Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 14/2007 - 66

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, za účasti společnosti T. I. C. a.s., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006, č. j. - 44,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Stěžovatel j e p o v i n e n uhradit společnosti T. I. C. a.s., se sídlem v P. 3, c. ., K č. d. 25a, náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši 2856 Kč, k rukám právního zástupce Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel, Krajský úřad Olomouckého kraje, jako právní nástupce Okresního úřadu v Prostějově, kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, referátu regionálního rozvoje, ze dne 16. 8. 2002, č. j. RR , a rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 7. 2002, č. j. SÚ/2895/02-Tom. Rozhodnutím stavebního úřadu byl zamítnut návrh společnosti T. I. C. a.s. (dříve T. I. C. C. a.s., dále jen „žalobce“) na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene pro stavbu „Tranzitní telekomunikační trasa“, úsek V. – O.. Výše zmíněným rozhodnutím Okresního úřadu v Prostějově pak bylo zamítnuto odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí.

Stěžovatel v prvé řadě navrhl, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Svůj návrh odůvodnil tím, že jako správní orgán je vázán lhůtami stanovenými ve a vzhledem k obsahu rozsudku krajského soudu bude nucen vydat nové rozhodnutí, které bude existovat vedle budoucího rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že jejich obsah může, ale nemusí, být stejný. Dále je toho názoru, že krajský soud při přezkoumávání správních rozhodnutí vybočil z mezí daných , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a tato rozhodnutí zrušil z jiného důvodu, než bylo žalobou požadováno. Stěžovatel dále s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. , uvedl, že nelze dovodit subjektivní oprávnění na vyvlastnění, a proto se ani nelze u soudu dovolat zkrácení na takovém právu. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel mimo výše uvedené i za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nezákonný pro nesprávné posouzení právních otázek. Mezi účastníky řízení je spornou především otázka, zda byl stavební úřad povinen zřídit věcné břemeno podle ustanovení , o telekomunikacích a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), i poté, co byla stavba (v tomto případě stavba telekomunikačního zařízení) již postavena, resp. započata. Stěžovatel má za to, že tomu tak není. Rovněž výrok o náhradě nákladů řízení není v souladu se zákonem.

Žalobce se k podané kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že nesouhlasí s tím, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, jelikož pro to nejsou splněny podmínky dle Kromě toho se neztotožnil se závěrem stěžovatele, že by krajský soud při svém rozhodování porušil ustanovení a že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Věcně zastává na výklad zcela opačný názor než stěžovatel a tvrdí, že za splnění zákonem stanovených požadavků byl stavební úřad povinen zřídit věcné břemeno kdykoliv.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci bylo podstatným způsobem porušeno ustanovení o řízení před správním orgánem a toto porušení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dle právního názoru krajského soudu v otázce posouzení zůstávají veškeré atributy rozhodovací činnosti stavebnímu úřadu zachovány i poté, co již došlo k zásahu do práv vlastníků pozemků dotčených předmětnou stavbou. Stavební úřad tedy nemůže s poukazem na jinou (soukromoprávní soudní) proceduru popírat vlastní kompetenci věc posoudit a rozhodnout o ní jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů rozhodnout před započetím stavby. Krajský soud se tedy ztotožnil s právním názorem žalobce. Mimo náhrady nákladů řízení o žalobě rozhodl dle i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Řízení o ní předcházelo vydání napadeného rozsudku v této věci, když původní rozsudek krajského soudu v této věci a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu byly zrušeny usnesením zvláštního senátu podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, věc byla předána zpět krajskému soudu, který po zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodl tak, že úspěšný žalobce má nárok dle i na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní jako důvody uplatňuje skutečnosti dle a d) , tj. nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů a v jiné vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Jako první se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou směřující proti vybočení z mezí daných Argumentaci, kterou se stěžovatel snaží dovodit neexistenci subjektivního veřejného práva žalobce, dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze akceptovat. V daném případě se jedná o veřejné subjektivní právo na zřízení věcného břemene, resp. vydání rozhodnutí ve věci jeho návrhu na zřízení věcného břemene, a to při splnění zákonem stanovených požadavků. V tomto ohledu jde tedy argumentace stěžovatele nesprávným směrem, nehledě na to, že použitá judikatura byla v daném případě použita selektivně a účelově; samo stěžovatelem citované usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. – 50, publikované na www.nssoud.cz, konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene je veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním soudům. V daném případě se při rozhodování o nuceném omezení vlastnického práva uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace a je tedy plně na místě přezkum v rámci správního soudnictví, jemuž lze jistě podrobit i situaci, kdy stavební úřad návrh na zřízení věcného břemena ve smyslu zamítne tak, jako se to stalo v případě žalobce.

Námitku stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že spornou otázkou v posuzovaném případě bylo, zda-li je stavební úřad oprávněn zřídit věcné břemeno podle ustanovení § 91 odst. 3 telekomunikačního zákona i poté, co byla stavba telekomunikačního zařízení postavena, popřípadě zahájena. V tomto ohledu krajský soud dostatečně jasně konstatoval, z jakých důvodů považuje všechny atributy rozhodovací činnosti příslušného stavebního úřadu za zachované s tím, že zákonem svěřená kompetence stavebního úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán. Současně rovněž připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu, která konvenuje s daným právním názorem.

Stěžejní námitkou ve věci tedy zůstala námitka nesprávného právního posouzení otázky časového omezení zřízení věcného břemene podle . Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se této věci vycházela z názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č. j. – 66, publikovaném pod č. 630/2005 Sb. NSS. V něm bylo vysloveno, že „příslušný stavební úřad nemůže zamítnout návrh na zřízení věcného břemene podle , o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, jen s poukazem na skutečnost, že žádost je podána až po provedené pokládce telekomunikační sítě.“ Poté, co sedmý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru odlišnému od názoru již vyjádřeného v citovaném rozsudku, byla problematika zřízení věcného břemene stavebním úřadem až po zřízení stavby podle v souladu s ustanovením postoupena usnesením ze dne 27. 7. 2006, č. j. -33 (na něž rovněž odkazoval stěžovatel v kasační stížnosti), k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Nicméně usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2007, pod sp. zn. , byl tento právní názor potvrzen, když bylo rozšířeným senátem konstatováno, že považuje omezení vlastnického práva, k nimž zákonodárce přistoupil, za proporcionální, tedy jako taková, jež jsou v souladu s jinými ústavněprávními garancemi, a současně je považuje za taková, jež šetří jejich podstatu a smysl ve smyslu d. Omezení vlastnického práva plynoucí z možnosti vyslovit ex actu zřízení věcného břemene k části nemovitosti pro účely zřízení a provozování telekomunikačního podzemního vedení vyplývají ze zákona, jsou ve veřejném zájmu a náleží za ně náhrada. Takové omezení je legitimní a proporcionální. Časový okamžik, kdy by tak mohl orgán veřejné moci konstituovat ono omezení, pak nepovažuje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu za určující. S ohledem na tento závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který je podrobně uveden v odůvodnění usnesení sp. zn. ze dne 20. 3. 2007 (www.nssoud.cz), ani tato námitka stěžovatele nebyla důvodná.

Závěrečnou kasační námitku směřující proti výroku o nákladech řízení nemohl Nejvyšší správní soud přezkoumat, neboť dle ustanovení je taková námitka nepřípustná. V této souvislosti zdejší soud uvádí, že systém opravných prostředků v soudním řízení, aby šetřil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a respektoval principy materiálního právního státu, musí nalézt přiměřenou rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního práva. Ryze formální důraz kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích může oslabovat právní jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. , publikovaný pod č. 424/2001 Sb., jakož i pod č. 164 Sb. n. u. US, svazek 24, str. 201; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. , publikovaný pod č. 128 S. n. u. US, svazek 31, str. 149); žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, respektive přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Podle ustanovení je kasační námitka směřující toliko do výroku o nákladech řízení nepřípustná a za této situace tedy nemohl Nejvyšší správní soud postupovat jinak, než ji ze svého přezkumu vyloučit.

Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností uplatňovaných stěžovatelem dle ustanovení , sám neshledal vady řízení uvedené v , k nimž přihlíží z úřední povinnosti, a proto kasační stížnost v souladu s , větou poslední, zamítl.

Ve vztahu k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci samé již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s , neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší, a žalobci, který byl v řízení úspěšný, byla přiznána náhrada nákladů podle ustanovení , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, zvýšených o DPH v sazbě 19 % ve výši 456 Kč, celkem tedy 2856 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu