Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 6/2006 - 88

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koláčným, advokátem se sídlem Dvořákova 3, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Libochovicích se sídlem náměstí 5. května 50, 411 17 Libochovice, proti rozhodnutí ze dne 12. 3. 2004, č. j. 7741/04/197970/431 č. 118/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2005, č. j. - 56,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Advokátu JUDr. Miroslavu Koláčnému s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 31. 10. 2003 rozhodl žalovaný o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 1879 Kč na nedoplatek žalobce na dani z příjmů fyzických osob. Reklamaci proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 12. 3. 2004.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného o reklamaci žalobou; tu však Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, když shledal, že žalovaný postupoval v souladu s zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků (dále jen „ “). Existence nedoplatku je nesporná, neboť dodatečné platební výměry na daň z příjmů fyzických osob za roky 1997 a 1998 obstály v odvolacím řízení i v řízení před krajským soudem a před Nejvyšším správním soudem. Právní mocí těchto výměrů skončilo vyměřovací řízení; v této fázi již tak nelze přezkoumávat správnost platebních výměrů a nebylo by ani účelné provádět k této otázce důkazy navržené žalobcem. Částkou 200 000 Kč, kterou žalobce u žalovaného složil, nebylo možno uhradit nedoplatek v jeho plné výši; proto bylo rozhodnutí o převedení přeplatku na místě.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce kasační stížnost. Vytkl soudu, že se nevypořádal s vadami řízení před žalovaným (spočívajícími zejména v porušení , , , a daňového řádu, jakož i y), nepřezkoumal napadené rozhodnutí po věcné a skutkové stránce, neprovedl navržené důkazy a tento svůj postup neodůvodnil, a především nepřihlédl k tomu, že žalobce již v červenci roku 2001 uhradil částku 200 000 Kč jako zálohu na případnou daň z příjmů za rok 1997. Soud tak žalobce odsoudil k uhrazení vyšší částky daně, než stanoví daňové zákony. Žalobce nemohl podat proti rozhodnutí žalovaného reklamaci, protože rozhodnutí se netýkalo placení a evidence daní, nýbrž jejího nezákonného vyměření, čímž se ovšem soud vůbec nezabýval. Porušil tak y, , a 2 a d, jakož i – . Žádný zákon neukládá žalobci povinnost, aby strpěl převádění jím placených daní na základě nesprávně stanoveného základu daně a pochybení správce daně ve vyměřovacím řízení. K věci , na niž se soud v rozsudku odvolal, žalobce uvedl, že soud ani zde řádně nepřezkoumal rozhodnutí a neprovedl potřebné důkazy. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci ( ) pak pouze převzalo odůvodnění krajského soudu. Žalobce poukázal též na nález Ústavního soudu ve věci , který podle jeho názoru na věc dopadá.

Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Kasační stížnost není důvodná.

Úvodní námitky jsou spíše proklamativní; to platí i o některých dalších pasážích kasační stížnosti. To, že žalovaný porušil v řízení , , , a daňového řádu, jakož i y, žalobce nijak blíže nespecifikuje; zdejší soud se tak může omezit jen na obecné konstatování, že finanční orgány při rozhodování v žalobcově věci nijak nepřekročily rozsah své působnosti ( daňového řádu, y) a respektovaly základní zásady daňového řízení ( ). Zmínka o ustanoveních a daňového řádu není příliš jasná: převedení přeplatku totiž nijak nesouvisí s vytýkacím řízením ( ) ani se stanovením daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení ( ). Soudu žalobce vytýká – opět obecně – porušení y (soudy poskytují ochranu právům), d (ukládání daní jen na základě zákona), jakož i její a 2 a (právo na soudní ochranu a na právní pomoc v řízení před soudy), jakož i – (základní účel občanského soudního řízení). Ani na základě těchto poukazů na ustanovení právních předpisů nelze postup krajského soudu řádně přezkoumat ani soudu něco vytknout.

Pokud žalobce namítá, že krajský soud neprovedl navržené důkazy, je třeba zdůraznit, že je na soudu, které z navržených důkazů provede a které nikoli; své rozhodnutí neprovést důkaz ovšem musí zdůvodnit. To krajský soud – v rozporu s žalobcovým tvrzením – učinil: všechny důkazy totiž směřovaly k samotnému doměření daně, kterým se soud v této fázi řízení již nemohl zabývat. Správně tedy usoudil (str. 3 napadeného rozsudku, konec předposledního odstavce), že provádět takové důkazy není na místě. Co se týče zálohy ve výši 200 000 Kč, kterou žalobce uhradil, nelze než přisvědčit krajskému soudu v tom, že tato záloha nedosahovala celkové výše nedoplatku; žalovaný tedy nepochybil, pokud na úhradu další části nedoplatku použil i sporný přeplatek na dani z přidané hodnoty.

Vytýká-li žalobce soudu, že nepřezkoumal napadené rozhodnutí řádně, domáhá se tím v podstatě toho – jak vyplývá z celé jeho kasační stížnosti – aby se soud ve svém přezkumu vracel do vyměřovací fáze daňového řízení a zabýval se tím, zda byla daň správně doměřena; to ale není možné. K nápravě případné nezákonnosti dodatečného platebního výměru slouží jiné prostředky, a žalobce jich ostatně využil; neuspěl však ani s odvoláním, ani s žalobou u krajského soudu (věc ), ani s kasační stížností u zdejšího soudu (věc ). Sluší se dodat, že proti rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci zákonnosti dodatečných platebních výměrů podal žalobce i ústavní stížnost; tu však Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. . Je pochopitelné, že žalobce je nespokojen s výsledkem řízení, který je pro něj nepříznivý; tato nespokojenost však nemůže nijak účinně zpochybnit dosavadní rozhodnutí finančních orgánů a soudů týkající se samotného doměření daně. I nález ve věci – krom toho, že je rozhodnutím v konkrétní věci odlišného účastníka, a na žalobcovu situaci tak nemůže přímo dopadat – se vztahuje k důkaznímu břemeni ve vyměřovacím řízení, a pro přezkoumávání zákonnosti převedení přeplatku je bezcenný. Konečně žalobce uvádí, že proti „rozhodnutí žalovaného“ nemohl podat reklamaci, protože se týkalo vyměření daně. Oním rozhodnutím má žalobce patrně na mysli dodatečný platební výměr; jak už však bylo opakovaně vysvětleno, otázky zákonnosti výměru, resp. výměrů, již byly jednou provždy vyřešeny, a ani opětovné poukazování na ně nemůže na výsledku již skončených řízení nic změnit. To platí i o námitce, v níž žalobce poukazuje na vady rozhodnutí ve věcech a . Taková námitka je v tomto řízení nepřípustná ve smyslu , protože nezpochybňuje zákonnost napadeného rozhodnutí, nýbrž napadá rozhodnutí jiné.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Žalobci byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce; ten však neprovedl žádný úkon právní služby, neboť pouhé převzetí obálky s usnesením o ustanovení zástupcem a s opisy písemností ze soudního spisu nelze považovat za převzetí zastoupení ve smyslu , advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud proto zástupci nepřiznal odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu