odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí o odepření poskytnutí informací, vydanému podle , o svobodném přístupu k informacím (dále jen „ “) a doručenému žalobci dne 13. 10. 2004. Městský soud vycházel z následujícího skutkového stavu:

Žalobce požádal dne 3. 9. 2004 žalovanou podle , ve smyslu článku 17 d o poskytnutí informací uvedených v příloze 1 žádosti, a to v elektronické podobě. Na tento požadavek reagovala žalovaná dopisem generálního ředitele Ing. K. Š., Ph.D., MBA ze dne 29. 9. 2004, zn. č. ZP-2251/03-04, adresovaným právnímu zástupci žalobce. V tomto dopisu žalovaná k žalobcově žádosti ve věci poskytnutí informace o produkci a úhradách nemocnic za rok 2003 sdělila, že nepatří ve smyslu mezi povinné subjekty, protože není veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. Z uvedeného důvodu nemůže žalobci požadované informace sdělit.

Jelikož žalovaná neposkytla žalobci informaci ve lhůtě patnácti dnů stanovené v , podal žalobce ve smyslu citovaného zákona proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí odvolání dne 27. 9. 2004. Na toto odvolání reagovala žalovaná opět dopisem svého generálního ředitele ze dne 19. 10. 2004, zn. č. ZP-2384/03-04. Zde žalovaná uvedla, že na žádost žalobce o poskytnutí informace již oficiálně odpověděla dne 30. 9. 2004. Dále se v tomto dopisu uvádí, že žalobcovo odvolání bylo posouzeno a žalovaná opět dospěla k závěru, že požadované informace nemohou být žalobci sděleny. Nad rámec své argumentace v předchozím dopisu žalovaná uvedla, že podle jejího názoru není veřejnou institucí, jejímž zřizovatelem by byl stát. Na rozdíl od Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), která byla zřízena zákonem, stát pouze stanovil podmínky, za kterých může rezortní, oborová, podniková, případně jiná zdravotní pojišťovna vzniknout, a to , o rezortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách. Takto založené zdravotní pojišťovny nepodléhají zvýšené ochraně garantované například VZP, kdy majetek, se kterým VZP hospodaří, nemůže být předmětem konkurzu ani vyrovnání podle , o konkurzu a vyrovnání. Stát tedy stanovil pro založení zdravotních pojišťoven (mimo VZP) obecné podmínky, stejně jako to učinil v případě jakékoli jiné firmy zakládané podle obchodního zákoníku (komerční banky, komerční pojišťovny, stavební spořitelny apod.). Rovněž pokud jde o vytváření orgánů žalované se tato nedomnívá, že je naplněn pojmový znak tak, jak se uvádí v žalobcem dovolávaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. . Žalovaná se proto přiklání k názoru, že není veřejnou institucí vytvářenou státem, byť hospodaří s veřejnými prostředky. Na postavení žalované lze dle jejího názoru aplikovat pouze ust. Žalovaná je ovšem oprávněna, stejně jako i ostatní zdravotní pojišťovny založené za podmínek stanovených , rozhodovat pouze o věcech vymezených v , o veřejném zdravotním pojištění ve znění pozdějších předpisů (rozhodnutí ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut, nedoplatků pojistného, penále apod.). Rozhodně žalované nepřísluší rozhodovat o nárocích plynoucích ze smluvních vztahů sjednaných se zdravotnickými zařízeními a ohledně těchto skutečností je proto povinna zachovávat mlčenlivost.

Uvedený dopis napadl žalobce žalobou ze dne 31. 10. 2004, doručené soudu dne 2. 11. 2004, v níž za napadené rozhodnutí označil „rozhodnutí MV ČR o zamítnutí odvolání ve věci žádosti o informace ze dne 19. 10. 2004, č. j. ZP-2384/03-04“. Právní posouzení žalované považuje za nesprávné. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. rozhodl, že mezi veřejné instituce hospodařící s veřejnými fondy ve smyslu novelizovaného ustanovení patří též Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR. Vzhledem k tomu, že v důsledku právního vývoje ve zdravotnictví se faktický režim fungování tzv. zaměstnaneckých pojišťoven velmi přiblížil režimu VZP, je třeba na všechny zdravotní pojišťovny nahlížet jednotně též při posuzování jejich informační povinnosti vůči občanům – pojištěncům a pacientům. Stanovení rozdílného režimu pro poskytování informací by vedlo k bezdůvodnému zvýhodnění některých skupin občanů. Žalobce proto navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované zrušil a uložil jí vyhovět žádosti žalobce v plném rozsahu (žalobce následně petit změnil a posléze uvedený požadavek vzal zpět). V průběhu řízení pak žalobce dne 6. 12. 2005 do protokolu o jednání doplnil svou žalobu tak, že ji rozšířil i proti fiktivnímu rozhodnutí žalované, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí žalované, jímž tato nevyhověla jeho žádosti o poskytnutí informací podle

Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalovaná odepřela poskytnout požadované informace postupem podle a o odvolání nerozhodla v zákonné lhůtě, takže nastala fikce zamítnutí odvolání podle citovaného zákona. Důvody nevyhovění žádosti a důvody zamítnutí odvolání uvedla vždy v dopisech následujících po uplynutí lhůty pro rozhodnutí dle Pokud by byly uvedené dopisy doručeny v zákonných lhůtách, bylo by je možno považovat, s ohledem na jejich obsah, za rozhodnutí. Protože však pouze dodatečně vysvětlovaly zamítavé stanovisko žalované, nebylo lze k nim při přezkoumání rozhodnutí přihlédnout a hodnotit je jako rozhodnutí správního orgánu. Soud tedy vyšel z toho, že v daném případě nastaly fikce vydání rozhodnutí podle a (13. 10. 2004). Směřuje-li proto žaloba proti dopisu žalované ze dne 19. 10. 2004, je podle soudu nutno tento návrh považovat podle a , (dále jen „ “) za nepřípustný. Tuto žalobu proto Městský soud v Praze odmítl. Současně odmítl rovněž žalobu proti fiktivnímu rozhodnutí o odvolání podle pro opožděnost. Fiktivní rozhodnutí žalované o odvolání žalobce proti prvoinstančnímu fiktivnímu rozhodnutí bylo žalobci ve smyslu doručeno dne 13. 10. 2004. Lhůta pro podání žaloby uplynula dva měsíce po tomto datu, tj. 13. 12. 2004 ( ). Žalobce podal žalobu proti tomuto rozhodnutí dne 6. 12. 2005. Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze podle prominout.

Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností. Jako důvod uvedl ust. Podle důvodové zprávy k jsou ustanovení a konstruována jako právní domněnky. Je tak zřejmé, že se jedná o domněnku vyvratitelnou. Vzhledem ke konstrukci celého zákona pak nemůže být podle stěžovatele jeho ustanovení na újmu žadatele o informace. I v případě rozhodnutí, které bylo vydáno po zákonem stanovené lhůtě, se tak podle něj stále jedná o rozhodnutí ve věci samé, a nikoli o pouhý dopis, se kterým by právní řád nespojoval žádné právně relevantní důsledky. Právní domněnka vyjádřená v a tak podle stěžovatele pouze rozšiřuje možnost odvolat se vedle skutečného rozhodnutí také proti rozhodnutí fiktivnímu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 21. 6. 2006 mimo jiné projevila nesouhlas s názorem stěžovatele, že v ust. § 15 odst. 4 a § 16 odst. 3 je zakotvena právní domněnka. Dle jejího názoru se jedná o fikci, tj. právní konstrukci, která za zákonem stanovených předpokladů vyvolává právní následky, jako by fingovaná skutečnost existovala. Nelze ji proto vyvrátit důkazem opaku, jako je tomu u právní domněnky. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tím, že by zákonná fikce byla na újmu žadatele o informace. I při jejím nastoupení má žadatel stejné právní prostředky obrany jako při vydání zamítavého rozhodnutí. Dopis generálního ředitele žalované ze dne 19. 10. 2004 pak není dle jejího přesvědčení rozhodnutím ve smyslu ust. , neboť nesplňuje základní náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení. Jedná se pouze o informativní dopis, který byl navíc vyhotoven až po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Žalovaná proto navrhla kasační stížnost zamítnout.

Nejvyšší správní soud předně zkoumal, zda není v daném případě dán některý z důvodů, pro které by byl povinen zrušit usnesení Městského soudu v Praze z úřední povinnosti ( ) a dospěl k závěru, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu ust. Rozhodnutí Městského soudu v Praze proto zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O věci uvážil Nejvyšší správní soud takto:

Městský soud v Praze se v prvé řadě zcela opomněl vypořádat s otázkou, zda je žalovaná povinným subjektem podle či nikoliv. Jedná se totiž nejen o předmět sporu mezi stranami soudního řízení, nýbrž i o předběžnou otázku, již je nutno zodpovědět pro to, aby bylo lze učinit závěr o samotné existenci rozhodnutí ve smyslu citovaného zákona, a tudíž i o existenci předmětu soudního přezkumu. Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, stíhá povinnost poskytnout informace jen okruh těch subjektů, jimž ji ukládá, a jen okruh těchto povinných subjektů má tak zároveň i zákonem založenu pravomoc ve správním řízení vydat negativní rozhodnutí, pokud je požadována informace, jejíž poskytnutí zákon vylučuje anebo jejíž poskytnutí lze ze zákonem stanovených důvodů omezit. Jen v případě nečinnosti povinného subjektu nastává fikce vydání rozhodnutí o odepření informace. Pokud je tedy požadováno poskytnutí informace po subjektu, na nějž se nevztahuje, nemá takový subjekt nejen povinnost požadovanou informaci poskytnout, ale nemá též pravomoc k vydání rozhodnutí o odepření informace a nemůže tak ani nastat fikce vydání takového rozhodnutí (podle rozsudku č. j. - 58, ze dne 15. 12. 2005, publ. pod č. 811/2006 Sb. NSS). Uvedenou otázkou se však soud vůbec nezabýval a bez jakéhokoli podkladu vycházel z toho, že fikce vydání správního rozhodnutí v daném případě nastala. Takto ovšem, jak vyplývá z výše uvedeného, postupovat nelze.

V dalším řízení proto Městský soud v Praze nejprve posoudí, zda je žalovaná povinným subjektem podle či nikoliv. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, odmítne žalobu podle 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ust. jako nepřípustnou, neboť napadený úkon žalované „není rozhodnutím“. Tento postup však již nebude možný, dospěje-li k závěru opačnému (jak implicite učinila v napadeném rozhodnutí). Shledá-li totiž žalovanou povinným subjektem ve smyslu ust. , bude nutno považovat dopis generálního ředitele žalované ze dne 19. 10. 2004 za rozhodnutí ve smyslu ust. , neboť, jak soud správně v napadeném usnesení poznamenává, materiální znaky takového rozhodnutí nepochybně splňuje. Bude pak na Městském soudu v Praze, aby dále posoudil, zda (případné) fiktivní rozhodnutí žalované zakládá překážku věci rozsouzené či nikoli (za situace, kdy institut fiktivního negativního rozhodnutí byl do včleněn v zájmu ochrany před nečinností povinného subjektu v době, kdy tato ochrana ještě nebyla zaručena ani ). Pokud by soud dospěl k závěru, že tomu tak je (tj. že fiktivní rozhodnutí zakládá překážku rei judicatae), bylo by na místě posléze vydané rozhodnutí zrušit podle ust. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, pokud nikoliv, rozhodnout ve věci meritorně. Postup podle ust. odst. c) ve spojení s , který v daném případě zvolil soud, by byl totiž z povahy věci vyloučen.

Výše popsaným názorem Nejvyššího správního soudu je Městský soud v Praze vázán ( ). V dalším řízení rozhodne rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3

).

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu